Vzápětí poté, co Sovětský svaz vyšel vítězně ze čtyřleté krvavé války proti Německu v Evropě a z krátké války s Japonskem na Dálném východě, stali se spojenci z protihitlerovské koalice novými protivníky. Soupeření mezi dvěma supervelmocemi – SSSR a USA – začalo narůstat hned po skončení 2. světové války, aby postupně přerostlo ve studenou válku, která trvala téměř 45 let.

Foto: La-11 byl poslední z řady Lavočkinových stíhaček s pístovým motorem

Během studené války Sovětský svaz a Západ neustále vyvíjely nové typy zbraní, stavěly nové zbrojovky, letecké základny a zkušební polygony. Letecký průzkum se stal široce využívaným prostředkem k získávání zpravodajských informací. Americké průzkumné letectvo bylo zvláště aktivní ve snaze odhalit neznámé vojenské instalace na sovětském území. Takovéto lety, které začaly ještě před rokem 1950 a pokračovaly po celé období trvání studené války, byly známé jako Peacetime Airborne Reconnaissance Program (PARPRO – Mírový letecký průzkumný program).

Psali jsme:Fort Ross – Ruská pevnost v Kalifornii

První letecké střetnutí studené války se odehrálo na Dálném východě v druhé polovině roku 1945, kdy byl B-29 Superfortress USAAF donucen k přistání na sovětské letecké základně. Odehrálo se to v době, kdy byly sovětské a americké jednotky dočasně rozmístěny v Koreji, kterou právě osvobodily od japonské okupace. Hlavní sovětská letecká základna se nacházela v Hamhungu (dnes druhé největší město v KLDR a hlavní město provincie Jižní Hamgjong). V rozporu se sovětsko-americkou dohodou letadla USAAF často přelétala nad základnou, mimo své určené letecké trasy. Po určitou dobu to sovětské velení snášelo – přece jen Američané byli stále ještě spojenci. Brzy však z Moskvy dorazila inspekce a nařídila přijmutí takových opatření, která by přeletům zamezila.
Existuje několik popisů incidentu. Podle jednoho z nich v listopadu 1945 roj čtyř P-39 Airacobra sovětského letectva vzlétl na základě poplachu, aby stíhal americký bombardér a přinutil jej k přistání v Hamhungu. Zpočátku osádka Superfortressu příkazy k přistání ignorovala, ale musela se vzápětí podřídit, když jeden ze stíhačů zahájil palbu a zapálil jeden z motorů B-29.

Foto: Consolidated PB4Y-2 Privateer od VP-23 USN

Podle jiné zprávy došlo k incidentu již 29. srpna 1945, kdy se na základně v Hamhungu nacházel 14. IAP námořního letectva Tichooceánského loďstva. Nejdříve ke stíhání amerického bombardéru letícího ve výšce 400–500 m vzlétly dva Jaky-9 pilotované por. Feofanovem a ppor. Zizevským. O deset minut později se k nim přidaly další dva Jaky-9 por. Velika a ppor. Mdivaniho. Palbu vedl Zizevskij a B-29 s jedním hořícím motorem musel následně přistát v Hamhungu. Američtí letci přežili bez úhony, ale byli internováni. Některé zdroje uvádějí, že bombardér byl pro studijní a zkušební účely přepraven do Moskvy. Je nutné poznamenat, že Američané palbu neopětovali. Když se jich při výslechu ptali, proč nestříleli, kapitán B-29 upřímně překvapený odpověděl: „Proč bychom měli střílet na Rusy?“
Létající člun USN Martin PBM-5 Mariner byl 15. října (podle jiných zdrojů 15. listopadu) 1945 během svého rutinního hlídkového letu 40 km jižně od Ta-lienu (dříve Port Arthur) v Mandžusku napaden jednou sovětskou stíhačkou. Avšak žádnou škodu neutrpěl. Mariner sledoval šest sovětských transportních lodí a hydroplány ukotvené v Po-chajském zálivu.

Když v dubnu 1946 začalo stahování sovětských vojsk ze severního Íránu, USA si přály monitorovat jeho průběh. Pátého dubna dvě americká letadel přeletěla poblíž Astary v Ázerbájdžánu sovětsko-íránskou hranici 6 km do sovětského vzdušného prostoru. Sovětská vláda oficiálně proti tomuto podala protest na velvyslanectví USA v Moskvě a požadovala, aby se obdobné incidenty již neopakovaly. Nedávno jmenovaný americký velvyslanec Walter Bedell Smith slíbil, že věc prošetří, a ujistil sovětskou stranu, že se již takovéto případy nebudou opakovat. Ani jedna strana se o události nezmínila v tisku, aby se předešlo veřejnému skandalizování, protože SSSR a USA byly stále formálně spojenci.

Psali jsme:Realita bojů na Guadalcanalu – vyčerpávající boj s džunglí i fanatickými Japonci

Foto: Martin PBM-3 Mariner

Přesto narušování hranic pokračovalo. Americké špionážní letadlo 25. února 1947 přeletělo sovětskou hranici poblíž Ratmanovova ostrova v Beringově úžině; 23. prosince 1947 došlo k dalšímu narušení poblíž Čukotky. Sovětský svaz opět vznesl formální protest, který tentokrát přinesl ovoce. Osádky amerických průzkumných letadel byly instruovány, aby při svých letech dodržovaly dostatečnou vzdálenost od hranic SSSR a východoevropských států spadajících do sovětské sféry vlivu.

Průzkumný Boeing RB-29 Superfortress byl 22. října 1949 nad Japonským mořem napaden sovětskými stíhačkami, ale unikl. Žádný z letců nebyl zraněn

Narůstající sovětský vojenský potenciál vyvolával velké obavy u amerických politických a vojenských činitelů. Proto letecký průzkum sovětských prostředků protivzdušné obrany, leteckých a námořních základen, zbrojovek a zkušebních polygonů dostal ve zpravodajské oblasti USA nejvyšší prioritu. Adekvátně tomu se sovětské reakce stávaly důraznějšími. V průběhu roku 1949 a začátkem roku 1950 byla americká průzkumná letadla přibližující se k sovětským hranicím doprovázena sovětskými stíhačkami. Výstražnou palbou dávaly jasně najevo, že v případě nutnosti by zaútočily. Například 22. října 1949 dva Lavočkiny La-7 čtyřikrát prolétly kolem RB-29 nad sovětskými teritoriálními vodami a následně varovně vystřelily, aby daly narušiteli na vědomí, že se má vzdálit. Americký tisk spustil povyk, obviňoval sovětské stíhače, že napadli neozbrojený americký letoun. Nicméně střízlivě uvažující novináři, jako Walter Lippman, poukazovali na to, že Sověti pouze demonstrovali své odhodlání a připravenost postavit se americkému letectvu.

Foto: Boeing RB-29 od 91. SRS USAF

Incident, který se odehrál 8. dubna 1950, toto potvrdil. V ten den hlídkový Consolidated PB4Y-2 Privateer (výrobní číslo 59645), pojmenovaný „Turbulent Turtle“, náležející odřadu A od VP-26 USN, vzlétl z Wiesbadenu v SRN. Domovskou základnou VP-26 byl Port Lyautey (dnešní Kenitra) ve Francouzském Maroku a Wiesbaden používala pouze jako předsunuté letiště. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku. Privateery USN se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát letoun padl do léčky. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. GIAP vzlétl na poplach, aby narušitele stíhal. Velitelem první dvojice byl npor. Dokin a jeho číslem por. Tezjajev, druhou dvojici vedl npor. Anatolij Gerasimov a jako jeho dvojka letěl por. Satajev. Americký letoun zahlédli nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když letoun nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu ze stíhaček palbu, ale vzápětí byl špionážní letoun zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře asi 5–10 km od pobřeží ostrova Gotland. Celá desetičlenná osádka zahynula: kpt. John H. Fette, kpt. Howard W. Seeschaf (někdy je jeho příjmení uváděno také jako Skeschaf), npor. Robert D. Reynolds, por. Tommy L. Burgess, rtm. Frank L. Beckman, rtm. Joe H. Dannes Jr., rtm. Jack W. Thomas, čet. Joseph Jay Bourassa, čet. Edward J. Purcell a čet. Joseph Norris Rinnier Jr. Vrak Privateeru byl později vyzvednut. Byl to první případ, kdy La-11 vystřelily, aby zničily narušitele.

Foto: Stíhací Jak-9U sloužící u PVO, podle stožáru antény se jedná o stroj vyrobený po válce, v roce 1946 nebo později

Zajímavostí je, že po dlouhou dobu sovětská strana trvala na tom, že letadlem sestřeleným při incidentu z 8. dubna 1950 byl Boeing RB-29. Omyl v rozpoznávání typu není překvapivý, Superfortress a Privateer jsou si podobné, ale Privateer je mnohem méně známý. Spojené státy pro ten den nevykazují žádnou ztrátu B-29. Tento příběh se stal také námětem článku pro deník Izvěstija, který následně vedl k vyšetřování incidentu.
Sovětské dokumenty incident zaznamenaly následovně: „8. 4. v 17.30 (moskevského času – pozn. aut.) narušení hranic jižně od Libavy. Americké letadlo B-29 vniklo 29 km nad sovětské teritorium. Ignorovalo instrukce našich stíhačů, aby je následovalo, a zahájilo palbu. Když vedoucí stíhačka opětovala palbu, letoun se otočil nad moře a zmizel.“

Hlášení npor. Borise Dokina veliteli pluku podává poněkud odlišný obraz: „Protože jsem čekal v pohotovostním roji, dostal jsem v 17.22 rozkaz ke startu. Po vzletu jsem byl instruován nastoupat do 4000 m a nabrat směr 360°. […] V 17.30 jsem se setkal se čtyřmotorovým letadlem, které neslo americké výsostné znaky; bylo to 8 km jižně od Libavy (tzn. přesně nad pobřežím – pozn. aut.), drželo kurz 135°. Ke zpozorovanému letadlu jsem se společně se svým číslem přiblížil zprava zezadu a dal jsem rozkaz druhé dvojici vedené npor. Gerasimovem, že narušitel musí být přinucen k přistání na našem letišti. Gerasimov předletěl se svým letadlem před narušitele a zamáváním křídel zahájil levotočivou zatáčku (mezinárodně uznávaný pokyn pro následování – pozn. aut.). Avšak narušitel se otočil na směr 270° a snažil se dostat nad moře místo toho, aby následoval dvojici npor. Gerasimova. Potom jsem vystřelil dávku 12 granátů. Narušitel zahájil na mne palbu. Když toto uviděl por. Tezjajev, moje číslo, vystřelil přímo na narušitele, který následně strmě klesal a ve výšce 500 m zmizel v mracích. Letadlo pravděpodobně havarovalo 5–10 km od pobřeží.“ Bylo to tedy číslo a ne vedoucí, kdo dosáhl sestřelu.

Foto: Odznak „vynikající příslušník PVO“, raná verze z 50. let 20. století

Články vydané sovětským tiskem naznačují, že 8. dubna 1950 nedošlo k prvnímu sestřelu amerického letadla sovětskými stíhači. Jeden ze sovětských vojenských pilotů zastával názor, že k podobnému střetnutí došlo již na podzim 1949 nad Černým mořem poblíž Oděsy. North American B-25 Mitchell USAF měl proniknout nad sovětské území a poblíž Kirovogradu (regionálního centra na Ukrajině) vysadit na padácích tříčlenný tým pro speciální operace, avšak při zpáteční cestě byl dostižen a sestřelen dříve, než dosáhl mezinárodních vod. Osádka se měla zachránit na padácích a být vyzvednuta rychlým hlídkovým člunem sovětské pohraniční stráže. Další incidenty podobného typu se odehrály na konci 40. let 20. století, ale informace o nich nacházející se v ruských vojenských archivech jsou stále nedostupné.

Sovětská vláda pravidelně protestovala proti narušování svého vzdušného prostoru špionážními letadly USA, ale Bílý dům se rozhodl hrát „hluchého“. Proto sovětská strana došla k logickému závěru, že je třeba důrazně odpovědět. A od roku 1950 Stíhací letectvo PVO začalo systematicky zasahovat proti narušitelům s cílem přinutit je k přistání na sovětských letištích, a pokud se to nezdaří, sestřelit jej.

Sovětské letectvo PVO má dlouhou a vzrušující historii, kterou Jefim Gordon a Dmitrij Komissarov čtenářům představují v knize Sovětské letectvo protivzdušné obrany 1945–1991, která vyšla v nakladatelství Naše vojsko.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue