Operace Jericho byl nálet britského Královského letectva (RAF), jehož cílem bylo osvobodit zajatce držené Němci ve věznici v Amiens ve Francii. Nálet se uskutečnil 18. února 1944, a přestože se nejednalo o rozsáhlou operaci, patřil k mimořádně nebezpečným úkolům. Dodnes se vedou spory o tom, kdo misi nařídil a jestli měla pozitivní výsledek.

Foto: De Havilland DH.98 Mosquito | Fotoafdrukken Koninklijke Luchtmacht / CC0

V Amiens se nacházela nacistická věznice s vysokou ostrahou, v níž bylo drženo 717 vězňů, z nichž většinu tvořili zajatí odbojáři a politické osobnosti, které byly zatčeny kvůli své podpoře povstání proti nacistické okupaci. Britské zpravodajské služby naznačovaly, že Němci již své vězně popravují a že na 19. února 1944 byla naplánována poprava dalších 100 vězňů. Mise byla původně plánována na 10. února a jejím původním velitelem skupiny měl být letecký vicemaršál Basil Embry.

Psali jsme:Bez jídla není vítězství: Jak se vařilo v polní kuchyni během 2. světové války

Embry ale musel velení misi opustit, protože se podílel na plánování invaze do Evropy. Nahradil ho kapitán Percy Charles Pickard, který byl zkušeným pilotem RAF, ale chyběla mu praxe v útocích v nízkých výškách. Plán počítal s útokem na věznici pomocí dvoumotorových De Havilland DH.98 Mosquito, které patřily do kategorie rychlých lehkých stíhacích bombardérů s dvoučlennou posádkou.

Velikost bombardérů byla pro tuto misi výhodou, protože nepotřebovaly věznici zničit, ale velmi přesně zasáhnout a zničit severní a východní stěny, aby vězni mohli uniknout. Letci dostali také rozkaz bombardovat německou jídelnu v době oběda v naději, že dosáhnou maximálního počtu obětí mezi vězeňskými dozorci. Povětrnostní podmínky byly stále špatné – 18. února pokrýval většinu Evropy sníh, ale bylo nezbytně nutné misi provést, protože vězni měli být následující den popraveni. RAF předpokládala, že bombardování jistě způsobí řadu obětí i mezi vězni, ale rozhodla se pokračovat, protože mnoho z těchto mužů již bylo odsouzeno k smrti, a neměli tedy co ztratit.

Hlavní skupinu tvořilo osmnáct letounů Mosquito a jedno Mosquito vybavené kamerou, které bylo vysláno, aby celý nálet natočilo, čímž se mise stala jednou z mála operací zachycených kompletně na film. Skupině velel kapitán Pickard, volací znak „Freddie“, který měl za úkol přivést do týlu druhou vlnu útoku a vyhodnotit škody. V 8:00 hodin 18. února byla skupina informována o svém cíli a podrobnostech mise. Vzlétli do počasí mnohem horšího, než jaké mnohé posádky zažily předtím.

Celkem čtyři Mosquita se od hlavní formace oddělila a kontakt s nimi byl ztracen. Jedno další mělo poruchu motoru. Všechna byla nucena vrátit se na základnu. Úderné síly tak měly v počáteční útočné vlně devět letounů a v záloze pouze čtyři další. Záchranná mise se tím stala ještě nebezpečnější než na začátku, protože ji v podstatě letci museli zvládnout na jeden zátah. 

Psali jsme:Nejúspěšnější stíhači bitvy o Británii. Polská 303. peruť se přitom zapojila s dvouměsíčním handicapem

Mosquita se na věznici vrhla jedno po druhém minutu po poledni. Tři Mosquita mířila na zdi a svrhla bomby opatřené jedenáctisekundovými zpožďovacími rozbuškami. Při prvním útoku se jim podařilo prorazit vnější zdi, ale bylo nutné se vrátit pro další zteč. Dvě další bombardovala železniční stanici, která sloužila k vyslání posil, čímž vězni získali slušnou šanci na útěk. Ve 12:06 ale východní zeď stále ještě nebyla prolomena. Bombardéry letěly jen 15 metrů nad zemí a znovu ji napadly. Při druhém náletu shodila na hlavní objekt věznice své bomby dvě Mosquita. Pumy zabily a zranily mnoho vězeňského personálu včetně některých vězňů. V té chvíli začali vězni utíkat.

Pickard vyhodnotil misi jako úspěšnou a nařídil jednotce, aby se vydala domů. Při jejich návratu už měli Němci své stíhací letouny ve vzduchu. Jeden Focke-Wulf Fw 190 sestřelil Pickardovo odlétající Mosquito, které se zřítilo, přičemž na místě zahynul velitel i jeho navigátor. Ze 717 vězňů jich při náletu zahynulo 102, většinou rukou dozorců, kteří se snažili útěk zastavit. Bombardování nádraží skutečně poskytlo vězňům dvouhodinový náskok, než se podařilo zorganizovat pátrací skupiny. Asi 255 vězňům se podařilo uprchnout, včetně 79 prověřených odbojářů, ale 182 jich bylo během následujících 48 hodin znovu dopadeno.

Francouzský historik Jean-Pierre Ducellier se operací Jericho zabýval několik let a tvrdil, že šlo o zbytečnou snahu a že oficiální motivy RAF nebyly skutečným důvodem náletu. Důvody, proč si to myslí, opíral o tři fakta:

• Francouzský odboj o bombardování nepožádal, ani nepředal žádné informace o věznici, dokud o ně Britové nepožádali,
• žádné popravy nebyly naplánovány, ani se neočekávaly. Po osvobození Amiens byl velitel perutě RAF Edwin Houghton vyslán, aby na místě zajistil potřebnou dokumentaci pro operaci Jericho, ale nepodařilo se mu najít ani údajný seznam poprav, které měly být provedeny,
• několik odbojářů, kteří měli být osvobozeni, nebylo v době vydání rozkazu k operaci zatčeno.

Nikdy také nebylo veřejně zjištěno, kdo operaci Jericho nařídil, protože Maurice Buckmaster, který byl vedoucím oddělení SOE (Special Operations Executive byla britská organizace založená v roce 1940 za účelem špionáže, sabotáže a průzkumu v Němci okupované Evropě a pomoci místním hnutím odporu) ve Francii, se ohradil proti tvrzení, že to byla SOE, kdo nařídil operaci provést. Uvedl, že to možná byla Tajná zpravodajská služba, známější jako MI6, ale ani toto tvrzení nebylo nikdy oficiálně přijato.

Zdroj: warhistoryonline.com