Porážka u Hattínu byla pro zámořské křesťany nesmírná katastrofa, protože v bitvě zemřela nebo byla zajata velká část křižácké armády a zbytek vojáků byl roztroušen po různých hradech a městech. Saladin toho okamžitě využil a začal pomalu a neúprosně drtit vše, co patřilo křižákům. Jako první se vzdal Tiberias, který následoval Akkon. Akkon se sice pokoušel vzdorovat, ale když k muslimskému vojsku dorazil Saladin, aby připravil hlavní útok, město se 8. července vzdalo. I když kvůli tomu došlo ve městě k nepokojům, Saladin nabídl obráncům takové podmínky, že nešly odmítnout. Všichni křesťané byli ušetřeni a Saladin jim zaručil volný odchod do Evropy i s jejich majetkem. Saladin dokonce vyzval křesťanské obchodníky a šlechtu, ať ve městě zůstanou a byl jim ochoten přiznat stejná práva jako muslimům. Tuto nabídku většina křesťanů odmítla a křesťané město opustili. V Akkonu byl mimochodem v křižáckém zajetí držen i bratr byzantského císaře a Saladin ho okamžitě propustil na svobodu a tím si upevnil dobré vztahy s byzantskou říší.

Saladinova vlídnost u Akkonu měla jeden důvod. Akkon byl důležitý přístav v Zámoří a jeho ovládnutím Saladin získal přístav pro egyptskou flotilu. Současně s flotilou vyrazila z Egypta druhá muslimská armáda, která dostala křesťanskou Palestinu do kleští. Po příchodu Egypťanů rozdělil Saladin armádu na několik částí, které vyslal obsazovat Zámoří. Pro muslimy to byla vítězná doba. Saracéni obsazovali jedno město za druhým a získávali nekonečné zástupy otroků. Někde dokonce povstali prostí muslimští rolníci, kteří obklíčili křižácké hrady a drželi je v obklíčení, dokud nedorazili Saladinovi vojáci.

Foto: Dominique Papety Maršál johanitů Matouš z Clermontu statečně brání jednu z bran Akkonu před postupujícími muslimy | Dominique Papety

Psali jsme:Můj životní válečný nález po ustupující německé armádě

Byl ztracen Nábulus a Jaffa. Jenom Tyros, kde našla útočiště většina těch, kteří přežili bitvu u Hattína, odrazil první útok na své hradby a Saladin po velkých ztrátách usoudil, že mu za další ztráty nestojí a město nechal být. Místo toho dobyl Sidon a vzápětí Bejrút a Gazu. Jako poslední byl na řadě Aškalon. Egyptské loďstvo zablokovalo jeho přístav a muslimské vojsko ho oblehlo ze všech stran. Obléhání Aškalonu nebylo snadné a zemřeli při něm i dva Saladinovi blízcí přátelé. 5. září nabídl Saladin městu stejné podmínky jako Akkonu a město se vzdalo. Křesťané byli z města převezeni do Egypta, kde bylo o ně postaráno, dokud nedošlo k jejich reparaci do Evropy. Během necelého měsíce měli muslimové v držení skoro celé Zámoří, jeruzalémskému království zbývala jen Antiochie, Tyros a Tripolis. Z pohledu muslimů se jednalo o mimořádně úspěšné tažení, protože Saladin osvobodil 20 000 muslimských otroků a sám zároveň získal 100 000 křesťanských otroků, z jejichž prodeje mohl dál živit svou armádu. A její cíl byl jediný, Jeruzalém.

K Jeruzalému přitáhla muslimská armáda 20. září 1187. Jeruzalém na tom nebyl dobře, ale jeho vyhlídky nebyly vyloženě nulové. I přes porážku u Hattínu bránily hradby města tisíce nebojácných mužů, kteří neměli co ztratit. Jednalo se sice o málo nebo vůbec boje znalé muže, kteří tam se svými rodinami před Saladinem utekli z venkova, ale všichni měli velkou motivaci a toužili se muslimům pomstít. Obráncům se taky v okolí podařilo zajistit dostatek potravy, takže Jeruzalém mohl vydržet v obležení dlouhé měsíce. Velitelem města byl patriarcha Heraclius, který však nebyl vojákem a náhlé zatmění slunce u něj vyvolalo přesvědčení, že je všechny čeká katastrofa. Naštěstí pro obránce města, v Jeruzalémě se tou dobou ukázal nám známý Balian z Ibelinu, který si tam přijel pro svou ženu. Balian měl od Saladina zvláštní povolení, které mu umožňovalo projet muslimskými liniemi. Oba muži sice bojovali na opačných stranách, ale ctili se a považovali se za přátele. Jakmile se Balian ocitl v Jeruzalémě, vrhl se na něj dav vyděšených lidí, kteří ho žádali, ať je neopouští a vede obranu města. Balian je opustit nechtěl, ale byl si vědom slibu, který dal Saladinovi, že se zase vrátí a do boje nebude zasahovat. A tak roztržen mezi svou čest a mezi své náboženstvím, poslal k Saladinovi dopis a požádal ho, aby ho slibu zbavil. A Saladin, který asi dobře věděl, jak se jeho přítel cítí, ho je slibu zbavil. Dokonce poskytl Balianově rodině vojenský oddíl, který jí bezpečně doprovodil do Tripolisu, který drželi křesťané. Vznešená gesta dvou mužů v kruté době.

Balian se energicky pustil do budování obrany města. Protože měl hodně prostých vojáků a jen 12 rytířů, nechal na rytíře pasovat 60 nejzkušenějších veteránů, na které se mohl spolehnout. Církev musela vydat své poklady, aby mohl dobře platit své bojovníky. Ale ani Saladin nezahálel. Muslimové se okamžitě pustili do výroby obléhacích strojů, kterých měli v brzké době velké množství. Saladin si mezitím se svými inženýry vybíral místo k útoku. Nakonec si vybral severozápadní roh města, mezi Davidovou a Damašskou bránou. Muslimové zaútočili hned za úsvitu. Tisíce muslimských lučištníků zasypávali hradby mraky šípů, aby kryli postup muslimských obléhacích věží. Útok obléhacích věží podporovaly katapulty, které pálily po hradbách salvu za salvou. Ale ani křesťanské katapulty nezahálely a vracely muslimům stejnou nadílku. Tohle trvalo pěti dní a každý muslimský útok byl odražen. Obránci dokonce podnikli několik protiútoků a podařilo se jim poškodit obléhací stroje a zahnat útočníky do chráněných táborů. Muslimové útočili dál, ale všechny tyto útoky zaplatili jen velkými ztrátami a jediným výsledkem byla poškozená, ale nezničená hradba.

Večer 25. září si Saladin uvědomil, že tudy cesta nevede, nechal demontovat všechny mangonely a zrušit tábor. Obránci si dokonce mysleli, že zrušil obléhání úplně, ale k jejich nemilému překvapení se muslimové ukázali příštího rána u severní hradby u Olivetské hory. Saladin si toto nové postavení vybral ze dvou důvodů. Hradba v těchto místech byla slabší a nebyla tam žádná brána, takže obránci nemohli podnikat žádné výpady. Muslimové znovu sestavili své obléhací stroje a obnovili boj. Tentokrát se muslimové rozhodli, že se kromě klasického obléhání pokusí pod hradbu podkopat. Za dva dny vykopali 30 metrů dlouhý tunel, který byl podepřen dřevěnými podpěrami. 29. září byly podpěry zapáleny a část hradby se zřítila. Situace obránců byla naprosto zoufalá. Balian dokonce sestavil ze všech dostupných jezdců sebevražedné komando, které se mělo pokusit proniknout do muslimského tábora a zabít Saladina. K tomu ale nedošlo, protože Saladin křižácký protiútok očekával a nechal všechny městské brány hlídat těžkou jízdu. Mezitím došlo v místě hroucené hradby ke strašné řeži. Muslimové obránce sice číselně převyšovali, ale stejně nebyli schopni proniknout dovnitř. Obránci bojovali jako lvi, protože věděli, že za jejich zády se ukrývá 60 000 civilistů. Bylo jich však málo, sotva stáli na nohou a nedařilo se jim muslimy vytlačit ven. Boj trval celou noc a zaplatilo ho životech mnoho dobrých mužů. Ráno 30. září se Balien pokusil se Saladinem vyjednávat. Věděl, že další den jeho muži už nevydrží a nic jiného mu nezbývalo.

Psali jsme:Okno do historie - Asyrská armáda a její umění teroru

I když byli oba muži přátelé, jednání mezi nimi bylo tvrdé a netrvalo dlouho. Balian navrhoval, že když vydá město, ať Saladin ušetří jeho obyvatele a propustí je na svobodu. Tohle odmítal Saladin přijmout, protože přísahal, že město dobude silou a žádal bezpodmínečnou kapitulaci, která by znamenala zotročení všech křesťanů. Balian se uraženě vrátil do města a jeho muži museli odrazit další muslimský nápor. S pomocí boží a s posledním vypětím sil se jim to podařilo, ale všichni věděli, že další den už nevydrží. Balian další den ráno znovu zamířil za Saladinem a řekl mu, že pokud to bude nutné, zabijí jeho muži všechny své rodiny, pozabíjí všech 5000 muslimských zajatců a všechna zvířata, zničí Skalní dóm a mešitu al-Aksá a pak vyrazí poslednímu sebevražednému útoku. Tohle asi na Saladina zapůsobilo, protože se chtěl vyhnout pozabíjení svých souvěrců a navrhl, že pokud se město vzdá, budou se moci lidé z otroctví vykoupit. Saladin by je možná propustil na svobodu všechny lidi ve městě, ale on peníze na zaplacení svých vojáků prostě potřeboval a víc couvnout nemohl. Nakonec se dohodl s Balianem na částce 10 denárů za muže, pět denárů za ženu a denár za dítě. Balain mu na to řekl, že ve městě je asi 20 000 lidí, kteří si tuhle částku nemohou dovolit zaplatit. Saladin proto navrhl, ať za těch 20 000 seženou křesťané 100 000 denárů a on je pustí taky. Tuhle částku však křesťané dát dohromady nemohli a Balian nebyl v situaci, aby Saladinův návrh odmítl. 2. října Jeruzalém kapituloval.

Saladin se nakonec ukázal jako velkorysý vítěz a propustil mnoho dalších křesťanů. Jednalo se především o staré a nemocné lidi, kteří by na trzích s otroky mnoho peněz nepřinesli. Nebyl jediný muslim, který prokázal shovívavost. Jeho bratr Al- Adil požádal Saladina za své služby o 1000 zajatců, a když mu je Saladin předal, nechal je všechny propustit. Dalších 500 propuštěných zajatců si vyprosil patriarcha Heraclius a 700 lidí dostal Balian. Přesto 15 000 lidí, kteří na výkupné neměli, v otroctví nakonec skončilo.

Dvě zajímavosti závěrem.

Zvláštní osud čekal paní Stefanii, vdovu po Renaudovi ze Chatillonu, který celou tu válku rozpoutal a Saladin ho vlastnoručně sťal. Její syn Homfroi byl zajat u Hattínu a byl držen v zajetí. Po pádu Jeruzalému ho nechal Saladin propustit, ale paní Stefanie mu musela slíbit, že napíše posádce hradu Krak des Chevaliers, ať se vzdá. Ona to skutečně udělala, ale velitel posádky jí přirozeně neposlechl a odmítl hrad vydat. Stefanie proto svého syna poslala k Saladinovi s tím, že daný slib nedodržela, ať s ním naloží podle svého uvážení. Saladin byl překvapen jejím smyslem pro čest a syna propustil na svobodu.

V obsazeném Jeruzalémě byla nalezena i byzantská princezna, která tam dobrovolně vstoupila do kláštera. Saladin jí poslal s velkým oddílem svých vojáků domů a byzantský císař mu za to poslal děkovný list, ve kterém mu blahopřál k dobytí Jeruzaléma. To jen ukazuje, jaké vztahy mezi latinci a ostatními křesťany byly. V dopise byzantský císař ještě Saladina žádal, aby ustanovil byzantského patriarchu jako ochránce jeruzalémských křesťanů ( z města byli vyhnáni jen křesťané z Evropy ). S tím Saladin také souhlasil a díky tomu vlastně vyřešil dilema, kterému byl vystaven. V muslimském táboře byly dva názory, jak s Jeruzalémem naložit. Jedna strana navrhovala, ať jsou ve městě zničeny všechna posvátná místa křesťanů, včetně kostelů a chrámů. Aby se prý křesťané ztratili o město zájem. Druhá strana navrhovala křesťanské svatostánky zachovat. Saladin nevěděl, jak se rozhodnout. Chtěl mít od křesťanů klid a bál se, že zničení křesťanských svatých míst by spojilo křesťany z celého světa a Zámoří by čekal nový křižácký příval. Radikální tábor zase odmítnout nechtěl, protože byl celkem početný a pořád mu nezapomněl, že zakázal město vyplenit a křesťany pozabíjet. Byzantský císař toto rozhodovaní vyřešil.

Saladin dobyl prakticky celé křižácké Zámoří a křižákům tak zůstaly v držení jen tři města a pět hradů: Tyros, Antiochie, Tripolis a hrady Beaufort, Chastel Blanc, Marqab, Tortosa a Krak des Chevaliers. Válka však ještě nekončila, právě prvně jmenované město Tyros se mělo stát dalším Saladinovým cílem. Saladin však u něj utrpí těžkou porážku, ale o tom příště.

Zdroj: historie válek