Před koncem druhé světové války byly létající čluny důležitou součástí námořnictva po celém světě. Americké námořnictvo se nijak nelišilo a mělo ve výzbroji řadu úspěšných konstrukcí. Symbolem úspěchu tohoto druhu letecké techniky jsou bezpochyby elegantní Cataliny, které se plně osvědčily v průzkumné, hlídkové, záchranné i protiponorkové službě. Létající čluny byly nasazovány ještě několik let po druhé světové válce, dnes jsou u námořních sil již vzácností.

Výhody, které létající čluny a hydroplány přinášejí, byly velmi zřetelné a užitečné ještě před studenou válkou. Avšak dnes, v moderní době,  kdy došlo ke zdokonalení konvenčních letadel a infrastruktury v podstatě létající čluny učinilo zastaralými a přebytečnými. Velké létající čluny jsou tak většinou minulostí. Výjimkou je např. Japonsko, Čína a Rusko.

Jak už samotný název letounů napovídá, létající čluny létají z velké části jako normální letadla, mohou však přistávat na vodě. Při popisu těchto letadel se často zaměňují termíny hydroplán, plovákový letoun či létající člun, ale mějme na paměti, že každý z těchto termínů ve skutečnosti znamená něco jiného.

Psali jsme:Výbuch munice na USS Arizona zvedl bitevní loď z hladiny. Zahynulo 1177 námořníků

Foto: PBY-5A Catalina nad Aleutskými ostrovy, 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Létající čluny jsou letadla s trupem podobným lodi, který jim umožňuje přistávat na vodě. Zatímco plovákové letouny používají plováky umístěné pod letadlem, které zajišťují nezbytný vztlak na hladině. Termín hydroplán pak zahrnuje oba výše uvedené pojmy a používá se k označení letadla, které může přistát na vodě jakýmkoli způsobem. Některé hydroplány mohou přistávat i na souši díky zatahovacímu podvozku a označují se jako obojživelná letadla, což byly například pozdější verze zmíněné Cataliny.

Bez ohledu na typ jsou tyto stroje, které jsou schopny vzlétat a přistávat bez závislosti na vzletových a přistávacích drahách, mimořádně univerzální. Jsou obzvláště užitečná v odlehlých lokalitách, kde chybí infrastruktura pro obsluhu letadel. V minulosti mohly hydroplány podnikat mnohem delší cesty, protože měly možnost kdekoli doplnit palivo, například z ponorek, a nebyly tak odkázány pouze na letiště na trase.

Protože nepotřebovaly vzletové a přistávací dráhy (což je často rozhodující faktor, který omezuje velikost letadel), rostly hydroplány do obrovských rozměrů a mnoho z nich se před studenou válkou řadilo mezi největší letadla na světě.

Psali jsme:„Ďábel“ v kokpitu Zera - Hirojoši Nišizawa

V případě nouze byly hydroplány už ze své podstaty bezpečnější, protože mohly jednoduše přistát na moři a posádka mohla provést opravy na místě nebo počkat na záchranu. Některé větší létající čluny slouží dodnes  jako vodní bombardéry k hašení požárů. Jsou schopny při přistání rychle nabrat velké množství vody a vrátit se zpět k požáru.

Velikost a všestrannost létajících člunů byla samozřejmě atraktivní pro námořnictva po celém světě. Americké námořnictvo si toho bylo také vědomo a do těchto letounů investovalo velké prostředky. Stejně jako v civilním použití byly tyto stroje zvláště užitečné v odlehlých oblastech, kam mohly dopravovat muže i zásoby bez nutnosti přistávací dráhy. Kromě toho je další strategickou výhodou fakt, že když pro své operace nepotřebujete složitou infrastrukturu, nepřítel vám ji nemůže zničit.

Díky svému doletu, bezpečnosti a velikosti byly hydroplány velmi užitečné v protiponorkových misích a při vzdušném průzkumu. Jejich vlastnosti tyto stroje předurčovaly také k pátracím a záchranným misím. Létající čluny mohly jednoduše přistát v bezprostřední blízkosti trosečníků a dostat je rychle do bezpečí. Příkladem je Catalina, která přistála mezi trosečníky křižníku Indianapolis. Každé volné místo v trupu, na něm i na křídlech bylo tehdy využito, aby co nejvíce lidí uniklo z dosahu hejn hladových žraloků.

Catalin bylo vyrobeno více než 3 300 kusů a sloužily na všech frontách druhé světové války. Poprvé vzlétly v roce 1935 a ve vojenské službě v některých zemích zůstaly až do 80. let 20. století. Určitý typ Cataliny létá dodnes jako vodní bombardér.

Největším spojeneckým létajícím člunem, který se dostal do výroby (ačkoli byl postaven jen v malém počtu) byl létající člun Martin JRM Mars. Byl opravdu obrovský. Vážil přes 80 tun a měl rozpětí křídel 60 metrů. Létající člun Martin Mariner byl menší, avšak vyráběl se v mnohem větších počtech a sloužil jako hlídkový bombardér po celou druhou světovou válku.

Potřeba létajících člunů se po skončení druhé světové války značně snížila, ale jejich další vývoj pokračoval. Vznikly tak různé modely, z nichž některé využívaly nové technologie přicházející s érou proudových letadel. Například Convair R3Y Tradewind byl turbovrtulový dopravní letoun, který poprvé vzlétl v roce 1954. Další proudový letoun byl Martin P6M SeaMaster, což byl bombardovací létající člun vyvinutý pro námořnictvo jako nosič jaderných zbraní. Dosahoval rychlosti téměř 700 km/h.

Stále lepší parametry moderních letounů pak výhody hydroplánů v druhé polovině 20. století prakticky vymazaly a hydroplány tak přestaly být prioritou. Dnes mají letouny dostatečný dolet, mohou tankovat ve vzduchu, a při vyšší rychlosti unesou více zbraní. Svou roli často hraje i omezení obranného rozpočtu. 

Někteří výrobci se v minulosti snažili prodávat své létající čluny pro komerční cesty do odlehlých oblastí, ale ani zde jednoduše nemohli konkurovat neustále se zdokonalujícím osobním tryskovým letadlům a jejich rozvinuté infrastruktuře.

Role létajících člunů se za dobu jejich existence změnila, avšak v odlehlých oblastech nebo při plnění specifických úkolů své uplatnění hydroplány stále mít mohou. Nedávno se např. uvažovalo, že Spojené státy nakoupí několik japonských turbovrtulových strojů ShinMaywa US-2, které by se využívaly při pátracích a záchranných (SAR) operacích v Pacifiku.

Zdroj: warontherocks.com