2. listopadu 1942 prolomily britské jednotky a jednotky Commonwealthu německé linie a předznamenaly tak vrcholný okamžik druhé bitvy u El Alameinu. Tehdy se odehrály hrdinské souboje na rozpáleném pouštním písku, ve kterých vynikali brilantní stratégové a bojovníci. Boje v severní Africe za druhé světové války se v některých ohledech staly mýtem po vzoru artušovských příběhů, i když se odehrávaly teprve před 80 lety. Byly to boje mezi obávanými a respektovanými vojáky německého Afrika Korpsu polního maršála Erwina Rommela a  spojeneckými „Pouštními krysami“ generála Bernarda Montgomeryho. 

Nacistické Německo Adolfa Hitlera dlouho váhalo, zda do severoafrického válečného dějiště zasáhnout. V roce 1941 se soustředil především na očekávanou invazi do Sovětského svazu. Avšak jižně od Středozemního moře se italská armáda, která v září 1940 zaútočila na Egypt, dostávala do stále horší situace. Britské síly v rozhodující protiofenzívě napadly italskou kolonii Libyi. V sázce byla pověst italského diktátora Benita Mussoliniho, Hitlerova spojence. Hitler proto 12. února 1941 vyslal na podporu Italů jednoho ze svých nejschopnějších velitelů. Erwin Rommel se vylodil v Tripolisu a převzal velení nad tamními německými silami, čímž položil základ legendy. Brzy vešel ve známost jako Pouštní liška, a jeho Afrika Korps se stane opěvovaným doma a obávaným mezi nepřáteli.

Foto: Panzer III v Africe, duben 1943 | Bundesarchiv, Bild 101I-783-0150-28 / Valtingojer / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Výcvik vojína v obraně (1953)

Čtyřicet dní po svém příjezdu do Afriky a ještě předtím, než se vylodila většina sil, Pouštní liška zaútočila. S bleskovou válečnou akcí Němci znovu dobyli Kyrenaiku a pevnost v Tobruku. Během tří týdnů se Afrika Korps posunul asi 800 km na východ k egyptským hranicím. Za svou odvahu a úspěch byl Rommel povýšen do hodnosti polního maršála. Hitler dlouho považoval Afriku pouze za vedlejší dějiště válečných operací. Proto tam byla nasazena jen malá část německé armády. Nicméně takzvané africké tažení hrálo nakonec v nacistické propagandě významnou roli.

Boje v severní Africe nabízely Goebbelsovi, říšskému ministru propagandy a veřejné osvěty, ideální prostředí pro jeho propagandistickou mašinérii. Romantická představa Rommela a jeho Afrika Korpsu hřmícího pod africkým sluncem pouští s tankovými divizemi byla pro domácí veřejnost mnohem přitažlivější než bezútěšné prostory Sovětského svazu.
Ale ani ten nejtalentovanější taktik a skvělé jednotky nemohou bojovat bez dostatečných zásob, vybavení a živé síly. Netrvalo dlouho a Britové se v severní Africe díky masivnímu přílivu nových tanků, posil a díky svému novému veliteli znovu prosadili.

Generál Bernard Montgomery měl dvakrát více mužů a tanků než obávaný Afrika Korps. Dne 2. listopadu 1942 britské jednotky a jednotky Commonwealthu prolomily německé linie a předznamenaly tak vrcholný okamžik druhé bitvy u El Alameinu.

Tato porážka nejenže zničila naděje Afrika Korpu na úspěch, ale byla také počátkem nesmiřitelné roztržky mezi Vůdcem a jeho bývalým hvězdným generálem. Po porážce u Al-Alameinu bylo jen otázkou času, kdy Spojenci Afrika Korps zcela zničí.

Psali jsme:Kamikaze: Jak vypadaly útoky novodobých samurajů

Dne 8. listopadu 1942 se během operace Torch vylodila anglo-americká vojska v Maroku a Alžírsku, čímž v Africe vznikla válka na dvou frontách. Navzdory mnoha americkým neúspěchům to německým a italským jednotkám na africkém válčišti zásadně ztížilo situaci. Německo a Itálie proto přesunuly další jednotky do Tuniska, kam se stáhly obrněné divize a pěchota. Vzhledem k beznadějné situaci němečtí a italští vojáci 12. a 13. května 1943 kapitulovali.

V důsledku toho, že se tyto jednotky nepodařilo včas dostat zpět do Itálie, padlo do zajetí 150 tisíc Němců a asi 125 tisíc Italů. V Německu se za zavřenými dveřmi mluvilo o "Tunisgradu" v narážce na bitvu u Stalingradu, která se odehrála jen o několik měsíců dříve. Tunisko bylo vskutku jednou z nejpotupnějších porážek nacistického Německa.

Pro statečné muže Afrika Korpsu válka skončila. Jejich temperamentní velitel Erwin Rommel byl před kapitulací povolán zpět do Německa, čímž chtěl Hitler uchránit jeho pověst neporazitelnosti. Jeho muži nakonec strávili zbytek války v zajateckých táborech v Camp Shelby v Mississippi, Camp Hearne v Texasu a na dalších místech v USA. Jejich porážka znamenala konec legendy i trnu v oku premiéra Churchilla.

Zdroj: warhistoryonline