Píše se rok 1855. Arabský voják kráčí sluncem rozpáleným Senegalem a míří k základně svého emíra Mohameda al-Habiba. Když dorazí, cítí se potěšen, protože se ocitl v bílé vzdušné budově, kde je z každého rohu cítit velký emírův majestát. Ještě větší radost mu dělá skutečnost, že je tím, kdo přináší dobré zprávy svému vládci. Jistě bude odměněn. Když voják vstoupí do hlavní místnosti, spatří emírovu postavu nenápadné vznešenosti, sedící na nízko posazeném trůnu ve vojenském oděvu, zdobeném různými medailemi. Voják před ním pokleká a skloní hlavu. Když je vyzván, předá zprávy.

„Vaše Výsosti, mám zprávu, že francouzské síly opustily Saint-Louis a město zůstalo bez ochrany.“ Emírovi se rozzářily oči. Město bylo klíčovou oblastí v jejich boji proti Francouzům, a vzhledem k tomu, že se válka s Francouzi nevyvíjela podle jeho představ, byla tato zpráva jako dar od Alláha. Nabitý energií zmobilizoval emír celou svou armádu a vyrazil do boje.

Foto: Obrana věže Leybar seržantem námořní pěchoty Brunierem a třinácti muži proti armádě Muhammada al-Habiba, krále Trarzy | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Obři nebes – zranitelné Zeppeliny a bombardování civilistů za Velké války

Čtrnáct francouzských mariňáků, kteří zůstali osamocení na městském ostrově Saint-Louis, odpočívali ve stínu palem, dokud hlídka v dálce nespatřila tisíc arabských vojáků v neuspořádaném zástupu pochodující k Leybarskému mostu, který spojoval město s pevninou. Francouzští mariňáci rychle spěchali, aby dovnitř vpustili několik vyděšených civilistů, pak uzavřeli věž na mostě a připravili se na útok.

Když se arabské síly přiblížily a zastavily těsně před mostem, emír se otočil a s úsměvem prohlásil ke svým mužům „Usmějte se, bratři! Město tu leží před námi a stačí si ho jen vzít. Než skončí den, budeme v jejich katedrále děkovat bohu za vítězství." Následně se otočil čelem k věži a zakřičel: „Útok!"

Arabští vojáci s lesklými dýkami za pasem vyběhli na most, z pušek stříleli proti věži a divoce řvaly, aby si dodali odvahu a zároveň vyděsili nepřítele. Když se dostali těsně k věži, francouzští vojáci na ně ze střílen namířili pušky a zpustili palbu. Jediné francouzské dělo ve věži vydávalo hromové rány a dělalo mezi útočníky krvavou paseku.

Chatrč, která vojákům sloužila jako kuchyň a stála přilehlá k věži, vzplála. Černý dým začal stoupat vzhůru a dusil posádku. Civilisté, kteří ve věži hledali bezpečí, zpanikařili a křičeli. Arabové se neúspěšně pokoušeli mířit do střílen, ze kterých koukaly pušky mariňáků, nebo jen vztekle mlátili šavlemi do věže v marné snaze ji jakkoliv poškodit.

Psali jsme:Americká námořní pěchota během 2. světové války sloužila i v Evropě

Uprostřed toho chaosu zůstalo těch několik francouzských mariňáků, kteří bránili věž, neuvěřitelně klidní a metodicky stříleli, a to pouze jen na jistotu, aby ani jedna střela nepřišla nazmar. Přísahali, že pokud se nepřítel dostane dovnitř, odpálí se i s věží, aby se vyhnuli krutému zajetí.

Po pěti hodinách boje dopadla jedna z dělových střel do míst, kde seděl na koni emír, který celou událost sledoval z dálky. Pro emíra, který byl šokován nečekaným odporem a velkými ztrátami svých mužů (sžírala ho také obava, že Francouzům přijdou na pomoc posily), byl zásah granátu poslední kapkou. Emír tak celý útok zastavil a nařídil vojsku, aby se vrátilo domů.

Poražení Arabové se vraceli stejnou cestou, po které přišli, avšak nyní jich bylo o sto méně. Statečná francouzská čtrnáctka tak zvítězila a zaplatila jen třemi zraněnými. Vojákům nafoukaného emíra se tehdy nepodařilo zabít ani jediného mariňáka.

Zdroj: historie válek