Lockheed P-80 Shooting Star, později známý také jako F-80, byl první americký proudový stíhací letoun používaný v operačním nasazení armádním letectvem (USAAF). Německé proudové letouny, jako například Messerschmitt Me 262, jsou mnohem známější. P-80 nesehrál v konfliktu významnou roli, ale přispěl k dalšímu vývoji proudového letectva. A zabojoval si v Koreji.

Při zkoumání proudových letadel z druhé světové války se obvykle vybaví německé konstrukce jako Messerschmitt Me 262 Schwalbe nebo Heinkel He 162 Volksjäger. Spojenci však ve vývoji proudových technologií nezůstali dlouho pozadu.

Foto: P-80B Shooting Star | USAF

Psali jsme:Bitva u Diu: Portugalci proti Arabům, Turkům, Indům a benátským obchodníkům.

S prvním proudovým motorem přišli Britové. V roce 1930 jej sestavil důstojník Královského letectva (RAF) Frank Whittle. Jeho motor vedl k vývoji letounu Gloster E.28/39, prvního spojeneckého letounu s proudovým motorem, který vzlétl v roce 1941. První americký proudový stíhací letoun, Bell P-59 Airacomet, vstoupil do služby v říjnu 1942. Přestože jich bylo vyrobeno 66, P-59 nebyl operačně používán, protože mu chyběly potřebné komponenty, aby byl v boji účinný. Nedokázal držet krok ani s nejnovějšími stíhačkami s pístovým motorem. RAF shledalo, že je horší než Gloster Meteor, takže americká proudová stíhačka byla používána k výcviku pilotů.

Spojené státy si uvědomily, že je třeba Brity a Němce dohnat. Řešením se stal letoun P-80 Shooting Star. Stíhačku zkonstruovala společnost Lockheed a byla jediným spojeneckým proudovým letounem druhé světové války, který měl motor umístěný v trupu. Vývoj P-80 byl podnícen zjištěními o Messerschmittu Me 262 z jara 1943. USA se rozhodly využít britský výzkum proudových letadel a vybavit letoun motorem Halford H-1B Goblin, aby P-80 dosáhl výkonů, které by se mohly Me 262 vyrovnat.

Práce na P-80 začaly v květnu 1943. Napřed bez motoru, protože ten ještě nebyl k dispozici. Šéfinženýr Lockheedu Kelly Johnson shromáždil tým konstruktérů a rozdal úkoly: měli vyvinout nový prototyp letounu pro USAAF. Svou práci měli vykonávat v nejvyšším utajení a pracovat šest desetihodinových dnů v týdnu, protože nový proudový stíhací letoun musel být dokončen do 150 dnů.

Skunk Works vytvořili první prototyp, XP-80 Lulu-Belle, počátkem roku 1944, po 141 dnech práce. Letoun Lulu-Belle, poháněný britským motorem H-1B, poprvé vzlétl 8. ledna téhož roku a při dalších testech překročil rychlost 800 km/h ve výšce přes 6000 m. Stal se prvním proudovým letounem USAAF, který tuto rychlost překonal ve vodorovném letu. Po prvním letu Johnson poznamenal: „Byla to velkolepá ukázka, naše letadlo bylo úspěšné – tak naprosto úspěšné, že překonalo dočasný náskok, který Němci získali během let předběžného vývoje proudových letadel.“ Tento úspěch podnítil vývoj dalších prototypů.

Psali jsme:Británie nebyla na druhou světovou válku připravena. Chtěla mír za každou cenu

Prioritou konstrukčního týmu bylo správně umístit těžiště nového letounu. Pilotní kabina byla vybavena bublinovým krytem, který pilotům umožňoval nerušený výhled. Když bylo vyrobeno více kusů, byl britský motor použitý v prototypu nahrazen americkým motorem Allison J33-A-35, který byl schopen vyvinout tah až 20,46 kN při vzletu a 17,35 kN při statickém výkonu. To umožnilo letounu dosáhnout rychlosti 0,76 Machu. Dolet byl vynikající:  a udržet dolet 1327 km.

Jednomístný P-80 byl vyzbrojen řadou zbraní. Jako primární výzbroj sloužilo šest kulometů AN-M3 Browning ráže 12,7 mm v přídi, tedy standardní výzbroj amerických stíhacích letounů té doby. Proti pozemním a námořním cílům bylo možné nést osm raket HVAR a/nebo dvě tisíciliberní (454 kg) pumy na závěsnících pod křídlem.

USAAF toužilo dostat P-80 Shooting Star do služby co nejrychleji a potenciálně se s ním utkat i v boji proti německým Me 262. Do Evropy byla vyslána malá jednotka složená z pouhých čtyř předsériových YP-80A: dva letěly do Velké Británie k předváděcím a seznamovacím letům, a další dva byly poslány do Itálie k 1. stíhací skupině na letiště Lesina.

V Itálii čelily YP-80A zajímavé situaci. Luftwaffe již na italské frontě používala vlastní proudové letouny, a sice průzkumné letouny Arado Ar 234B Blitz, které plnily úkoly nad spojeneckými liniemi, a díky své rychlosti snadno unikaly spojeneckým stíhačům v letounech s pístovým motorem. Letoun YP-80A měl potenciál situaci změnit – teoreticky. Ke střetnutí obou typů ani ke střetnutí jiného německého letounu s YP-80A nikdy nedošlo. Oficiálně YP-80A přidělený k 94. stíhací peruti uskutečnil v Itálii dva operační lety. Podrobnosti o těchto misích zůstávají neznámé, ale byly zaznamenány jako nebojové. 

Po druhé světové válce při testovacím letu na P-80 zahynul nejúspěšnější americký stíhací pilot, major Richard Bong. Shooting Star ale sloužil i nadále v různých rolích, mimo jiné jako stíhací bombardér v Koreji, označený již jako F-80. Další kusy P-80A byly dodány americkému námořnictvu, kde byly upraveny pro službu na palubě USS Franklin D. Roosevelt (CVB/CVA/CV-42). Bylo vyrobeno více než 1 700 kusů, které prošly několika modernizacemi. Pomyslným vrcholem vývoje byl cvičný letoun T-33, který sloužil u řady letectev po celém světě (poslední dolétaly v činné službě v Bolívii v roce 2017). Celkem vzniklo do roku 1959 vyrobeno 6 557 všech verzí.

F-80C byl zřejmě také prvním americkým proudovým letounem, který sestřelil MiG-15. Stalo se 8. listopadu 1950 v Koreji, v kokpitu seděl pilot poručík Russell Brown. Sovětské záznamy však vypovídají o něčem jiném. Pilot MiGu poručík Vladimír Charitonov hlásil, že byl přepaden americkým letounem, ale že se mu úspěšně vyhnul střemhlavým letem, při kterém se zbavil vnějších palivových nádrží. Podle sovětských pramenů k prvnímu souboji obou typů došlo 1. listopadu, kdy MiG pilotovaný poručíkem Semjonem Chominičem sestřelil F-80 poručíka Franka Van Sickla. Americké záznamy ale říkají, že Van Sickle byl sestřelen pozemní PVO.  Den po Brownově střetnutí byl MiG-15 kapitána Michaila Gračeva sestřelen stíhačkou F9F Panther amerického námořnictva.

Odhaduje se, že 75 % nepřátelských ztrát během prvních měsíců konfliktu bylo připsáno právě typu F-80 Shooting Star. Vzhledem k relativnímu stáří své konstrukce byl F-80 ve srovnání s modernějšími typy pomalejší. Hlavní roli v Koreji převzal záhy typ North American F-86 Sabre. Poměřování sil s MiGy-15 nevyšlo pro starý F-80 dobře – při šesti sestřelech americké letectvo přišlo o sedmnáct F-80.

Kromě své operační role se letoun P-80 zapsal do historie letectví překonáním několika rekordů. Dne 19. června 1947 vytvořil letoun P-80R pilotovaný plukovníkem Albertem Boydem světový rychlostní rekord 1003 km/h. Letoun byl také využíván při vývoji doplňování paliva za letu a stal se prvním proudovým letounem, který úspěšně doplnil palivo za letu při bojovém nasazení. P-80 Shooting Star sehrál klíčovou roli v rozvoji proudového letectví v USA a pomohl utvářet budoucnost proudových stíhaček. Přestože se během druhé světové války nedočkal rozsáhlé služby, jeho vliv na vývoj proudové techniky byl významný. 

Zdroj: britannica, warhistoryonline.com