Obležení Leningradu, často též blokáda Leningradu (8. září 1941 – 27. ledna 1944) představuje jednu z klíčových bitev druhé světové války. Šlo o jednu z nejdelších obléhacích vojenských operací nejen v celé druhé světové válce, ale i v dějinách válek. Z hlediska ztrát šlo zřejmě o nejkrvavější obléhání v lidských dějinách.

Město Leningrad bylo obleženo německými a finskými vojsky téměř 900 dnů. Nad městem docházelo k urputným leteckým soubojům, do boje se zapojili i námořníci z vyřazených lodí, včetně revolučního křižníku Aurora. Hitler používal ke zničení města jakýchkoliv prostředků včetně toho, že v některých dnech na něj nasměroval přes 1000 bombardérů současně. I když německé jednotky do města nikdy nevstoupily, byly ztráty na lidských životech v obleženém městě ohromné. Zahynulo přes půl milionu civilistů. Okupační vojska tehdy vyplenila blízká, historicky významná města.

Foto: Mobilizace v Leningradě v létě 1941 | Wikimedia Commons

Psali jsme:Evakuace Dunkerque byla spojeneckým vítězstvím – ale operace Danymo měla i stinnou stránku

V průběhu blokády se zásoby potravin v obleženém Leningradě rychle tenčily a došlo k prudkému snížení přídělů. V této chvíli závisel osud města na vodní trase přes Ladožské jezero. V důsledku blokády se denní dávky chleba snížily na 250 gramů pro dělníky a techniky a 125 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti, což stěží postačovalo k tomu, aby se normální člověk udržel při životě. V zimě 1941/1942 bylo město bez elektrického proudu. Dopravu na ulicích vyřadily silné mrazy a voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy.

První případy vražd za účelem pojídání masa, se začaly v Leningradě objevovat již od prosince roku 1941. Jejich řešení plně spadalo do pravomoci Vojenských tribunálů. Trestem za tento ohavný zločin byla smrt a zabrání majetku. Odvolání nebylo možné a poprava byla vykonávána bezprostředně po vynesení rozsudku.

Foto: Typický výjev během obležení Leningradu | Wikimedia Commons

Hlavní příčinou proč docházelo k těmto otřesným událostem byl hlad, který dosahoval již v listopadu 1941 obrovských rozměrů. Pracující občan dostával příděl 250 g chleba a 50 g masa, jeho rodinní příslušníci 125 g/26g a děti do 12 let jen 13 g masa. V této chvíli očekávaně vzrostl počet krádeží a vražd pro potravinové lístky. Z ulic a bytů zmizeli psi, kočky a veškerá zvířata, včetně potkanů. Množily se i útoky na obchody, vozy s chlebem a na pekárny. Zaznamenán byl i případ, kdy drožkáři padl kůň, lidé se seběhli se sekerami a noži, koně rozřezali a odnesli domů.

Psali jsme:Krvavá bitva u Nikolajevky aneb Avanti Tridentina!

V prosinci 1941 byly zaznamenány první případy kanibalismu, kterých s následujícími měsíci neustále přibývalo. V prosinci 1941 to bylo celkem 43 případů, v lednu roku 1942 už 366 a o pouhý měsíc později v únoru 1942 to bylo 612 případů. Podle sociologické statistiky vojenského prokurátora leningradské oblasti se kanibalismu dopouštěli více ženy oproti mužům ( 63,5%: 36,5% ). Věkové skupiny pachatelů byly srovnatelné 16 – 20 let stejně jako nad 40 let. Kriminální minulost mělo z kanibalů jen 2 %.

Foto: Oběti blokády jsou pohřbívány na hřbitově Volkovo, říjen 1942 | Wikimedia Commons

Zde jsou některé otřesné případy zaznamenané vojenským tribunálem:

1)      Lidé kradli mrtvoly sebrané na ulici a kradli i těla na hřbitovech.

2)      Členové rozvětvené, neustále vymírající rodiny jedli své zemřelé příbuzné.

3)      18letá Věra utopila v umyvadle svou novorozenou dceru a poté ji i se svojí matkou snědla.

4)      Sousedi ukradli mrtvolu 6leté dívky a snědli jí.

5)      Rodina vlákala souseda pod záminkou výměny potravin do svého bytu, kde ho zabila a snědla.

6)      Muž zabil svoji manželku a její maso dal neteřím.

7)      Dvě starší sestry zabily svou 14letou sestru a snědly ji.

8)      69letá žena zabila vnučku a nakrmila jejím masem její rodiče a sourozence.

9)      Otec zabil 4letého a 10letého syna a snědl je.

Foto: Deník jedenáctileté Taťjany Savičevové, která psala o úmrtí členů své rodiny a kamarádů | Wikimedia Commons

Zaznamenány byly též popravy řidičů nákladních vozů, kteří si odsypali trochu obilí z pytlů, které vozili přes Ladožské jezero. Jídlo bylo v té době cennější než zlato.

Situace ve městě už nemohla být kritičtější. Bez účelné pomoci nejvyššího velení se Leningrad změnil v mrtvé město. Stal se z něj jeden velký hřbitov. Ulice se staly prospekty mrtvých. Skoro v každém domě se nacházel sklad mrtvol. Jen v lednu a únoru 1942 z celkového počtu 2,8 milionu obyvatel ( včetně 400 000 dětí ), kteří zůstali ve městě uvězněni, zemřelo hlady a mrazem asi 200 000 lidí.