Kdykoli někdo použije slova vrtulníky a válka v jedné větě, okamžitě se mu vybaví obrazy rotorových letadel vznášejících se nad hustou vietnamskou džunglí. Ačkoli jsou tyto stroje nejčastěji spojovány s válkou ve Vietnamu a pozdějšími konflikty, první vojenské vrtulníky se používaly po celou dobu 2. světové války. Byly samozřejmě mnohem primitivnější než ty, které se používají dnes, to však neznamená, že pro armády, které je provozovaly, nebyly cenné. Podívejme se na šest nejúspěšnějších konstrukcí vrtulníků, které létaly na obou stranách během 2. světové války.

Sovětský svaz: Kamov A-7

Vývoj vrtulníku Kamov A-7 zahájil v roce 1931 Ústřední aerodynamický ústav (TsAGI), který předtím navrhl autogyro TsAGI A-4, jež bylo úspěšně zařazeno do výzbroje sovětského letectva a používáno jako průzkumný či hlídkový letoun. Letoun A-7, který byl dokončen v roce 1934, byl určen k jiným účelům: k boji.

Dvoumístné letadlo bylo prvním bojovým autogyrem (vírníkem), které kdy bylo postaveno, a také prvním, které se sériově vyrábělo v SSSR. Jeho pozdější varianta, A-7bis, se vyznačovala lepší aerodynamikou, zatímco A-7-3A byl lehčí. Právě tuto verzi používala Rudá armáda v boji. Byl vybaven třemi kulomety – PV-1 vpředu a dvojitou variantou DA-2 Děgťarjov vzadu – a příležitostně upraven tak, aby mohl nést protizemní munici, buď čtyři pumy FAB-100, nebo šest neřízených raket RS-82, které z něj činily potenciálně velmi účinnou zbraň.

Psali jsme:Jak vycházet s Rusy aneb příručka americké armády z roku 1944

Přestože A-7-3A byl lepší variantou, předchozí dvě verze nebyly zcela bez využití. Používaly se k pozorování dělostřeleckých postavení. V roce 1941 byl A-7 nasazen dokonce k opylování ovocných stromů v Tien-Šanu ve Střední Asii.

Německo: Focke-Wulf Fw 61 a Focke-Achgelis Fa 223 Drache

Ačkoli to byli Sověti, kteří jako první nasadili ozbrojené bojové autogyro, Německo během 2. světové války vyrobilo vrtulníků nejvíce. Létaly na nich letci Luftwaffe i Kriegsmarine a není divu, že se této zemi často připisuje vytvoření prvního skutečně funkčního vrtulníku.

Rozdíl mezi vrtulníky a autogyry spočívá ve způsobu, jakým lopatky vytvářejí vztlak. Autogyra jsou podobná tradičním letadlům v tom, že létají pomocí tažné či tlačné vrtule – jen mají nahoře volně se otáčející se rotor, který vytváří vztlak, aniž by byl poháněn motorem – roztáčejí ho aerodynamické síly při dopředném pohybu.

Focke-Wulf Fw 61 poprvé vzlétl v roce 1936 a o dva roky později byl předveden veřejnosti na jednom ze stadionů používaných během olympijských her v Berlíně. Kromě rekordů ve výšce, rychlosti a délce letu při jeho zkouškách je známo jen málo o tom, co tyto vrtulníky dělaly za války. Jasné je pouze to, že ani jeden z obou vyvinutých vrtulníků válku nepřežil. Význam Fw 61 spočívá spíše v tom, co jeho vývoj umožnil jeho nástupci, kterým byl Focke-Achgelis Fa 223 Drache.

Psali jsme:Bitva u Blenheimu v roce 1704 – a něco o Churchillech

Foto: Model německého vrtulníku Fa 223 Drache, Hubschraubermuseum Bückeburg | Matthias Stäblein / CC BY-SA 3.0 de

Výzkum prováděný s Focke-Wulfem Fw 61 umožnil Německu vytvořit nejužitečnější vrtulník 2. světové války: Focke-Achgelis Fa 223 Drache. Využíval mnoho stejných koncepcí, které byly poprvé vyzkoušeny na Fw 61, ale v mnohem větším měřítku. Po řadě úspěšných testů byl vrtulník zaveden do výroby. Protože však továrna v Delmenhorstu byla v červnu 1942 bombardována Spojenci, opustilo montážní linku pouze 20 kusů.

Fa 223 se používal v různých funkcích po celou dobu druhé světové války, a to díky své schopnosti nést náklad o hmotnosti přes 1000 kg a dosahovat rychlosti až 180 km/h. V jednom případě byl použit při pokusu o vyproštění Dornieru Do 217 v Dolním Sasku. První letoun se zřítil, takže musel být nasazen druhý, aby zachránil oba. S úspěchem byl také intenzivně testován v horských oblastech.

Během války se Fa 223 používal také při protiponorkových hlídkách. Snad nejpůsobivějším výkonem, který jeden z nich podnikl, byla poválečná cesta z Německa do Airborne Forces Experimental Establishment v Anglii. Stal se tak prvním vrtulníkem, který překonal kanál La Manche. Následovaly dvě další cesty, přičemž při třetí se vrtulník zřítil při startu.

Spojené státy americké: Sikorsky R-4 Hoverfly

Sikorsky R-4 Hoverfly, navržený sovětským emigrantem Igorem Sikorským, byl dalším příkladem skutečného vrtulníku z druhé světové války, nikoliv autogyra. Jeho prototyp poprvé vzlétl v lednu 1942 a vrtulník později sloužil u amerického armádního letectva, námořnictva a pobřežní stráže, stejně jako u britského královského letectva (RAF) a královského námořnictva.

Navzdory svým úspěchům v mnoha oblastech, včetně překonání všech předchozích rekordů jiných vrtulníků, byl R-4 notoricky známý tím, že se s ním špatně létalo. Podle listu Chicago Tribune se "řídicí páka třese jako kladivo a pilot ji musí neustále pevně držet. Kdyby jen na minutu povolil, letadlo se vymkne kontrole. Piloti běžných letadel říkají, že je snadné poznat pilota vrtulníku – má permanentní třes."

Přesto byl vrtulník hojně využíván po celou dobu války doma i na frontách. V mnoha případech se používal k evakuaci raněných ze svízelných situací, převážně v Barmě, Manile a Číně. Během operace Ivory Soap plnil tradičnější úlohu při přepravě nákladu, když dopravoval náhradní díly k leteckým opravárenským jednotkám. Byl také používán k výcviku pilotů v rámci Vrtulníkové výcvikové školy RAF.

Španělsko (a Francie, Británie i Německo): Cierva C.30

Autogyro Cierva, navržené španělským civilním inženýrem Juanem de la Ciervou v roce 1923, je obecně považováno za první svého druhu. V průběhu let bylo vyvinuto mnoho variant, ale právě verze C.30 byla nejúspěšnější. Vírník se vyráběl po celém světě, přičemž Německo svou verzi pojmenovalo Focke-Wulf Fw 30 Heuschrecke a Francie svou LeO C.301.

Ve Velké Británii vyráběla Ciervu C.30 společnost Avro, která získala licenci na stavbu rotorového letounu v roce 1934. Když začala druhá světová válka, většinu z nich převzalo do služby RAF pro radarové kalibrační práce. Ze 148 vyrobených letounů jich konflikt přežilo pouze 12.

Japonsko: Kajaba Ka-1 a Ka-2

Přestože Japonci během 2. světové války nevyrobili zdaleka tolik vírníků nebo vrtulníků jako jiné země, zkonstruovali dva: Kajaba Ka-1 a Ka-2. Konstrukce vycházela z amerického letounu Kellett KD-1A, který byl poškozen krátce po dovozu do Japonska v roce 1939.

Trvalo až do května 1941, než byl jejich první prototyp způsobilý k letu. Krátce poté byly zahájeny práce na letounu Ka-2, který byl poháněn jiným motorem než Ka-1. Oba byly navrženy jako průzkumné, dělostřelecké pozorovací a protiponorkové rotorové letouny.

Jednotka byla v roce 1944 přidělena na armádní eskortní letadlovou loď Akitsu Maru a zůstala tam až do potopení plavidla v listopadu téhož roku. Poté byla flotila vírníků japonské císařské armády přesunuta zpět na pevninu. Žádná z nich sice úspěšně nepotopila nepřátelskou ponorku, ale několik jich bylo úspěšně odhaleno.

Zdroj: warhistoryonline