Na podzim 2019 byla schválena Koncepce výstavby Armády České republiky 2030. Přestože tento dokument celkově nepochybně směřuje správnou cestou, tzn. k obnovování vševojskové armády pro efektivní obranu území, vyvolal také diskuse týkající se některých formulací nebo naopak toho, co v něm chybí. Do druhé kategorie náleží mj. naprostá absence dělostřeleckých raketometů, protože se zdá, že Armáda ČR s touto schopností nepočítá, ačkoliv se v minulosti naznačovalo něco jiného. Tento text má nabídnout krátké odhlédnutí za historií této kategorie zbraní v československé a české armádě, vystihnout současný potenciál a význam raketometů a také nastínit možná budoucí řešení pro Armádu ČR.

Historické ohlédnutí

Vývoj raketometů začal v Československu již krátce po druhé světové válce a v roce 1951 byl oficiálně přijat do služby raketomet vz. 51. Disponoval svazkem 32 hlavní ráže 130 mm, jeho dostřel činil něco přes 8 km a jako podvozek sloužil proslavený nákladní vůz Praga V3S. V té době ovšem již probíhala unifikace se sovětskou výzbrojí, takže ačkoli byl vz. 51 ponechán ve službě až do 90. let, na přelomu 60. a 70. let dorazila novinka v sovětské ráži 122 mm, jelikož ozbrojené síly SSSR zařadily na počátku 60. let do služby systém BM-21 Grad tohoto kalibru.

Foto: 130mm raketomet vz. 51 | VHÚ

Psali jsme:Tatra Tactic – horká kopřivnická novinka mezi taktickými nákladními automobily

Základní verze užívala šestikolový podvozek Ural a byla přijata i do výzbroje některých zemí Varšavské smlouvy, ovšem některé (jako Polsko nebo Rumunsko) se rozhodly usadit 122mm raketomet na šasi domácí výroby. Obdobnou cestu sledovalo též Československo, kde se však provedl ještě další významný krok. Jako podvozek byl totiž vybrán osmikolový vůz Tatra T 813 Kolos, který kromě výtečné pohyblivosti v terénu nabízel i velkou nosnost. Bylo proto možno opatřit komplet jednak lehce pancéřovanou kabinou a jednak náhradním svazkem raket, takže palebná síla této nové zbraně se fakticky zdvojnásobila.

Foto: Raketomet RM-70 GRAD | Wikimedia Commons

Výsledný raketomet dostal označení RM vz. 70 (později pouze RM-70) a sériová produkce se rozběhla roku 1971. Na ložné ploše vozidla je montováno otáčivé odpalovací zařízení, které je víceméně shodné se sovětským vzorem a čítá 40 hlavní ráže 122 mm. Mezi tímto zařízením a lehce pancéřovanou kabinou pro čtyřčlennou osádku se nachází prostor pro uložení dalších 40 kusů raket. Většinou se užívají tříštivo-trhavé rakety 122-JROF s hlavicí o hmotnosti 11,4 kg, které nabízejí maximální dostřel něco přes 20 km. Vypuštění celé salvy 40 raket trvá okolo 20 sekund a tato salva pokryje plochu zhruba tří hektarů. Nabíjecí zařízení potom dokáže za dobu přibližně půl minuty zasunout nový svazek 40 raket. Součástí vybavení vozidla je také radlice, která slouží pro hloubení okopů. Celý raketomet vz. 70 má bojovou hmotnost okolo 24 tun, na silnici dosahuje rychlostí až 85 km/h a maximální silniční dojezd činí zhruba 1100 km. Ve své době nepochybně patřil mezi nejlepší dělostřelecké komplexy světa a dosud kupodivu existuje poměrně málo typů dělostřeleckých raketometů, které podobným způsobem kombinují funkci palebného a nabíjecího vozidla na jednom podvozku.

Z výrobní linky v Dubnici nad Váhom sjelo do roku 1989 celkem 830 raketometů, které vedle základní podoby RM vz. 70 zahrnovaly také systémy provedení RM vz. 70/85, které obdržely novější podvozek Tatra T 815 a postrádaly pancéřovanou kabinu. Z onoho celkového počtu byla zhruba polovina zavedena do výzbroje ČSLA a zbývající exempláře zamířily do Polska, NDR a Libye. Po rozdělení Československa byly raketomety rozděleny mezi armády nástupnických republik a počet uživatelů výrazně narostl i díky vývozu. RM-70 a RM-70/85 získalo nejméně patnáct různých států, a to Angola, Demokratické Kongo, Ekvádor, Finsko, Gruzie, Indonésie, Kambodža, Myanmar, Nigérie, Rwanda, Řecko, Srí Lanka, Uganda, Uruguay a Zimbabwe. Je známo, že cosi jako RM-70 se vyskytuje též v Severní Koreji, ovšem původ tohoto systému je záhadou (pravděpodobně půjde o lokální nelicenční kopii). Minimálně ve třech případech byl čs. raketomet nasazen i v boji, a sice armádou Gruzie v konfliktu o Jižní Osetii, dále armádou Nigérie proti islamistům z Boko Haram a konečně armádou Srí Lanky proti organizaci LTTE, k jejíž porážce tyto zbraně údajně významně přispěly.

Psali jsme:Tatra v terénu nikdy nezklame

Foto: RM-70 ve službách indonéské armády | Wikimedia Commons

Potenciál raketometů

Armáda ČR si snížený počet raketometů RM-70 nechala až do roku 2010, kdy tento zbraňový systém absolvoval poslední cvičné střelby a posléze byl vyřazen ze služby. Je třeba zdůraznit, že se jednalo o dobu velkých škrtů, kdy se hovořilo o tom, že si vševojskovou armádu zkrátka nemůžeme dovolit, ovšem i tak bylo vyřazení této zbraně bez náhrady hlasitě kritizováno jako fatálně chybný krok. Poukazovalo se např. na důležitost raketometů v moderních armádách či na fakt, že konstrukce RM-70 dodnes nabízí značný potenciál. Pro příklad se nemuselo chodit nijak daleko, neboť sousední Slovensko provedlo modernizaci svých RM-70/85 na provedení RM-70/85M MORAK s novým systémem řízení palby a potom zařadilo do služby kompletně přepracovaný raketomet RM-70 MODULAR, na jehož vývoji se podílela německá zbrojovka Diehl BGT Defence. V tomto případě se již jedná o modulární kontejnerový komplex, protože místo 40 raket ráže 122 mm je možno použít šest raket kalibru 227 mm z amerického systému MLRS. Nevýhodu sice reprezentuje ztráta schopnosti přepravovat záložní zásobu munice, ale i tak jde o demonstraci evolučního potenciálu RM-70.

Foto: RM-70 MODULAR | Wikimedia Commons

Možnosti základní konstrukce RM-70 svérázně demonstroval také program, který byl zahájen ještě v éře ČSSR, ačkoliv jeho výsledek byl prezentován až počátkem 90. let. Jeho cílem bylo vytvořit prostředek pro pokládání min. Systém nazvaný „velkokapacitní mobilní zatarasovač“ neboli VMZ vz. 92 Križan představoval ve své době velmi pokrokově řešenou zbraň. Jednalo se o speciální modulární derivát RM-70/85, jenž mohl nést buď dvě odpalovací zařízení po 40 trubicích pro rakety ráže 122 mm, nebo dvě mechanická zařízení k pokládání protipěchotních nebo protitankových min. popř. též kombinaci obou. Do raketového zařízení se daly zasouvat speciální rakety Kuš a Križna-R, které sloužily k dálkovému kladení min. Kromě toho stojí za zmínku, že ještě v časech Československa byly pro komplex RM-70 vyvinuty zkrácené rakety JROF-K se zhruba polovičním dostřelem (11 km) nebo kontejnerové rakety Trnovník, z nichž každá přepravovala 63 kusů výbušné submunice. Vývoj munice běžel též po roce 1989 a jasně demonstruje, že ráže 122 mm má nadále co nabídnout.

Schopnosti ráže 122 mm

Jedná se současně o účinnou odpověď na argument, který se sporadicky používal pro podporu vyřazení RM-70 z české armády, a sice na tvrzení, že raketová ráže 122 mm je již „zastaralá“. Jestliže odhlédneme od faktu, že i v případě pravdivosti by to byl spíše argument pro zavedení výkonnějších raketometů (nikoli pro úplné zrušení této kategorie), pak je třeba jasně prohlásit, že tvrzení o „zastaralosti“ kalibru 122 mm je přinejmenším silně zavádějící, ne-li nepravdivé. V řadě vyspělých států dosud běží vývoj a výroba raket tohoto osvědčeného standardu a nové typy nabízejí oproti těm dřívějším dramaticky vyšší výkony. Tak např. slovenská firma MSM Group vyrábí raketu Grad Extended Range s dostřelem přes 40 km, zatímco firma Konštrukta Defence dodává kontejnerovou raketu Agát, jež přepravuje 56 exemplářů výbušné submunice. Široké spektrum nových 122 mm raket samozřejmě nabízí ruské zbrojovky a své výrobky této kategorie má rovněž např. Polsko. Zajímavá je také skutečnost, že mezi významné dodavatele 122 mm raket dnes patří i Izrael, jenž provedl modernizaci kořistních systémů BM-21 Grad na verzi GradLAR a potom zahájil jejich produkci a export.

Právě Izrael patří mezi státy, které pozvedly 122mm rakety na vyšší úroveň tím, že je opatřily naváděcím systémem. Izraelská značka IMI nabízí raketu AccuLAR, jež přepravuje výbušnou hlavici o váze 20 kg do vzdálenosti 40 km a na cíl se navádí za pomoci kombinace inerciální a družicové navigace, a sice s přesností dopadu v jednotkách metrů.

Foto: Izraelské 122mm rakety Romach | CC BY 4.0

Pod hebrejským označením Romach byl tento typ rakety zaveden přímo do výzbroje izraelské armády a vedle toho byl též exportován, např. do Vietnamu. Další izraelská zbrojní firma Rafael vyvinula velice zajímavý produkt jménem EPIK (Electro-optical Precision Integration Kit), což je souprava, která se dá připojit k běžné 122 mm raketě, která se tak mění v řízenou. Kromě inerciálního a družicového navádění obsahuje i infračervený senzor a laserový přijímač, takže je možno napadat dokonce pohyblivé cíle. Naváděné rakety ráže 122 mm však nabízejí i další výrobci, mj. výše zmíněná německá firma Diehl BGT Defence či turecká zbrojovka Roketsan. Obecně se dá konstatovat, že 122mm rakety (ačkoli samozřejmě mají také svá fyzikálně daná omezení) jsou jednoduché, levné, spolehlivé, osvědčené a ve světě velmi rozšířené, a proto lze očekávat, že se budou dále vyrábět a používat, a to zřejmě i v mnoha vyspělých zemích.

Možnosti pro Armádu ČR

Obecně je pak samozřejmě třeba zdůraznit, že dělostřelecké raketomety mají stále své důležité místo ve výzbroji moderních armád. Konflikty v posledních letech jasně potvrdily, že se jedná o mimořádně efektivní kategorii zbraní. Např. z analýz bojů na východní Ukrajině vyplývá, že zřejmě až 80 % všech lidských ztrát na bojišti (!) způsobuje dělostřelectvo, a to zejména právě raketomety. Ohromnou účinnost těchto zbraní demonstrovaly též tvrdé boje proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku, kde měly salvy jejich raket leckdy opravdu zničující materiální i morální účinky. Kromě toho je vhodné zmínit i fakt, že do boje promluvily i řízené rakety odpalované z modulárních raketometů, protože Izrael zřejmě použil proti íránským cílům v Sýrii své nové střely Predator Hawk (a)nebo LORA, které už také exportoval. V této souvislosti lze uvést, že izraelská firma IMI dodává modulární raketomet Lynx, který může vypouštět široké spektrum střel ráží 122, 160, 227 a 300 mm. Sousední Polsko si objednalo americké 227 mm raketomety M142 HIMARS, které mohou odpalovat také řízené rakety GMLRS či 610 mm taktické rakety ATACMS, a stejnou zbraň zavede také Rumunsko.

Foto: Komplex BM-21 MT | EA

Jaké možnosti se tedy nabízejí pro Armádu ČR? Samozřejmě se dá jít i cestou prosté akvizice zahraničního systému, např. zmíněných typů Lynx nebo HIMARS, ale neměly by se opomíjet ani možnosti domácího původu. Společnost Excalibur Army v roce 2017 představila komplex BM-21 MT, v zásadě instalaci klasického raketometu Grad se 40 trubicemi na podvozek Tatra Force se čtyřmi koly, a ještě v témže roce ukázala i komplex RM-70 Vampire, který navazuje na schopnosti RM-70 tím, že opět převáží 40 náhradních raket. Jako podvozek byl zvolen vůz Tatra Force s osmi koly a celé vozidlo včetně zásoby raket váží něco okolo 24 tun. V základní podobě má běžnou kabinu, která je však uzpůsobena k montáži balistické ochrany. Posléze se dostavil i exportní úspěch v podobě zakázky pro Indonésii, která si objednala také už zmíněné rakety typu Križna a Agát. Zatím poslední modernizaci reprezentuje typ RM-70 Vampire 4D, který opět využívá osmikolový podvozek Tatra Force, má ovšem novou čtyřdveřovou kabinu, na niž lze opět nainstalovat soupravu pancéřování. Ještě důležitější změnu ovšem přináší nový systém řízení palby, jenž zahrnuje mj. balistický počítač, integrovanou inerciální a družicovou navigaci a pokročilé komunikační a velitelské prostředky.

Foto: RM-70 Vampire | EA

Výrobce navrhnul také organizační schéma oddílu, který by měl zahrnovat tři baterie, každou se šesti raketomety, šesti muničními vozidly, jedním dílenským vozidlem, jedním velitelským vozidlem (vše na šasi Tatra Force) a případně lehkým terénním vozidlem pro dělostřeleckého pozorovatele. Čtvrté velitelské vozidlo by pak mělo zajišťovat velení celému oddílu, který by mohl mít k dispozici rovněž prvek dělostřeleckého průzkumu s radiolokátorem (pro sledování drah nepřátelských střel, resp. pro možnost vedení odvetné palby) a prvek logistické podpory, do kterého by patřilo vyprošťovací vozidlo a opravárenské vozidlo. Úplný oddíl by tak tvořilo celkově 45 těžkých vozidel na šasi Tatra Force a čtyři lehká terénní vozidla. Šlo by o bojově i cenově vysoce efektivní jednotku pro zabezpečení palebné podpory, jejíž sílu by pochopitelně mohlo ještě značně zvýšit zavedení nových typů 122 mm raket, které by nabídly delší dostřel a vyšší ničivou sílu (to platí zejména pro kontejnerové rakety), případně také koncové navádění. Výhledově lze uvažovat o další modernizaci, resp. o přestavbě do modulární podoby, která by znamenala možnost používat i rakety větších kalibrů.

Foto: RM-70 Vampire 4D | EA

Český, resp. československý průmysl se může pochlubit dlouhou a úspěšnou historií vývoje a produkce raketometů. Typ RM-70 ve své době patřil na světovou špičku a dočkal se i velkých exportních úspěchů, ovšem arzenál české armády v roce 2010 bez náhrady opustil. Koncepce výstavby AČR 2025, jež byla schválena v roce 2015, v tomto smyslu vzbudila naděje, jelikož hovořila o možném pořízení raketometů po roce 2020, ale v aktuální Koncepci výstavby AČR 2030 tato kategorie zbraní zcela chybí, což je nutno vnímat jako nedostatek. Raketomety tvoří důležitou součást výzbroje moderních armád, opakovaně prokazují svoji obrovskou efektivitu a stále se rozvíjejí, jak ukazují mj. rakety s koncovým naváděním. Tento pokrok také dovoluje udržovat a účinně nasazovat též rakety ráže 122 mm. Armáda ČR by proto měla svoje záměry přehodnotit a útvary raketometů obnovit. Jako rychlé řešení se nabízí typ RM-70 Vampire 4D, jenž vznikl jako modernizace RM-70, a výhledově přichází do úvahy i konverze na modulární komplex pro více ráží, na čemž se dá spolupracovat s Izraelem. Oddíl takových raketometů by nesporně reprezentoval vysoce efektivní nástroj dělostřelecké podpory českých vojáků a tím i významný příspěvek k obranyschopnosti České republiky.