Američtí vojáci opustili Vietnam začátkem roku 1973 a mezi Jižním Vietnamem a komunistickým Severním Vietnamem nastalo křehké příměří, o kterém všichni věděli, že jej nebude nikdo dodržovat. Komunisté byli odhodláni ve válce pokračovat a jen trpěli čekali na okamžik, kdy udeří. Jenom v průběhu roku 1973 bylo po Ho Či Minově stezce odesláno na jih 27 000 tun výstroje, 40 000 rýže a 100 000 mužů, takže komunistické oddíly dislokované na jihu měly 400 000 vojáků a na komunistickém severu bylo připraveno k útoku dalších 600 000 vojáků. Komunisté měli většinou dobrou morálku, protože věřili ve věc komunismu a ve sjednocení Vietnamu, a ti, co byli přinuceni vstoupit do vojska proti svému přesvědčení, měli strach o své rodiny na severu země, které mohly stát kdykoliv obětí tajné policie, takže se snažili poslouchat a nějak přežít. Voják Severního Vietnamu byl zvyklý hladovět a vystačit si z málem, poslouchal vycvičeně každý rozkaz a se svým moderním kalašnikovem útočil tam, kam ho důstojník poslal.

Milionová jihovietnamská armáda měla být komunistům papírově důstojným soupeřem, ale tato čísla byla velmi klamná. Když Američané odešli, zanechali za sebou velkou vojenskou mašinérii, která byla vytvořena podle amerického vzoru, takže se neobešla bez nákladných technologií. Například v roce 1974 spotřebovali Jihovietnamci 56 tun munice na jednu tunu munice spotřebovanou komunisty, a přitom byla moderní jihovietnamská armáda mnohem méně efektivnější než primitivní vojenská mašinérie komunistů. A to asi chudá jihovietnamská ekonomika nemohla dovolit. Jihovietnamští vojáci neměli žádnou morálku, protože je vláda špatně platila, průměrný plat vojáka na jihu byla polovina platu obyčejného nádeníka. Jihovietnamští vojáci proto s nosili z kasáren své jídlo, aby jejich rodiny nehladověly a oni sami pak museli bojovat hladoví a vyčerpaní. Americká pomoc pro rok 1974 představovala 945 milionů dolarů, a to zoufale nestačilo, takže jenom letectvo muselo pro nedostatek náhradních dílů odstavit 224 strojů včetně 65 vrtulníků a operační čas pro ty ostatní byl zkrácen na polovinu. Polovina vozů inventáře pozemních vojsk musela stát v garážích, protože nebyly pohonné hmoty, bezdrátová komunikace byla ochromena kvůli nedostatku baterií. Většina jihovietnamských jednotek byla vyzbrojena starými vojenskými ručnice Garant M-1, jenom některé elitní jednotky měly k dispozici M-16. Začala docházet munice a náboji museli šetřit i vojáci v předních linií.

Jižní Vietnam prezidenta Thieua také dusily velké ekonomické problémy. Po celé desetiletí bylo vedle rýžových políček nejvýnosnější aktivitou v zemi poskytování rozličných služeb americkým vojáků, kteří odešli ze země, a díky tomu se 2 miliony lidí ocitly bez práce. Z obchod zmizely televizory, cigarety a cena rýže se zdvojnásobila. Válka na Blízkém východě mohla za následný růst cen ropy a hnojiv, což byla pro Jihovietnamce tragédie, protože pěstovali americkou vyšlechtěnou rýži, která sice dávala mnohem větší výnosy, ale také potřebovala mnohem více hnojiv, kterých se nedostávala. Z americké zázračné rýže se stala nerentabilní plodina a chudé Jihovietnamce ohrožoval hlad. Prezident Thieu si byl vážnosti situace vědom a vážně uvažoval o strategickém stažení ze severních území své země, které byly příliš vzdálené od zbytku země, daly se obtížně bránit i zásobovat. Komunisté tam po celou dobu příměří vytrvale útočili a jihovietnamská armáda, aby tato území udržela, přišla v bojích o své nejlepší jednotky. Thieu nakonec ten plán zavrhl a k obrovské škodě jihovietnamského lidu si na něj vzpomněl v okamžiku, kdy komunisté zahájili ofenzívu.

Psali jsme:Americké jednotky opouští Bagrám, česká základna Vyroubal padla do rukou Tálibánu

Komunisté problémy na jihu bedlivě sledovali a připravovali se na poslední dějství. K útoku na jih byli připraveni vlastně v okamžiku, kdy v Paříži podepsali mírové dohody a ze země odešli američtí vojáci. K zahájení ofenzívy jim bránil jen strach z Američanů, protože jak Sověti, tak Číňané je varovali, že pokud poruší pařížské dohody a Američané zahájí další intervenci, nehnou ani prstem, aby jim pomohli. Ježe válka na Blízkém východě upoutala pozornost Američanů na tolik, že je Vietnam přestal zajímat a vietnamští komunisté vycítili svou příležitost. Byla vypracovaná operace K-175, přičemž jejím hlavním tvůrcem byl generál Giap. Ofenzíva byla rozložena na dvě části. V březnu měli komunistické oddíly zaútočit na sever Jižního Vietnamu, které měly odříznout od zbytku země a poté dobýt Hue a Danang. V případě úspěchu měla v červenci a srpnu pokračovat druhá ofenzíva, která měla za cíl střední a jižní území Jižního Vietnamu, a to včetně Saigonu. K ofenzívě bylo připraven 500 000 vojáků, 10 obrněných a 50 dělostřeleckých praporů.

Prvním cílem ofenzívy mělo být město Ban Me Thuot, které je hlavním městem Střední vysočiny a nachází se uprostřed silnice 14. Kdyby se ho komunistů podařilo dobýt, rozdělili by Jižní Vietnam na dvě části a odřízli by silné jihovietnamské oddíly od zbytku země. Kdo se chce orientovat, může se podívat na přiloženou mapu. Aby komunisté odlákali jihovietnamskou pozornost, naplánovali sérii klamných útoků severně a východně od Saigonu a v deltě Mekongu. 5. března 1975 v 5:45 zahájilo komunistické dělostřelectvo palbu na jihovietnamské základny kolem města a po dělech následoval útok pěchoty. První týdny bojů utrpěli komunisté velké ztráty a jihovietnamští vojáci bojovali s nečekaným odhodláním a měli vysokou morálku. Komunistické útoky byly utopeny v krvi a Severovietnamci přišli o mnoho tanků. Jenže komunisté bez ohledu na ztráty útočili vytrvale dál a začali jihovietnamské obránce zatlačovat. Situaci ještě zhoršil prezident Thieu, který propadl panice a nařídil, aby se z bojových pozic stáhla elitní paradesantní divize, která měla posílit Saigon. Bez výsadkářů nešlo pozice udržet a 17. března jihovietnamci město vyklidili.

V této situaci nebylo ještě nic ztraceno a Jihovietnamci zaskočili nepřítele svým odhodláním bojovat. Jenže Thieu měl pocit, že Kon Tum a Pleiku nejde udržet a nařídil všem jednotkách, které tam byly rozmístěné, aby se stáhly k pobřeží po staré silnici 7b. Thieu chtěl zkrátit obranný perimetr, jenž mu byl vnucen geografickým tvarem Jižního Vietnamu, aby všechny jednotky mohli bránit zbytek jihu. Jenže problémem bylo, že 25 000 ustupujících vojáků se muselo prodrat horským terénem 240 kilometrů k pobřeží a Thieu nevzal potaz, že by vojáci museli opustit civilní obyvatelstvo, mezi kterým měli své rodiny. Vojáci nemínili své rodiny nechat napospas komunistů a připojili je k ústupu. Výsledkem bylo, že se dalo do pohybu obrovská masa lidí a ústupová cesta se okamžitě zablokovala. Rozhostila se anarchie provázená rabování, drancováním a střelbou prchajících vojáků. 18. března, třetí den ústupu, zablokovali komunisté horský průsmyk a uzavřeli cestu. Oddíl rangerů sice nočním útokem cestu zase vyčistil, ale zatím relativně spořádaně ustupující armádu zachvátila panika, a po té, co rudí začali dlouhou kolonu ostřelovat, se vojenské oddíly rozpadly. Každý se snažil zachránit na vlastní pěst, vojáci přestali poslouchat velení a nebo dezertovali. Celou katastrofu završily jihovietnamské tanky a obrněnce, jejich posádky se pokusily zachránit za každou cenu, řítily se bezohledně k pobřeží a drtily pod svými pásy stovky lidí. Pobřeží nakonec dosáhlo 5000 vojáků a 5000 jejich rodinných příslušníků, zbytek zabili nebo zajali rudí.

18. března Giap informoval hanojské politbyro, že na bojišti došlo k obrovskému úspěchu, který by byla chyba nevyužít a žádal, aby byla zahájena všeobecná ofenzíva. Politbyro souhlasilo a 20. března byla zahájena velká ofenzíva. Komunisté se nejdříve zaměřili na důležitou silnici 1. spojující sever a jih. Silnice se stala cílem masívní dělostřelecké palby a byla přerušena doprava mezi Hue a Danangem. V tom okamžiku se začalo hroutit prakticky celé jihovietnamské vojsko na severu země, protože vojákům došlo, že jim hrozí odříznutí. Jihovietnamci se přestali obtěžovat kódovat zprávy, takže komunisté věděli o jejich každém kroku. Stejně jako před několika dny ve Střední vysočině, na ústup se dala obrovská masa vojáků a civilistů, aby se vyhnuli obklíčení. Jenže tentokrát se jednalo o mnohem větší počet lidí, a to jen katastrofu zhoršovalo. Na několika místech se ještě Jihovietnamci bránili, ale ve většině případů opustili své zbraně a snažili se uniknout k Danangu. Komunisté snadno pronikali k severnímu pobřeží a nacházeli obrovské množství opuštěné vojenské techniky. Prakticky bez boje bylo obsazeno Hue, ze kterého se na palubách válečných lodí zachránily desítky tisíc vojáků a civilistů. Jenže nikde žádná záchrana nikde nebyla. Komunisté útočili po celé délce Jižní Vietnamu, a když se uprchlíci z Hue vylodili v Danangu, zjistili, že město obsazují rudí. Komunisté po celé trase ústupu našli tolik zbraní a techniky, že vytvořili úplně novou tzv. Pobřežní divizi, která byla vyzbrojena jen touto technikou, a jak pak její příslušníci vzpomínali, nikdy před tím nebyli tak dobře vyzbrojeni.

Psali jsme:Policistka v doprovodu své dcery zastřelila ozbrojeného lupiče

Začátkem dubna už byl celý severu Jižního Vietnamu v rukách komunistů a Severovietnamci se přiblížili k Saigonu. 60 kilometrů severovýchodně od Saigonu leží město Xuan Loc a tam se komunistický postup zastavil. Ve městě se nacházela statečná posádka, která na rozdíl od ostatních vojáků neutekla a ti dokázali dlouhé dva týdny komunistům vzdorovat. Kdyby v Saigonu existovalo schopné velení, tak by se pokusilo získaný čas nějak využít a posílit obranu kolem města. Ale jihovietnamské velení bylo ve stejném rozkladu jako celá armáda a každý už myslel jen na to, jak vypadnout ze země. Xuan Loc statečně vzdoroval uprostřed rozpadající se fronty do 20. duna, kdy velitel obrany generál Le Mihn Dao nařídil svým unaveným vojákům, aby ustoupili. Komunistická přesila byla příliš velká a statečným obráncům došla munice. V Saigonu tou dobou začala známá evakuace města, během které americké letadla zachránila 43 000 Američanů a Vietnamců.

Foto: Komunistická přesila byla příliš velká a statečným obráncům došla munice. V Saigonu tou dobou začala známá evakuace města, během které americké letadla zachránila 43 000 Američanů a Vietnamců. | Wikimedia Commons / Public domain

26. dubna zahájili komunisté na obklíčený Saigon ze šesti směrů finální útok. I když část jihovietnamských vojáků dezertovala, rozklad vojska nezasáhl všechny vojenské oddíly a někteří Jihovietnamci, jako byli mariňáci, se zuřivě bránili. Během útoku se někde bojovalo o každou ulici a každý most, a rudí měli krvavé ztráty a přišli o desítky tanků. Mnozí Jihovietnamci bojovali jako lvi a rvali se do posledního náboje, který si nechali pro sebe. Jihovietnamci vydrželi obrovské přesile vzdorovat do 30. dubna, kdy jihovietnamské velení vyhlásilo všeobecnou kapitulaci. Ten den se ve všech pouličních tlampačích po celém Severním Vietnamu rozezněla známá píseň Zabíjejte fašisty, po které hlasatel oznámil konec války. K symbolickému dovršení vítězství došlo v okamžiku, kdy jeden z tanků 304. divize prorazil bránu Thieuova opuštěného prezidentského Paláce nezávislosti. Komunisté přišli během ofenzívy o 10 000 vojáků, ztráty Jihovietnamců nejsou známy.

Když boje utichly, tak kromě několika incidentů nedocházelo k žádným větším masakrům. Jihovietnamští vojáci se hromadně vzdávali a po několika dnech věznění byli pouštěni na svobodu. Jenže všichni propuštění vojáci byli později povoláni na převýchovu, která mohla trvat celé roky. V průměru 3 až 7 let. Tito muži pak museli otročit na rýžových polích ve strašných podmínkách, a v noci dostávali politickou převýchovu, která jim měla vygumovat mozek. Celkem bylo takto uvězněno 300 000 jihovietnamských vojáků, duchovních, podnikatelů a zaměstnanců bývalé vlády. V táborech zemřelo odhadem 30 000 lidí, a všem byly po propuštění odepřena občanská práva. Většina z nich byla odeslána do tzv. nových ekonomických zón, neobydlených oblastí uprostřed džungle, kde měli založit nové komunity. Tam žili v podmínkách jen o málo lepších než byly podmínky v táborech.

Komunisté začali zabavovat vše, co mělo nějakou hodnotu a na sever zamířily stovky nákladních vozů plné lékařského vybavení, televizí, ledniček, jídla nebo i hraček. Komunisté všech hodností vstupovali do libovolných domů, kde si brali vše, co jim padlo do oka. Emise nové měny v nevýhodném kurzu zničily úspory desítek tisíc domácností. Rolnická půda byla zkonfiskována státem a rozdělena mezi rolnické kolektivy. To mělo za následek klasický úpadek zemědělských výnosů a Jižní Vietnam začal trpět nedostatkem potravin jakým trpěl Severní Vietnam. Hlad zhoršovala skutečnost, že část vypěstované rýže komunisté převáželi na sever, takže na jih zbývaly jen zbytky. Koncem roku zasáhl jižní Vietnam hladomor. Hladem trpělo 9 milionů lidí a není známo, kolik z nich zemřelo. Do roku 1980 patřila tato země obdařená nesmírným přírodním bohatstvím k jedněm nejchudším státům světa.

Zdroj: historie válek