Do modernizačních plánů Armády České republiky patří také nákup samohybných minometů ráže 120 mm, které by měly zajistit palebnou podporu mechanizovaných praporů a úkolových uskupení. Spektrum možností, které se jako řešení tohoto zadání nabízejí, je ale hodně široké, protože existují dvě základní koncepce samohybných minometů a také se vede diskuse o tom, jaká platforma by byla pro jejich instalaci vhodná. 

Potenciál minometů

Minomety představují zbraně, které se mnohdy nacházejí spíše na okraji zájmu, což se ovšem vzhledem k jejich efektivitě jeví jako poněkud nepatřičné. Prakticky všechny armády světa se mohou chlubit jedním nebo více typy minometů, jejichž ráže se vesměs pohybuje od 60 mm u nejlehčích přenosných typů (jako je např. ANTOS používaný v AČR) po 240 mm u nejtěžších samohybných kompletů (např. sovětský, resp. ruský 2S4 Ťulpan). Nejčastěji se však vyskytují jednak zbraně ráže 81 či 82 mm, které zajišťují palebnou podporu na úrovni roty, a minomety kalibru 120 mm, které většinou působí na úrovni praporu. Rotní a praporní minomety lze řešit jako tažené či samohybné, ale pro obě kategorie platí řada společných rysů. Minomety obecně patří mezi jednoduché zbraně. Tažené typy zpravidla postrádají zařízení pro tlumení zpětného rázu, protože tuto roli plní ložiště, které se opírá o zem, na niž se ráz přenáší, a obvykle mívají úsťové nabíjení. Část samohybných typů ono tlumicí zařízení má a nabíjí se závěrem, někdy i poloautomaticky nebo automaticky, ovšem i tak jde o zbraně jednodušší než např. samohybné houfnice. Minomety lze samozřejmě vybavit moderními systémy řízení palby a napojit je i na velitelské systémy, což dále zvyšuje jejich hodnotu. Minomety proto dokážou efektivně vést i palbu proti pozicím dělostřeleckých zbraní nepřítele.

Foto: Prakticky všechny armády světa se mohou chlubit jedním nebo více typy minometů, jejichž ráže se vesměs pohybuje od 60 mm u nejlehčích přenosných typů (jako je např. ANTOS používaný v AČR, na snímku) po 240 mm u nejtěžších samohybných kompletů (např. sovětský, resp. ruský 2S4 Ťulpan). | army.cz

Psali jsme:Lišácké vychytávky 1. světové války: Návnady pro odstřelovače

Základní poslání minometů však tvoří nepřímá palba proti nepřátelské pěchotě, popř. i dalším „měkkým“ cílům na bojišti v blízkosti frontové linie. Tím je dán též jejich maximální dostřel, který se u typů ráže 81/82 mm pohybuje zpravidla do 6 km, kdežto u 120mm minometů může činit až 8 km, v případě použití munice s raketovým urychlovačem i více. Minomety většinou vedou palbu tříštivou municí, tedy s dominantním střepinovým účinkem, jenž je z fyzikálních důvodů vyšší než u stejně velké střely z houfnice. Ta totiž dopadá na zem v menším úhlu, což pak znamená nevhodné nasměrování střepin (velká část proto míří do země či vzhůru), kdežto střela z minometu dopadá ve strmějším úhlu, a proto se většina střepin rozlétne rovnoběžně se zemí. Obecně tudíž platí, že granát ze 120mm minometu má střepinový efekt prakticky stejný jako mnohem těžší granát z houfnice ráže 152 či 155 mm. Oproti houfnicím mívají minomety mnohem kratší dostřel a také menší přesnost, resp. větší rozptyl, což je způsobeno skutečností, že minomety mají obvykle hladké hlavně a jejich granáty bývají stabilizované křidélky, nikoli rotací. Vzhledem k základnímu požadavku palby na „měkké“ a plošné cíle se to ale nepokládá za vážnou nevýhodu, resp. jedná se v podstatě o výhodu.

Větší rozptyl totiž dovoluje pokrýt střelbou větší prostor, resp. vytvářet palebné přehrady, aniž by se muselo měnit nastavení palebných prvků. Pokud se naskytne situace, že je nezbytné vést minometem přesnější palbu, lze použít munici s koncovým naváděním. V zásadě se dají uvést dva možné principy. Tím prvním je laserové navádění, díky němuž lze udeřit na cíl s opravdu impozantní přesností (několik málo metrů), avšak vyžaduje přímý kontakt s cílem, který musí někdo oním laserem ozařovat až do dopadu střely. Druhou alternativou je navádění družicové, jehož přesnost bývá o něco menší (okolo 10 m), funguje ovšem autonomně, resp. bez nutnosti udržovat vizuální kontakt s cílem. Naváděná munice je pochopitelně nákladnější, ale v jistých situacích velmi užitečná. Minomety se totiž osvědčují nejen v klasickém frontovém boji, ale i v operacích ve městech, kde je nezbytné omezit vedlejší ztráty a zajišťovat palebnou podporu s velkou přesností. Užitečnost minometů zvyšuje také nabídka typů munice, protože kromě už zmíněných tříštivých granátů existují též střely trhavé, průbojné (resp. určené proti budovám), zápalné, slzotvorné, dýmové nebo osvětlovací. Kromě toho lze doplnit, že některé samohybné minomety disponuji dokonce schopností přímé palby.

Současná situace

Armáda České republiky v současnosti používá dvě varianty lehkého minometu ANTOS ráže 60 mm, dále rotní minomety vz. 52 ráže 82 mm, od roku 2016 minomety ráže 81 mm Expal 81-MX2-KM a konečně dvě obměny praporního minometu PRAM ráže 120 mm. Tažený minomet vz. 82 neboli PRAM-L má úsťové nabíjení a jeho rychlost střelby dosahuje až 12 ran za minutu při maximálním dostřelu 8 km. Celková hmotnost činí 240 kg, a to včetně pomocného kolového podvozku, jenž se v bojovém postavení pozici demontuje, což snižuje hmotnost na 178 kg.

Foto: Tažený minomet vz. 82 neboli PRAM-L má úsťové nabíjení a jeho rychlost střelby dosahuje až 12 ran za minutu při maximálním dostřelu 8 km | DP

Psali jsme:Vychytaný český armádní mobilní most AM-70 EX 

Minomet se dopravuje s pomocí nákladního automobilu, který jej může buďto vézt na korbě, nebo táhnout ve vleku na onom pomocném podvozku. K přepravě se dlouho používaly střední automobily Praga V3S, které pak vystřídaly nové vozy Tatra 810, avšak definitivní řešení představuje až automobil Tatra 815-7 s obrněnou kabinou, která poskytuje balistickou ochranu obsluze. Druhá varianta nese označení vz. 85 neboli PRAM-S a náleží mezi samohybné minomety, protože je postavena na prodlouženém podvozku bojového vozidla pěchoty BVP-1. Necelých 16 tun vážící obrněnec má systém pro samočinné nabíjení, jenž se stará o teoretickou kadenci až 20 ran za minutu. Max. dostřel opět činí okolo 8 km. Ve své době patřil tento prostředek na světovou špičku, ale kvůli mezinárodním dohodám, konci studené války a rozdělení Československa vzniklo jen malé množství. V arzenálu AČR se tedy v současnosti nalézá 85 kusů tažených minometů vz. 82, avšak pouze osm samohybných minometů vz. 85.

Foto: Druhá varianta nese označení vz. 85 neboli PRAM-S a náleží mezi samohybné minomety, protože je postavena na prodlouženém podvozku bojového vozidla pěchoty BVP-1. | DP

Koncepce minometů

Otázka nahrazení 120mm minometů PRAM se ve skutečnosti skládá ze dvou otázek, přestože tento problém se někdy zužuje jen na diskuse o platformě, resp. o vozidle, jež by mělo sloužit jako základ budoucího samohybného minometného systému. Přinejmenším stejnou důležitost však má i technická koncepce samotné zbraně, protože bude nutno se rozhodnout mezi dvěma odlišnými principy. Samohybné minomety se totiž dnes řeší buďto jako bezvěžové, nebo jako věžové. V prvním případě bývá minomet umístěn v korbě pásového nebo kolového obrněného vozidla a vede palbu skrz otevřené stropní poklopy, zatímco ve druhém případě je na obrněnci instalována otáčivá věž, v níž je lafetován minomet. Některé bezvěžové samohybné minomety nabízejí možnost demontáže zbraně z vozidla a následné vedení palby zvenku, což se obvykle týká jednodušších typů opatřených úsťovým nabíjením. V současnosti však přibývá minometů se závěrovým (často částečně či plně automatickým) nabíjením, které onu možnost demontáže postrádají. V případě věžových systémů pak samozřejmě platí, že nabíjení probíhá vždy skrze závěr a demontování minometu z vozidla je vyloučeno. Naopak předností věžových typů bývá již výše zmíněná možnost vést rovněž přímou palbu.

Foto: Tatra 815-7 PRAM | DP

Mezi vysoce úspěšné a rozšířené typy minometů pro montáž do korby patří izraelský Cardom, který pochází od společnosti Soltam, která tvoří součást korporace Elbit. Cardom reprezentuje pokročile pojatý 120mm minomet, který užívá klasické úsťové nabíjení, již je ovšem vybaven systémem tlumení zpětného rázu.

Foto: Mezi vysoce úspěšné a rozšířené typy minometů pro montáž do korby patří izraelský Cardom, který pochází od společnosti Soltam, která tvoří součást korporace Elbit. (na snímku minomet Soltam Cardom ráže 120 mm ve vozidle ShM Pandur II 8x8) | TDV

Zkušená obsluha může vést střelbu ustálenou rychlostí 4 ran za minutu, maximální kadence na začátku palebného úkolu může ovšem činit teoreticky až 16 ran za minutu. Dostřel se standardní municí se pohybuje kolem 7 km, avšak munice vybavená raketovým urychlovačem a koncovým naváděním může nabízet dostřel více než dvojnásobný. Pro minomet Cardom se rozhodla i americká armáda, protože ve vozidle M1129 (což je verze osmikolového transportéru Stryker) se nachází právě tato zbraň. Dalším typem je francouzský komplet Thales 2R2M se závěrovým nabíjením, teoretickou kadencí okolo 10 ran za minutu a dostřelem přes 8 km. Ve francouzské armádě mají tyto zbraně působit především v kombinaci se šestikolovými obrněnci Griffon. V rámci projektu Dragon Fire je testovala rovněž americká námořní pěchota na svých obrněncích LAV-25, do řadové služby však zavedla jenom taženou verzi. Zvláštností minometů Thales je fakt, že užívají drážkované hlavně, díky nimž poskytují vyšší přesnost, ovšem za cenu menší rychlosti střelby.

Foto: Pro minomet Cardom se rozhodla i americká armáda, protože ve vozidle M1129 (což je verze osmikolového transportéru Stryker) se nachází právě tato zbraň. | Wikimedia Commons

Mezi nejznámější věžové minometné komplety náleží typy AMOS a NEMO od finské značky Patria. První z nich má dvě hlavně a nabízí impozantní maximální rychlost palby až 24 ran za minutu, kdežto poněkud jednodušší jednohlavňový systém NEMO může pálit rychlostí kolem 10 ran za minutu. Dostřel obou přesahuje 10 km a oba mohou vést také přímou palbu. AMOS má plně samočinné nabíjení, kdežto NEMO má pouze částečnou mechanickou asistenci, takže jde v podstatě o ručně nabíjenou zbraň. Totéž platí také o dalších věžových minometech, mezi něž patří mj. britský AMS nebo švédský dvouhlavňový Mjölner. Obecně se dá konstatovat, že věžové samohybné minomety mají výhodu v možnosti vést i přímou palbu, zatímco komplexy bezvěžové jsou jednodušší a z hlediska pořízení i provozu levnější. Debaty se však vedou také o metodě nabíjení, protože manuální úsťové nabíjení může teoreticky nabídnout větší rychlost palby, a to přes 16 ran za minutu, avšak trvalá rychlost palby je podstatně menší. Automatické závěrové nabíjení má vyšší hodnotu trvalé kadence, zpravidla však neumožňuje onu extrémní rychlost při zahájení palebného úkolu. Obecně tak lze říci, že věžové minometné systémy jsou univerzálnějšími prostředky, ale z hlediska onoho základního poslání minometu nabízejí lepší parametry spíše bezvěžové typy s úsťovým nabíjením.

Foto: Mezi nejznámější věžové minometné komplety náleží typy AMOS (na snímku) | Wikimedia Commons

Možné platformy

Zavedení samohybných minometů by v každém případě měly provázet co nejmenší logistické komplikace, což se musí projevit i ve výběru platformy. Samohybné minomety PRAM-S jsou nyní užívány u 72. mechanizovaného praporu, jenž patří do 7. mechanizované brigády, kdežto tažené minomety PRAM-L se nalézají u 71. a 72. mechanizovaného praporu a také u 41. a 42. mechanizovaného praporu, které náleží do 4. brigády rychlého nasazení. Pokud jde o náhradu samohybného minometu PRAM-S, logicky se tady nabízí použití podvozku nového bojového vozidla pěchoty, jež chce Armáda ČR v nejbližší době vybrat. Vozidlo ASCOD 2 v současnosti jako minometné neexistuje, což platí i o platformě Lynx, zatímco CV90 má minometnou verzi se zbraní Mjölner, což je ale specificky švédské řešení, o které by Armáda ČR zřejmě nejevila zájem. Konstrukce současných pásových bojových vozidel pěchoty ale každopádně umožňují, aby se do nich zabudoval bezvěžový minomet, popř. aby byly osazeny věží s minometem. Lze tedy předpokládat, že po výběru nového bojového vozidla pěchoty bude Armáda ČR zkoumat také jeho úpravu do podoby samohybného minometu, který by měl být začleněn do sestavy 7. mechanizované brigády jako organická palebná podpora.

Foto: Věžový minometný komplet NEMO od finské značky Patria | Wikimedia Commons

Další možnost pochopitelně představuje osmikolový obrněnec Pandur II jako základní vozidlo ve výbavě 4. brigády rychlého nasazení. V jeho případě ale již existuje zcela konkrétní řešení, protože už roku 2017 byla představena jeho minometná varianta. Na tomto místě se však hodí zdůraznit, že když se na počátku nového století formulovaly požadavky na nové transportéry, ve výčtu variant figurovalo i minometné vozidlo, ale po redukci počtů a požadavků tato verze nebyla realizována. Zavedení minometného vozidla Pandur II by tak vlastně znamenalo „jen“ opožděnou realizaci původních plánů. Pandur II je v této verzi vyzbrojen již zmíněnou zbraní Soltam Cardom ráže 120 mm, která se nachází uvnitř korby a vede palbu otevřenými poklopy. Řešení se tedy v podstatě shoduje s tím, které používá též americká armáda u vozidla M1129. Minomet je usazený na motorické lafetě, která ve spojení se systémem řízení palby umožňuje rychlé nastavování prvků. Minomet se také dá vynést z vozidla ven. Max. kadence činí 16 ran za minutu a vozidlo dopravuje zásobu 50 nábojů, které mohou vedle granátů standardu NATO zahrnovat i „východní“ munici ráže 120 mm. Samozřejmostí je schopnost vést i palbu granáty s raketovými urychlovači, popř. naváděnou municí.

Foto: Minometné vozidlo ShM Pandur II 8x8 vybavené zbraní Soltam Cardom ráže 120 mm | TDV

Kromě platformy nového bojového vozidla pěchoty a osmikolového obrněnce Pandur II se ale nabízejí také jiné alternativy. Jednou z možností může být šestikolový obrněnec TITUS. Ačkoliv oficiální seznam účelů, resp. verzí, neexistuje, opakovaně se vyskytují zprávy, že TITUS by se mohl uplatnit mj. jako nosič minometu. V takovém případě se nabízejí dvě možná řešení. Tím prvním by byl opravdu samohybný minomet, v podstatě protějšek vozidla Griffon opatřeného minometem Thales 2R2M. Typ TITUS patří do téže kategorie jako Griffon (koneckonců se na obou podílí firma Nexter) a v propagačních materiálech výrobce se skutečně objevil i koncept minometné verze, evidentně nesoucí zbraň 2R2M. Druhou variantou by pak bylo využití vozu TITUS v úloze, kterou nyní plní vůz Tatra 815-7, resp. jako prostředek pro transport taženého minometu. Další platformou pro samohybný minomet by mohlo být terénní vozidlo, jež by se mohlo objevit ve výzbroji budovaného výsadkového pluku. Zbrojovka Cardom (resp. Soltam) dodává i „ultra-lehký“ 120mm minomet Spear, který lze umístit i na běžné terénní automobily (jako HMMWV) a který nabízí max. dostřel přes 7 km. Takto vybavený vůz by pro výsadkáře samozřejmě znamenal mimořádně cenný prostředek.

Foto: Koncept obrněného vozidla TITUS jako nosiče minometu | Nexter

Tažené i samohybné minomety reprezentují vysoce efektivní nástroje palebné podpory. Jejich schopnosti vyniknou zejména v kontrastu s jejich jednoduchostí. Jejich maximální dostřel sice nemůže konkurovat houfnicím, ale pro destrukci „měkkých“ cílů na kratší vzdálenost nebo při boji ve městě jsou minomety nesmírně účinné. Střepinový účinek proti živé síle je obrovský a za zmínku stojí i široké spektrum typů střeliva. Jeví se proto jako samozřejmé, že Armáda ČR chce nynější 120mm minomety PRAM nahradit novými zbraněmi. Nejprve bude ovšem třeba vyřešit několik zásadních otázek, především to, zda armáda chce spíše univerzální prostředek, který bude vést i přímou palbu, nebo zda chce minomety primárně pro jejich základní poslání, resp. pro vytváření palebných přehrad. V prvním případě se jako vhodnější jeví věžové řešení, zatímco ve druhém by měl být zvolen systém bezvěžový. Pokud jde o platformu, pochopitelně je třeba dbát na kompatibilitu, takže v 7. mechanizované brigádě by měl být minomet umístěn na podvozku nového bojového vozidla pěchoty, zatímco ve 4. brigádě rychlého nasazení bude logickou volbou Pandur II, který již ostatně v minometné verzi existuje. Nelze však vylučovat ani další platformy. Armáda by ale každopádně měla minometům věnovat značnou pozornost, protože tyto zbraně si nadále udržují obrovský význam.