V dalším díle naší minisérie Písek a Krev, kterou vytváříme ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem Vladyslavem Besedovským, se podíváme na to, kolik si vydělal sovětský voják v Afghánistánu.

V Sovětském svazu byla armáda většinou vnímána jako zaměstnavatel, kde si moc peněz nevyděláte. Zatímco dnes je ve většině ruských regionů armáda nejštědřejším zaměstnavatelem, za dob Sovětského svazu to bylo právě naopak. Abyste si dokázali vydělat slušné peníze, museli jste ve vojenském žebříčku stát na vrchních pozicích. Ostatním nezbývalo nic jiného, než výdělky dorovnávat kořistí v podobě cenností, audio-video techniky, či historických střelných zbraní, kterých bylo v Afghánistánu plno. V tomto článku ovšem nebudeme řešit, co si který voják ukradl domů, ale kolik si oficiálně za svoji službu vydělal.

Vojáci, kteří byli nasazeni v Afghánistánu, dostávali oproti ostatním jednotkám dvojnásobný plat. Ten však vojákům nebyl vyplácen v plné výši. Polovina platu byla vojákům vyplácena v rublech, které ovšem byly ukládány na jejich vkladní knížky, zatímco druhá polovina platu jim byla vyplacena ve speciálních šecích. A právě tyto šeky se staly v podstatě jedinou měnou, kterou měli vojáci k dispozici a sloužila pouze k nákupu ve speciálních vojenských obchodech. Oficiálně byly šeky přímo kurzově vázány na rubl, tedy jeden šek se rovnal jednomu rublu, ve skutečnosti tomu tak však nebylo a ti šikovnější s jejich hodnotou dokázali velice slušně „čarovat“. 

Psali jsme:Whisky War: nejmírumilovnější konflikt v dějinách válek

Foto: Vojáci, kteří byli nasazeni v Afghánistánu, dostávali oproti ostatním jednotkám dvojnásobný plat. | Mikhail Evstafiev / Wikimedia Commons / Public domain

Jak již bylo zmíněno v úvodu, finanční ohodnocení vojáků bylo velice podprůměrné. Voják v hodnosti vojína si vydělal měsíčně 9 rublů, poddůstojníci si vydělali o něco více, například četař si vydělal měsíčně i 20 rublů, za což si voják moc nekoupil. Stačilo to například na kartáček, zubní pastu či jehly na šití s nití. Polovina výplaty byla vyplácena ve speciálních šecích Vněšposyltorg. Tyto šeky byly v podstatě stejné, jako byly tzv. Bony v tehdejším Československu. Sloužily k nákupu ve speciálních prodejnách Berjožka, což byla sovětská obdoba našich prodejen Tuzex, nebo polských Pewex. V prodejnách Berjožka šlo nakoupit zboží prémiové kvality, ale hlavně importované kvalitní zboží ze Západu.

Foto: Polovina výplaty vojáků byla vyplácena ve speciálních šecích | Vladyslav Besedovský

V těchto obchodech bylo možné platit buď dolary, nebo právě danými šeky, ke kterým však měla přístup jen malá část obyvatel. Šeky byly vydávány pouze občanům pracujícím v zahraničí, tedy diplomatům, strojírenským specialistům, či vojákům, kteří byli v zahraničí, v našem případě v Afghánistánu, nasazeni. Specializované obchody na základnách v Afghánistánu ovšem neměly žádné luxusní importované zboží, ale v limitovaném počtu standardní zboží každodenní potřeby, jejichž nákupem si mohli sovětští vojáci přilepšit. Nejmenovaly se také Berjožka, ale Vojentorg. Vojenské obchody Vojentorg byly poprvé využity na druhé světové války, kde si mohli vojáci za svou mzdu nakoupit něco na přilepšenou, ale také využít různých služeb, jako bylo například krejčovství, holičství, obuvnictví, či fotografický koutek. 

Psali jsme:Hrabě Erbo von Kageneck: rychlý vzestup a konec německého stíhacího esa

Důstojníci na tom byli platově o něco lépe. Nižší důstojnicí si vydělali měsíčně kolem 100 rublů, což byla tehdy v Sovětském svazu lehce podprůměrná mzda. Vyšší důstojníci a generálové si přišli až na 500 rublů měsíčně, což už byla v Sovětském svazu opravdu vysoká mzda. O šeky byl v Sovětském svazu velký zájem, stejně jako tenkrát u nás o Bony a vznikl s nimi i rozlehlý černý trh, jelikož k těmto šekům měl přístup jen malý okruh obyvatel Sovětského svazu. Na černém trhu se samozřejmě ceny pohybovaly jinak, než by oficiálně měly a jeden šek tak bylo možné na černém trhu koupit až za 3.5 rublu. Toho využívali hlavně vyšší důstojníci, kteří své vojáky záměrně okrádali například tvrzením, že jeden šek se nerovná jednomu rublu, ale pouze 600 kopějkám, tedy 0.6 rublu. Vojákům tedy vypláceli jen o něco více než polovinu toho, na co měli zákonem nárok.

Celková gramotnost byla v tehdjší sovětské armádě velice špatná, jelikož bojů v Afghánistánu se účastnily z většiny jednotky z chudých etnických krajů Dálného východu a Sibiře, čili Dagestánci, Burjaté, Tádžici, či Uzbekové, takže vojáci obchodnímu a směnnému systému téměř nerozuměli. K využití šeku bylo potřeba se prokázat příslušnými dokumenty, jako byla například vojenská knížka, či jiný druh vojenské legitimace. Šeky navíc byly označeny razítky a číselnými kódy, ovšem ani to neodradilo prohnanější jedince od jejich úspěšného falšování.

Foto: Se šeky se kupčilo ve velkém a důstojníci tak okrádali své podřízené, aby vydělali co nejvíce. | Vladyslav Besedovský

Afghánské šeky se pohybovaly v cenovém rozmezí od jedné kopějky (tedy 1/100 rublu) až po 100 rublů. Existoval i směnný obchod, kdy bylo možné šeky vyměnit za afghánskou měnu Afghání, kdy se tehdy cena pohybovala v poměru jeden šek = 10 až 16 Afghání. Jak již bylo psáno, důstojníci se šeky kupčili ve velkém a natajno je vyváželi i do Sovětského svazu, kde je dávali svým rodinám. Jednalo se o takové „veřejné tajemství“, kdy všichni věděli, že se to nemá dělat, ale i tak to všichni dělali, protože na tom téměř všichni vydělali, a to včetně celníků, kteří za úplatu odvraceli oči pryč. 

Po vlně demokratických změn v Evropě v roce 1989 a následnému stažení sovětských invazních sil z Afghánistánu devalvovala i hodnota vojenských šeků, kdy se na černém trhu prodával 1 šek za 1 rubl, což už nebylo výhodné. Navíc se tehdy strmě zvyšovaly životní náklady. Více než kdy dříve se tak stala výhodnější válečná kořist v podobě elektroniky, či starožitností, kterých si sovětští vojáci z Afghánistánu odvezli nezměrné množství.

Pro porovnání s platy sovětských vojáků si uveďme příklady mezd v Sovětském svazu v 80. letech. Například stavební dělník bez specializace si v 80. letech vydělal zhruba 100 rublů, stavební specialista, jako například strojník, si vydělal kolem 150 rublů. Učitel si vydělal zhruba 100 rublů měsíčně, doktor cca 200 rublů. Univerzitní profesor si vydělal 400-500 rublů měsíčně, což byla jedna z nejvyšších mezd v Sovětském svazu. Podívejme se také na výdaje na bydlení. Bydlení nebylo vlastní, ale státní a nepronajímal se celý byt, ale pouze několik pokojů v bytě. Tomuto sdílenému bydlení se říkalo Komunálka a za zmínku stojí fakt, že většina lidí ve velkých městech takto bydlí dodnes. Komunálka byl v podstatě velký byt rozdělený na několik samostatných bytů/pokojů (typický byt v Komunálce má 2-3 menší místnosti), se společnou koupelnou, záchodem a kuchyní. Životní prostor byl pro jednoho člověka v Sovětském svazu určen na 9 metrů čtverečních na osobu. Pokud se v Komunálkách nacházelo více osob, kterým nebylo možné zaručit  zmíněný životní prostor, mohli požádat o samostatný panelákový byt. Standardní čekací doba na tento byt se ovšem pohybovala okolo 6-7 let. Za byt v Komunálce se platil měsíční nájem 20 rublů.

Foto: Šeky šly uplatnit ve speciálních vojenských prodejnách Vojentrog. Většinu sortimentu však tvořily buď zavařeniny nebo konzervy. | Vladyslav Besedovský

Pokud chtěl člověk „do vlastního“, tedy chtěl panelákový byt, mohl buď dlouho čekat, nebo si „ho koupit“ za hotové, cena však byla neúměrná. Paneláková garsoniéra vyšla na 5500 – 6000 rublů, třípokojový byt  o výměře 65 m2 pak na 10 000 rublů. Byt i tak nebyl váš, platili jste pouze za přednostní nastěhování, kdy měsíční nájem činil 50 rublů. Jen pro porovnání, průměrná mzda se v 80. letech v Sovětském svazu pohybovala mezi 100 – 150 rubly za měsíc (v roce 1989 byla průměrná mzda 151.3 ruble za měsíc).

Situace se výrazně měnila v závislosti na svazové republice. Například v Tádžické sovětské republice byl průměrný měsíční plat pouhých 78 rublů, zatímco v Estonské sovětské republice byla průměrná mzda 186 rublů. Veřejná doprava byla velice levná a typický lístek na MHD v Petrohradě se pohyboval mezi 3-5 kopějkami. Nová levnější televize stála zhruba 300 rublů, nové auto i několik tisíc, například levnější automobil Záporožec 968 stál zhruba 3 000 rublů. Poštovní obálka, či krabička od sirek se dala pořídit za jednu kopějku. V 80. letech v Sovětském svazu stál bochník chleba 24 kopějek (0.2 ruble), litr mléka 54 kopějek (0.5 ruble), k tomu je potřeba ještě připočítat 15 kopějek za vratnou lahev, kilo brambor 20 kopějek (0.5 ruble), kilogram hovězího 6 rublů, litr benzínu 60 kopějek (0.6 ruble), třetinka Pepsi stála 55 kopějek. Je potřeba zmínit, že tehdejší sovětská vláda hojně dotovala cenu potravin, aby je udržela relativně nízko.

Zdroj: safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky