Během vrcholné fáze své úvodní ofenzívy za 2. světové války Japonci podstoupili značné riziko, když napadli Singapur s mnohem menším počtem vojáků, než měli k dispozici obránci. Nakonec však uspěli díky své houževnatosti, ale také především kvůli pasivitě a špatnému vybavení protivníka.

Singapur byl tehdy součástí Malajsie, která patřila britskému impériu. Již v roce 1936 byl generálporučík sir William George Shedden Dobbie, velící důstojník v oblasti Malajsie, japonskými ambicemi v regionu velmi znepokojen. Se zkušenostmi z druhé búrské války a první světové války byl přesvědčen, že japonský útok je nevyhnutelný. Proto v květnu 1938 požádal pro „Pevnost“ (The Fortress) – tedy Singapur, o významné posily. Nacházela se zde velmi důležitá britská námořní základna.

Foto: Vzdávající se příslušníci britského pluku Suffolk | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jekatěrina Michajlovna Demina: Hrdinka SSSR a jediná žena, která sloužila u sovětských mariňáků

Britský premiér Winston Churchill měl větší obavy o Evropu. Německo představovalo bezprostřední hrozbu, takže zámořská území Británie byla druhořadá. Tento přístup, jakkoli nevyhnutelný, v konečném důsledku urychlil rozpad britského impéria, protože jeho kolonie se začaly takovému druhořadému postavení bránit. Do velmi nebezpečné situace se dostaly také Austrálie a Nový Zéland. Jednou ze zemí v první linii blížícího se tichomořského konfliktu byla právě Malajsie.

V Singapuru, na křižovatce mezi Asií a jižním Pacifikem, žila směsice původních Malajců, etnických Číňanů, Indů a evropských kolonistů. Ačkoli postrádal přírodní zdroje, jeho strategická hodnota byla Japoncům, kteří na něj 8. února 1942 zaútočili, zřejmá. Velitelem invaze byl generálporučík Tomojuki Jamašita. Jeho plán byl úskočný – klíčem k vítězství měly být klam a překvapení – neměl totiž na vybranou. Jamašitovy síly přišly přes severní Malajsko, což generál Dobbie předpověděl a očekával. K Singapuru ale nedorazily v dobrém stavu. 

Ve chvíli, kdy se Jamašita podíval přes Johorskou úžinu směrem k městu, zbývalo mu k dispozici jen 18 akceschopných lehkých tanků a omezené množství paliva. O mnoho vojáků přišel cestou v bažinaté džungli s několika málo cestami rozbahněnými monzunovým obdobím. V době, kdy byli Japonci připraveni přejít na druhý břeh, měl každý z Jamašitových 30 tisíc mužů pouze 100 nábojů na den. Jamašita, nazývaný v japonském tisku „malajský tygr“ a Američany „bataanská bestie“, ve svém deníku přiznal, že měl o výsledek tažení obavy. Navenek ale působil sebevědomě a říkal, že jeho muži dokážou zvítězit jen se dvěma miskami rýže denně. Nic jiného jim nezbývalo, protože Britové při ústupu zpět do Singapuru uplatňovali taktiku spálené země.

Pokud by Singapur dokázal vzdorovat delší dobu, situace Japonců by se stala neudržitelnou a invaze by byla odsouzena k zániku. Jamašita chtěl Singapur dobýt do 11. února, kdy se bude slavit výročí korunovace prvního japonského císaře Džimmu (660–585 př. n. l.), zakladatele Japonska. V tomto ohledu svého cíle ale japonský generál nedosáhl. Upínal své naděje ke zprávám zpravodajských služeb, podle nichž spojenecké síly na ostrově čítaly pouhých 40 tisíc mužů. To byla ale chyba. Na Japonce jich tam čekalo asi 85 tisíc, tedy více než dvojnásobná přesila. Jejich velení ale mělo ještě horší zpravodajské informace než Japonci a kvůli situaci v Evropě, která byla prioritním bojištěm, jim chyběly životně důležité zásoby a vybavení.

Psali jsme:Sedmnáct liber pro Wittmanna. Tiger „Černého barona“ explodoval v boji s vylepšeným Shermanem

Objektivně byli přesto obránci ve výhodnější pozici – svého protivníka však z hlediska počtů a akceschopnosti i pod dojmem dosavadního průběhu války přeceňovali. Večer 10. února útočili Japonci u řeky Kranji, kde je zastavila australská 27. brigáda. Některé japonské čluny při odlivu uvízly v bahně a několik jich vplulo do špatných přítoků. Nahoře na vyvýšeném místě spojenci zapálili nádrže s palivem a vylili je do řeky, čímž se jim podařilo některé lodě zničit. Místo toho, aby však svou převahu zúročili, velení nařídilo Australanům ústup. Přeživší Japonci byli ohromeni, a pochopili, že stojí proti špatně vedenému a málo sebevědomému protivníkovi. Obnovili postup a řeku překročili.

Do 11. února bylo letiště Tengah v japonských rukou, i když jim již povážlivě docházelo střelivo. Jamašitovi nezbývalo než hrát se svým protivníkem poker – a karty neměl dobré. Poslal generálporučíku Arthuru Ernestu Percivalovi, veliteli sil Britského společenství národů v Singapuru, dopis, v němž ho vyzval, aby se vzdal a ušetřil tak své vojáky zbytečného umírání. Percival odmítl a boje pokračovaly. 

13. února začala japonská 18. divize útočit na jihozápadní pobřeží podél hřebene Pasir Panjang. Proti Japoncům stála 1. malajská brigáda, která se držela až do následujícího dne, kdy nepřítel nasadil své zbývající tanky. Ve čtyři hodiny odpoledne byla malajská brigáda bez posil nucena ustoupit na Bukit Chundu (Opiový kopec), kde se naposledy postavila na odpor. Pokud by Japonci hřeben dobyli, měli by přímý přístup do oblasti Alexandry s vojenskou nemocnicí, muničními a zásobovacími sklady a dalšími důležitými zařízeními. Singapur by jim byl vydán na milost a nemilost. V té chvíli však už byla situace pro statečné Malajce beznadějná.

Rota C, vedená kapitánem Rixem, nemohla ustoupit dále na jih kvůli hořící ropě v kanálu. To je oddělilo od roty D, čímž se jejich počet značně snížil. Kapitán nařídil svým mužům, aby za každou cenu kopec udrželi. Sám zanedlouho padl. Velení připadlo poručíku Adnanu Saidimu, který nařídil ustoupit dále do kopce. Japonci svlékli některé ze svých sikhských zajatců a dvě desítky Japonců si obléklo jejich uniformy a turbany. Vylezli na kopec a začali mávat obráncům v naději, že se jim podaří prorazit jejich linii, aby je mohli následovat i ostatní.

Udělali ale chybu. Britští vojáci pochodují v linii po třech, ale k rotě C se blížili v linii po čtyřech, typické pro Japonce. Jakmile dorazili k malajské brigádě, Adnan nařídil svým mužům zahájit palbu a většinu nepřátel zabil, zbytek utekl zpět dolů. Pozice britských sil ale zůstávala na tomto klíčovém úseku beznadějná. O několik hodin později Japonci zbývající jednotky brigády přemohli a kopec obsadili. Poté se vydali k nemocnici, kde povraždili její pacienty a personál, a v okolí se zmocnili cenných zásob. 

15. února Percival v Singapuru, který netušil, že Jamašita útočí s 30 tisíci muži, kapituloval. Na 80 tisíc vojáků skončilo v japonském zajetí. Kdyby byl Percival rozhodnějším velitelem, lépe odhadl směr japonského útoku a posílil kritické úseky, mohl se Singapur udržet. Japonci se potýkali s kritickým nedostatkem munice a velmi těžko by odráželi protiútoky – podobným problémem ovšem trpěli i obránci. Zatímco mnoho evropských civilistů bylo ušetřeno, Číňané nikoli. Pro Malajce a Indy začalo peklo. Japonská okupace Singapuru bude trvat až do roku 1945. Po válce byl Jamašita za své četné válečné zločiny na Filipínách oběšen. Ztrátou Singapuru spolu s dalšími porážkami v jihovýchodní Asii v roce 1942 utrpěla britská prestiž v regionu, což se stalo jedním z důležitých motivů poválečné dekolonizace.

Zdroj: warhistoryonline.com