V rámci naší minisérie Písek a Krev, ve které s pomocí ukrajinského historika Vladyslava Besedovského poodkrýváme zákoutí sovětské invaze do Afghánistánu – konfliktu u nás často opomíjeného a napůl zapomenutého, který však výrazně přispěl k pádu Sovětského svazu. V tomto článku se zaměříme na roli služebních psů.

Válka v Afghánistánu (1979-1989) může být ukázkovým příkladem toho, jak "čtyřnozí vojáci" zachraňovali lidské životy. Jejich bystré smysly, rychlé reakce, loajalita a neuvěřitelná statečnost zůstávaly na moderním bojišti nepostradatelnými atributy, stejně jako u jejich lidských kolegů.

Foto: Psi se stali nedílnou součástí ženijních týmů a srdcí jejich psovodů | archiv Vladyslava Besedovského

Psali jsme:Bell P-63 Kingcobra: nechtěná americká stíhačka se stala v sovětských rukách postrachem tanků

Sovětští vojáci využívali v Afghánistánu nejvíce sapérské, neboli ženijní psi. Jednalo se výhradně o německé ovčáky, jejichž výcvik byl zdlouhavý a trval minimálně rok. Tak rozsáhlá a zdlouhavá příprava byla nezbytná, neboť každá chyba by následně na bojišti stála život nejen psa, ale pravděpodobně i jeho psovoda. Hlavním úkolem ženijních psů bylo totiž odhalovat miny a jiná nástražná výbušná zařízení. Výcvik byl tedy velice náročný a zdlouhavý, a ne každý pes byl k výcviku vhodný. Pes pro tuto činnost totiž musel mít určité charakterové rysy, které si během výcviku ještě zdokonalil. Ideálně měl být co nejméně agresivní, a měl zůstal klidný a vyrovnaný i ve stresových situacích, jako je právě hledání min. Každý pes také musel dobře vycházet se svými čtyřnohými i dvounohými spolubojovníky. Na základnách se totiž nacházelo velké množství lidí i psů. Stejně tak musel být pes i odolný vůči zvukovým, světelným či jiným psychicky náročným situacím, jako byla střelba, výbuchy, zvuk sirény, ale například i silné světlo z reflektorů, či neznámé pachy. To vše mohlo u psa snadno vyvolat paniku.

Výcvik probíhal formou motivace, čili pes nebyl kárán, pokud udělal něco špatně, ale naopak byl odměněn hračkou či pamlskem, pokud se zachoval správně. Takový výcvik byl více efektivní. Pes se totiž nebál, když udělá něco špatně, a naopak se snažil svůj úkol splnit co nejlépe, aby dostal vytouženou odměnu. 

Pokud se ptáte, proč vojáci k hledání min používali psy a ne minohledačky, odpověď je snadná – miny italské společnosti Valsella Meccanotecnica SpA. Ta totiž vyráběla miny v plastovém pouzdře a s pouze jedním kovovým dílem, a zachycení těchto min pomocí minohledačky tak bylo nemožné. Tyto miny však mohli odhalit po čichu vycvičení psi. Odhalení miny pak probíhalo následovně. Pokud pes minu odhalil, posadil se a začal štěkat a čekal na svého psovoda-ženistu, dokud minu neoznačí červeným kůlem. Každý pes totiž věděl, že se nesmí hýbat, dokud nebude kůl zatlučen do země. 

Foto: Ženisté se svým psem a jejich úlovkem – italskými plastovými minami TC/6, které využívají jen jedinou kovovou část a jejich odhalení detektory kovu je tak prakticky nemožné. | archiv Vladyslava Besedovského

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československá protivzdušná děla v německé armádě

Navzdory dlouhému výcviku psů však docházelo k úmrtím. Afghánští mudžahedíni totiž vymýšleli stále další a další způsoby, jak zabránit odhalení těchto min. Zakopávali je hlouběji do země, balili je do papíru a dalších vrstev, aby zabránili jejich odhalení po čichu, nebo přes ně pokládali široké desky, takže když se pes k mině přiblížil, aby ji očuchal, mina vybuchla. Čtyřnohým vojákům se za desetileté působení v Afghánistánu podařilo odhalit na celkem 7 milionů min, čímž zachránili bezpočet lidských životů. 

Jak služební pes stárl, ztrácel své schopnosti, a tak psi, na jejichž dovednosti se v rámci hledání min již nedalo spolehnout, byli převeleni k hlídkovým službám, kde sloužili jako strážní psi. To sice bylo v rozporu s předpisy, ale důstojníci to tolerovali. Stejně tak bylo tiše tolerováno i uchovávání psů jako mazlíčků. Psi totiž vojákům i důstojníkům přinášeli radost a trochu toho domáckého pohodlí, což příznivě působilo na morálku.

Foto: Ženijní psi přirostli k srdcím nejen svým psovodům | archiv Vladyslava Besedovského

Někteří služebně starší psi byli také přesouváni na malé předsunuté základny, kde také zachránili bezpočet životů. Psi si totiž přivykli na pach svých nových psovodů a jejich kolegů a následně štěkáním upozorňovali na pachy cizích lidí.  V memoárech sovětských vojáků se často zmiňují příhody, kdy psi nejčastěji v noci probudili své psovody, čímž je varovali před blížícími se mudžahedíny.

Zdroj: Vladyslav Besedovský