Když se Japonci na začátku roku 1942 vylodili na Nové Guinei, nikdo netušil, že tím zahájili bitvu, která potrvá až do samého konce války. Plnou kontrolu nad ostrovem, který se měl stát odrazovým můstkem pro invazi do Austrálie, nikdy nezískali. Podmínky, v nichž se jednotky utkávaly, byly mimořádně drsné.

Japonské úsilí na počátku druhé světové války bylo zaměřeno na dobytí prostoru, který měl potenciál poskytnout japonskému průmyslu dostatečné zdroje. Síly expandující v Tichomoří a na východoasijské pevnině se snažily dobýt území pro rozšíření vlivu japonského císařství a současně vytlačit západní vlivy v regionu. Tento proces přitom nezačal s útokem na Pearl Harbor, ale přibližně o desetiletí dříve. Do konce roku 1941 se Japonci dostali daleko na jih a v jejich hledáčku se ocitla Austrálie. Kromě přímé účasti australských ozbrojených sil na operacích byla Austrálie pro spojenecké válečné úsilí v Tichomoří důležitým zdrojem zásob, a tedy pro Japonsko přirozeným cílem.

Foto: Australští vojáci odpočívají během tažení na Nové Guinei, březen 1944 | Edwards, Reg J / Public domain

Psali jsme:Konfederační ostrostřelec Jack Hinson a příběh jeho strašné pomsty

Nová Guinea, největší pevnina na japonské cestě do Austrálie, byla dlouho rozdělena mezi západní koloniální mocnosti. Od konce první světové války se dělila na tři území: jedno spravovalo Nizozemsko, jedno Velká Británie a jedno Austrálie. V lednu 1942 vtrhla na Novou Guineu japonská vojska. Zpočátku se japonské jednotky vylodily na sousední Nové Británii a poté v Salamaua na severní straně novoguinejské pevniny a začaly postupovat na jih směrem k Port Moresby, významnému přístavu na jižním pobřeží – nezbytném pro další přípravy invaze do Austrálie. Hornatý střed Nové Guineje se ukázal pro Japonce podle očekávání spojeneckého velení jako překážka a výhoda pro obránce, kteří je zadržovali úspěšnými partyzánskými útoky.

Další japonské síly, které mířily k Port Moresby po moři, byly zastaveny v bitvě v Korálovém moři. Ta byla vůbec první námořní bitvou, v níž se plavidla obou protivníků vůbec přímo nespatřila – boj byl veden čistě palubními letouny. Japonci dosáhli taktického vítězství, ale Američanům se podařilo odvrátit je od záměru pokračovat v operaci a vylodit jednotky u Port Moresby, což bylo pro další vývoj války zásadní. Spojenci mezitím vyslali další vlastní jednotky, včetně australské 6. a 7. divize, které se vrátily z Evropy, a nasadili je proti Japoncům. Do června měli na Nové Guineji přes 400 tisíc vojáků, z nichž naprostou většinu tvořili Australané. Spojeneckým silám velel americký generál Douglas MacArthur.

V novoguinejské džungli probíhaly prudké boje, protože obě strany se snažily získat kontrolu nad dvěma oblastmi – Buna a Milne Bay. Australský postup po úzké stezce k Buně byl zastaven 23. července, když se s nimi u Wairope střetly japonské síly, které nedávno připluly po moři. Australané se drželi čtyři dny, než byli nuceni ustoupit, protože dorazily ohromné japonské posily. Pokračovali v odvážném ústupovém boji tváří v tvář vytrvalému japonskému postupu. Ustupující jednotky způsobily Japoncům těžké ztráty a rovněž je oslabovaly efektivní a dobře naváděné letecké útoky. Japonci se potýkali s přetíženými zásobovacími liniemi a dusným vedrem v džungli, ale přesto nezdolně pokračovali dál.

Postup skončil 17. září, kdy Japonci dosáhli Ioribaiwy. Bylo jim nařízeno, aby se zastavili, zatímco se zdroje soustředí na boje na Guadalcanalu. Toto dočasné zastavení mělo znamenat konečnou hranici jejich postupu. Dne 28. září začal spojenecký protiútok vedený generálem Thomasem Blameyem. Předchozí měsíce v džungli udělaly z Australanů zkušené bojovníky v tomto nehostinném prostředí, zatímco Američané ani Japonci se podmínkám na Nové Guineji dosud dobře nepřizpůsobili. Australané během několika následujících měsíců vytlačili Japonce zpět a dobyli Kokodu, Gonu, Buna a japonskou základnu v Sananandě.

Psali jsme:Ruský prodej Aljašky Spojeným státům

Japonci utrpěli strašlivé ztráty – 12 tisíc ztracených mužů oproti 2800 spojeneckým vojákům. Generál Tomitaró Horii, velitel japonských sil, se utopil při pokusu překročit řeku u Wairope a byl nahrazen generálem Hatazó Adačim. Po pádu Sananandy 22. ledna 1943 japonské síly ustoupily daleko na západ. Když dosáhly letiště ve Wau, zahájily 30. ledna protiútok, ale byly odraženy místními jednotkami a utrpěly dalších ztráty dalších více než 1200 vojáků. Pokus Japonců o posílení těchto jednotek skončil katastrofou, když byl 3. března během bitvy v Bismarckově moři potopen konvoj, přičemž se utopilo nebo bylo palubními zbraněmi spojeneckých letounů pobito na 3000 vojáků.

Adači se zakopal v okolí Mubo a byl odhodlán udržet Salamauu, kterou považoval za životně důležitou, a na její ochranu použil 9 tisíc ze svých 11 tisíc vojáků. Australané však obsadili Mubo a donutili Japonce Salamauu opustit, přičemž ji 11. září obsadili Američané. Japonci v těchto bojích opět ztratili mnohem více mužů než jejich protivníci a měli téměř pětkrát více mrtvých.

Spojenci rozdělili své síly a zahájili postup ve dvou směrech. Australská 7. divize postupovala údolím Markham Valley, aby odřízla poloostrov Huon, zatímco australská 9. armáda a americké jednotky provedly obojživelné výsadky podél pobřeží Huonu. Do listopadu 1943 dosáhli Spojenci velkého pokroku a generál MacArthur vyhlásil v bojích přestávku pro obnovu sil. Zatímco Spojenci odpočívali a doplňovali zásoby, izolovaní Japonci trpěli.

V lednu 1944 začal postup znovu. Výsadek americké 32. pěší divize, doprovázený australským postupem z nedávno dobytého Sattelbergu, odřízl 12 tisíc japonských vojáků na poloostrově Huon. Generál Adači a jeho zbývajících 30 tisíc mužů ustoupili směrem k Wewaku, kde je Spojenci odřízli s 20 tisíci civilisty a omezenými zásobami. Adači se pokusil z této pasti vymanit, ale byl zastaven americkým II. sborem. Tentokrát Japonci ztratili téměř dokonce 20krát více mrtvých než Spojenci a ústup se nezdařil. Palebná síla spojenců byla zdrcující.

Místo aby se však MacArthur pokusil zaútočit na Adachiho přímo, rozhodl se nechat jednotlivé kapsy Japonců roztroušené bez zásob po Nové Guineji. Obojživelné vylodění umožnilo Spojencům rozbít protivníka a znemožnilo mu provést jakoukoli rozhodující akci. Poslední velký postup v novoguinejském tažení zůstal na Australanech, kteří 11. května 1944 po strašlivém pochodu džunglí dobyli Wewak.

Adachi neměl šanci splnit své cíle ani se aktivně zapojit do zbytku války. Nevzdal se však a Nová Guinea zůstala válečnou zónou. Vydržel ještě rok a vzdal se až na samém konci války spolu s 13 500 svými muži. Boje na Nové Guineji se vyznačovaly trpělivostí a vytrvalostí na obou stranách, které boje protahovaly, a děsivě neúměrnými ztrátami na japonské straně. To vše ve velmi tvrdých přírodních podmínkách. Japonská věc byla de facto ztracena již v květnu 1942. Přesto válka na ostrově zuřila ještě více než tři roky.

Zdroj: warhistoryonline.com