Dne 26. července 1945 se do oběhu dostal zvláštní pátrací oběžník č. 1 s názvem Zločin Lidice a Ležáky. Ministerstvo vnitra Československé republiky jím vydalo výzvu k pátrání po osobách, uvedených v závěru této výzvy. Šlo o válečné zločince vysokého stupně, kteří se dopustili nesmazatelných krvavých deliktů na českém národě. Krvavý zločin jehož obětí se staly Lidice a Ležáky otřásl svědomím celého civilizovaného světa. Na 45. místě zmíněného oběžníku se nacházelo jméno Maxe Rostocka. Tehdy ještě s nesprávným údajem, že jde o bývalého zaměstnance gestapa v Kladně. V říjnu stejného roku Rostockovo jméno uvedl ve svých pátracích listech jak Československý úřad pro válečné zločiny, tak Československá komise pro vyšetřování válečných zločinů, která pod vedením generála JUDr. Bohuslava Ečera působila přímo v Německu v americké okupační zóně. Pátrací výzvy se postupně aktualizovaly a Rostockovo jméno se dostávalo na stále více seznamů hledaných zločinců. V květnu 1946 je uveřejnila i Komise pro stíhání válečných zločinců OSN. Kdo to byl Max Rostock?

Dnes již zřejmě nikdo nevydá svědectví o tom, jaké vlastně bylo manželství Maxe Heinricha Rostocka a jeho ženy Katariny, rozené Meissnerové. Svatba syna malířského mistra Friedricha Rostocka z Ludwigshafenu nad Rýnem a dcery kapelníka ze stejného města se konala v červnu roku 1934. Její důvod byl více než prozaický. Mladý pár totiž čekal dítě. Tehdy ještě ani ne 22letý ženich byl od roku 1933 členem Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a rovněž příslušníkem SA. V té době si ještě určitě nepřipouštěl, že o dva roky mladší manželka sehraje v jeho životě tak osudovou roli. První rána udeřila vlastně ihned. Malířský mistr Rostock se sňatkem nesouhlasil. Následný svár mezi otcem a synem, kterým víceméně vyvrcholil jejich napjatý vztah, byl natolik silný, že Max odešel z otcovy firmy. Spolu se starším bratrem Friedrichem se pustili do vlastního podnikání. Zanedlouho ale zkrachovali. Max Rostock, vyučený obchodní příručí a malíř pokojů, tak nastoupil na samém konci léta 1934 jako civilní zaměstnanec na ludwigshafenskou úřadovnu Sicherheitsdienstu (SD – německé bezpečnostní služby).

Foto:  Max Rostock v uniformě Sicherheitsdienstu | Bundesarchiv

Psali jsme:Zjizvená tvář na útěku aneb hon na nacistického důstojníka Waffen-SS

Sicherheitsdienst se postupně stala mozkem nacistické moci, zatímco gestapo bylo její pěstí. Sicherheitsdienst svým způsobem představovala výlučnou organizaci, která se snažila, aby do jejích řad přicházeli zejména mladí, vysokoškolsky vzdělaní muži. Maxu Rostockovi vzdělání chybělo. Vynikal však ctižádostí, rozhodností a evidentní oddaností nacionálnímu socialismu. Své schopnosti navíc prokazoval při činnosti ludwigshafenské služebny SD, která se tehdy orientovala proti Sársku, o jehož opětovné připojení k Německu nacisté usilovali. Na vytěženém plebiscitu ve prospěch Německa pak nemalý podíl nesl právě ludwigshafenský Sicherheitsdienst. Není se čemu divit, že Maxe Rostocka následně přijali do SS, elitní ozbrojené organizace NSDAP. Stal se Unterscharführerem, což byl vzhledem k tehdejším hodnostem československé armády zhruba četař.

V následujících letech Maxe čekalo několik přeložení do služeben SD v různých německých městech. Přestože si vedl zdatně a byl povyšován, jeho ambice to neuspokojovalo. Zejména s hořkostí zaznamenával, že ho kolegové vrstevníci, absolventi příslušných škol, nepovažovali za rovnocenného. Cejch malíře pokojů na něm, zdálo se, ulpěl velmi silně. Rostock se s tím ale nehodlal smířit. V roce 1938 se ocitl ve služebně SD, která působila v důležité oblasti sousedící se Švýcarskem a Francií. Max Rostock pod krycím jménem Max Meissner, tak byly opatřeny i jeho doklady, získával ve spolupráci se svými agenty informace o situaci v obou  zemích. Zvláště špionážní aktivita proti neutrálnímu Švýcarsku, na jehož území několikrát i osobně vyjel, byla přinejmenším značně riskantní.

Ve své práci Max postupně "získával ostruhy". Poté, co se Maxovi a Katarině Rostockovým roku 1934 (nebo 1935) narodilo první dítě (dcera Annelisa), přišla na svět roku 1937 dvojčata, syn Gernot a dcera Gudrun. Mohlo by se zdát, že rodinná idylka jen vzkvétala. V lednu 1939 ale Maxův starší bratr Friedrich přistihl švagrovou Katarinu při nevěře s bratrovým kolegou ze stuttgartské služebny SD, u níž zpravodajský poddůstojník SS Rostock tehdy působil. Nejenže se aféru nepodařilo utajit, naopak vypukl skandál, když Friedrich hájil bratrovo právo na vlastní ženu pěstmi. Rostock se však odmítl s manželkou rozvést, čímž se provinil proti nepsanému mravnímu kodexu příslušníka SS. Bylo zřejmé, že další přeložení na sebe nenechá dlouho čekat. A skutečně. Dne 26. srpna 1939, kdy se Katarině Rostockové narodila dcera Karin, byl ve stejný den SS – Hauptscharführer Max Rostock přeložen k nově zřízené vyšší (úsekové) služebně SD v Praze. Rostockovi se tak otevřela cesta do Protektorátu, kde na něho čekala zářná kariéra, především jako vedoucího služebny SD v Kladně v letech 1940 – 1943.

Foto: Pohled na na středočeskou vesnici Lidice během likvidační akce | Bundesarchiv

Psali jsme:Orlice po válce – poválečné využití německých obrněných transportérů

Ze své funkce se Max Rostock přímo podílel na vyhlazení Lidic dne 10. června 1942 i na řadě dalších vražd. Také proto se hned 8. května 1945, v den bezpodmínečné kapitulace německých ozbrojených sil,  SS – Obersturmführer raději převlékl do civilu. Okamžitě uvažoval, kam se pod falešnou identitou schovat. Švýcarsko, třebaže tam měl známé, raději ze svého seznamu vyloučil. Stejně si nemohl být jistý před francouzskými orgány, na jejichž území před několika roky špehoval. Nakonec usoudil, že se nejlépe skryje v německém Heidelbergu, kam sahaly kořeny jeho rodu a kde stále žilo dost lidí ochotných mu pomoci.

Staré univerzitní město na řece Neckar vyšlo z války téměř nepoškozené. Tisícihlavé davy jež sem proudily, se však nepřicházely potěšit středověkou zástavbou ani krásou přírody, která města obklopovala charakteristickými svahy vinic. Hledali zde útočiště jednak němečtí uprchlíci ze vzdálenějších končin, i přesídlenci z Československa či Polska. V okolí Heidelbergu vyrostly velké tábory německých válečných zajatců, mezi nimiž se schovávali i váleční zločinci a s nimi i Max Rostock s falešnou identitou obchodníka Maxe Meissnera. Rostock byl od konce roku 1945 zaměstnán jako malíř a dekoratér  v největším a nelepším americkém vojenském klubu v Heidelbergu, který se jmenoval Star Dunst. Vzhledem k tomu, že neměl tetování příslušníka SS a neprošel žádným denacifikačním řízením, se mu jeho pravá identita dařila před jeho nadřízenými úspěšně tajit. O Vánocích 1945 do klubu Star Dunst dokonce zavítal vrchní velitel americké VII. armády v Německu generál Eisenhower, pozdější president USA. Rostock Meissner byl údajně jediným Němcem, který se této události mohl zúčastnit.

JUDr. Jiří Wehle, člen pátracího týmu v úvodu zmiňované Ečerovy komise pro vyšetřování válečných zločinů, ve svém pojednání "Jeden z Lidic", však podal jiné svědectví. Wehle uvedl, že se okamžitě po skončení války Rostock nepřevlékl do civilu, ale vzal na sebe uniformu Wehrmachtu. Jako válečný zajatec pak Roth vyrazil do amerického zajetí. Pak se ocitl v jednom z heidelberských zajateckých táborů. Ve městě mělo velitelství VII. americké armády svou pobočku Červeného kříže, která zároveň plnila funkci armádního společenského střediska. Mezi válečnými zajatci, kteří v tomto centru pracovali, se vyznačoval mimořádnou ochotou a horlivostí jakýsi Roth, zaměstnaný na velitelství VII. armády jako dekoratér. Zvláštní pochvalu si vysloužil při přípravě vánočních oslav roku 1945. Postaral se o výzdobu sálu a úpravu vánočního stromku tak, že mu dokonce vyslovil mimořádnou pochvalu přítomný velící generál Truscott. Roth proto měl mezi zajatci zcela výjimečnou pozici a mohl se volně pohybovat, téměř jako na svobodě. Evidentně se mu dařilo lépe, než jiným Němcům v Heidelbergu. Namluvil si prý také mladé, hezké děvče, které bylo zaměstnáno v kantýně či jídelně a které bydlelo ve městě. Roth mohl dokonce občas ke své milé zaskočit a někdy u ní i přespat. A právě to se mu stalo osudným. Jednoho dne se u americké vojenské policie CIC objevila žena, která tvrdila, že je jeho manželka. Současně uvedla, že Roth se tak vůbec nejmenuje a že jeho skutečné jméno zní Max Rostock, který za války že sloužil u gestapa.

Foto: Generál Bohuslav Ečer, vrchní velitel československé komise pro vyšetřování válečných zločinů | printscreen z YouTube

Těžko říci, proč žena uvedla jako manželovo zaměstnání gestapo. Že by byla během svého výstupu před CIC tak rozrušená, aby si nevzpomněla, kde její manžel vlastně pracoval? Bylo její svědectví odplatou za manželovu nevěru? Musela přece vědět, že ho tím posílá na téměř jistou smrt. Příslušníci CIC zprvu považovali prohlášení Katariny Rostockové za výlev žárlící manželky. Její výpověď nebrali příliš vážně, dokonce výpověď dávali k dobru jako zábavnou historku. Informace o podvedené manželce se ale shodou okolností dostala k Jiřímu Wehlemu, který v Heidelbergu pátral po válečných zločincích od začátku roku 1946. Jméno Rostock mu bylo velmi povědomé. Jednak se o Rostockovi jako o šéfovi kladenské služebny SD dozvěděl od jistého studenta kladenského gymnázia již v roce 1943, když s ním putoval ve společném transportu do Osvětimi, především se však Rostockovo jméno nacházelo na seznamu hledaných válečných zločinců, s nímž členové Ečerovy komise pracovali.

Po Katarině Rostockové to byl právě Wehle, kdo dal podnět k Rostockovu stíhání. Wehle rozjel akci, ale žádost o zajištění válečného zločince byla na velitelství americké armády velmi zdlouhavá. Navíc existovalo nebezpečí z prodlení a Rostock se mohl dovědět, že ho manželka udala. Pátrací tým Ečerovy komise proto využil osobních kontaktů. Zmínka o Lidicích prý působila jako zaklínací formule. V Rostockově případě tedy vydal příslušný rozkaz místní velitel americké vojenské policie. Ukázalo se však, že předpoklad komisařů byl správný, po válečném zločinci jako by se slehla zem. Teprve díky intenzivnímu pátrání ho příslušníci CIC zajistili u jeho milenky nedaleko Heidelbergu. Již v den Rostockova zajetí, 11. června 1946, provedl důstojník Čsl. Komise pro vyšetřování válečných zločinů škpt. Dr. Jiří Wehle jeho první výslech. Podruhé byl Rostock vyslýchán opět škpt. Dr. Wehlem o dva dny později. Sám Wehle se o sobě jako o hlavním tazateli při výslechu nezmínil a na počátku července 1946 se vrátil do Prahy. Zdálo se, že nyní už nemohlo následovat nic jiného než deportace Rostocka zpátky do Československa. Ostatně, vedoucí představitelé pražského ministerstva vnitra si to mysleli také.

Foto: Dnešní pohled na místo, kde kdysi stávala obec Lidice | Wikimedia Commons

Rostock však před vydáním do Československa ještě vystřídal další tři americké věznice na území Německa. Když už měl být začátkem září 1946 konečně převezen s dalším hledaným válečným zločincem na československé území, někdejší esesácký zpravodajec prokázal své schopnosti. Podařilo se mu otevřít dveře eskortního vozu a oba muži za plné jízdy americkým vojákům uprchli. Trvalo víc jak tři a půl roku, než se Max Rostock ocitl na letišti v Praze – Ruzyni. Do té doby žil zase jako ve filmu - skrýval se, žil s falešnou identitou bývalého manžela Rostockovy sestry a živil se malováním obrazů nebo šmelinou. Rostock byl načas uvězněn v britském vězení v Německu, jeho věznitelé však pravou totožnost nezjistili, a tak se Rostock posléze ocitl opět na svobodě. Třebaže se to zdá neuvěřitelné, Katarina a Max Rostockovi se po všem, co se mezi nimi stalo, usmířili. Dne 18. června 1948 se jim narodilo další dítě. Den poté, 19. června 1948, Maxe Rostocka v Ludwigshafenu zatkly francouzské okupační orgány za podezření z valutových machinací. Uběhly další tři měsíce, než Francouzi poznali, koho vlastně zadržují.

Foto: Pomník lidických dětí | Wikimedia Commons

Rostock se opět pokusil o útěk, ale tentokrát neúspěšně. Francouzi válečného zločince představitelům Československa konečně předali až 22. dubna 1950 na letišti v Ruzyni. Rostock sice byl československými orgány obviněn z přímé účasti na vyhlazení Lidic, a to i díky výpovědím lidických žen, které tragédii přežily a byl odsouzen k trestu smrti, poprava se však nekonala. Rostocka v roce 1953 omilostnil president Antonín Zápotocký. Za určitý čas Státní bezpečnost německého zpravodajského kolegu dokonce přijala do své náruče. Od konce 50. let pro ni začal pracovat pod krycím jménem Fritz v Německé spolkové republice. Neuvěřitelné? Max Rostock o Vánocích 1984, necelé dva roky před svou přirozenou smrtí, jaksi podrážděně a uraženě psal z německého Mannheimu, že vlastně nic tak zlého nikdy neudělal.