V roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz. Vzhledem ke své technologické převaze a rychlým úspěchům při zabírání území očekávali Němci rychlé vítězství, avšak nic takového se nekonalo. Sověti kromě zuřivého odporu, odhodlání a západní vojenské pomoci měli proti nepříteli i jednu tajnou ženskou zbraň – tzv. noční čarodějnice.

Několik žen sloužilo v sovětských ozbrojených silách už během první světové války. Po katastrofální bitvě u Tannenbergu (srpen 1914) a první bitvě u Mazurských jezer (září 1914) se Rusku nedostávalo bojeschopných mužů. Povolalo proto do armády více žen. Řada z nich se dokonce v roce 1914 dostala do císařského ruského letectva, nejvýznamnější z nich byla kněžna Evženie Šakovská.

Foto: Noční čarodějnice | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Zajata a mučena Japonci. Vyznamenána titulem "Hrdina Sovětského svazu"

Se vznikem Sovětského svazu v roce 1922 se ženy oficiálně staly rovnocennými mužům – alespoň na papíře. Ve skutečnosti nové vedení státu pochybovalo o schopnostech žen téměř ve všem, podobně jako to staré. V roce 1933 se nicméně Marina Raškovová proslavila jako pilotka i navigátorka a stala se první ženou, která vstoupila do sovětského letectva.

Před jejíma očima přistálo nedaleko její vesnice letadlo. Od té chvíle měla jasno. Ale pouhé létání jí nestačilo. Chtěla letadlo pilotovat. Byl tu však problém – byla něžného pohlaví. Pro školu plachtění, která ji přijala v patnácti letech, to problém nebyl. Problém spočíval v jejích rodičích, kterým se proto rozhodla své rozhodnutí a lekce zatajit. Následujícího roku uskutečnila svůj první seskok padákem. Krátce nato uskutečnila svůj první samostatný let. Netrvalo dlouho a její rodiče na to přišli a nebyli z toho příliš nadšení. Ale nezasáhli.

Další nadějnou letkyní byla Polina Denisovna Osipenková. Nejvíce se proslavila jako druhá pilotka, která společně s Valentinou Grizodubovou a Marinou Raškovou uskutečnila nonstop let mezi Moskvou a Ochotským mořem, čímž stanovila nový rekord v délce nonstop letu pilotovaného ženami. Všechny se později staly Hrdinkami Sovětského svazu, což bylo nejvyšší vojenské vyznamenání v Sovětském svazu.

Osipenková byla také inspektorkou pro letectví v Moskevském vojenském okruhu. S jejím doporučením se mladá nadšená Naděžda Popovová dostala do letecké školy v Chersonu na jihu Ukrajiny, v 18 letech ji absolvovala a stala se leteckou instruktorkou.

Psali jsme:Sovětské kolosy Kliment Vorošilov – těžké tanky KV-1 a KV-2 si u Němců vybudovaly respekt

Její načasování bylo perfektní, protože se psal rok 1939 a právě začínala druhá světová válka. Když o dva roky později Německo napadlo SSSR, Naděžda se pokusila vstoupit do armády, ale odmítli ji přijmout. V říjnu 1941 však Josif Stalin, vůdce Sovětského svazu, zřídil několik ženských pluků, včetně tří leteckých jednotek. Naděžda vstoupila do 558. pluku nočních bombardérů, protože se chtěla pomstít.

Její bratr Leonid zahynul během prvního měsíce německého útoku. Zanedlouho obsadili její vesnici, zabavili její rodinný dům a bylo to jen horší. Sovětský svaz však nebyl technologicky vyspělý stát. Byl také prakticky na mizině. A tak jediné, co ženský pluk měl, byly dvouplošníky Polikarpov Po-2. Byly postaveny ze dřeva a plátna v roce 1928 a neměly radar, rádio ani zbraně, protože byly původně určeny k práškování polí. Mohly však nést šest pum. A aby to bylo jisté, museli piloti kvůli požadavkům na hmotnost létat bez padáků. Němci jim říkali "šicí stroje", protože motory Po-2 vydávaly podobný zvuk.

Foto: Polikarpov Po-2 | Douzeff / CC BY-SA 3.0

Přestože Němci měli lepší letadla, Po-2 bylo těžké zasáhnout ze dvou důvodů. Zaprvé mohly létat v úrovni korun stromů, kde je bylo těžké z výše letících stíhaček zpozorovat. Za druhé, pádová rychlost letounů Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190 byla maximální rychlostí, které mohly Po-2 dosáhnout, takže bylo obtížné udržet je na dostřel zbraní.

Byly také neuvěřitelně obratné, což umožňovalo nočním bombardérům dobře zaměřovat německé zásobovací sklady, tábory a základny. Létaly ve trojicích co nejníže, aby se vyhnuly německým letadlům, to je však činilo zranitelnými vůči protiletadlové palbě lehkými automatickými zbraněmi.

První dva letouny v trojici sloužily jako klamné cíle pro světlomety. Jakmile byly spatřeny, letěly opačným směrem, aby se vyhnuly pozemní palbě, a předváděly efektní vzdušnou akrobacii. Třetí z nich vypínal motor, shazoval náklad bomb, pak znovu nastartoval motor a stal se sám falešnou návnadou, což se opakovalo, dokud všechny letouny neodhodily bomby, a pak odletěly zpět na základnu.

Němci jim říkali Nachthexen (Noční čarodějnice). Stejně jako mnoho jejích spolubojovníků byla i Naděžda mnohokrát sestřelena. Na rozdíl od mnoha z nich však neutrpěla žádná vážná zranění. Nejvíce jí utkvělo v paměti, když ji 2. srpna 1942 sestřelily německé stíhačky. Byla nucena přistát poblíž Čerkesku a vracela se ke své jednotce, když narazila na dalšího zraněného pilota – Semjona  Charlamova, muže, za kterého se později provdala.

Naděžda také létala na pomocné mise, při nichž v únoru 1943 dodávala potraviny, vodu a zdravotnický materiál obklíčeným sovětským jednotkám. Když Němci začali ustupovat, zvládla 18 letů za jedinou noc. Do konce války dosáhla hodnosti podplukovníka a celkem uskutečnila 852 vzletů. Její poslední pomsta Němcům přišla v roce 1945, kdy sovětská vojska vstoupila do Berlína. Se Semjonem se potkali u Říšského sněmu a napsali svá jména na vybombardovanou budovu.

Po válce se vrátila k práci letecké instruktorky a získala Zlatou hvězdu, Leninův řád a Řád rudé hvězdy. Naděžda uskutečnila svůj poslední let 8. července 2013 ve věku 91 let, bez letadla, a přežil ji její syn – dnes generál běloruského letectva.

Zdroj: warhistoryonline