Pod pojmem protiletadlová ještěrka si mnozí z nás jistě vybaví naši Ještěrku, tedy 30mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59, Ovšem existovala ještě jedna – kanadská Ještěrka. 

Samohybné protiletadlové kanóny začali Britové stavět krátce po začátku druhé světové války. Pokusy na podvozcích tanků Light Tank Mk.VI  a Crusader se ukázaly jako špatné, stroje byly nespolehlivé a shánění dílů pro ně bylo velice náročné. V Kanadě ovšem začala produkce tanků Grizzly na modifikovaném podvozku amerického tanku Sherman, který byl jako podvozek mnohem vhodnější ke tvorbě moderního protiletadlového prostředku.

Práce začaly v prosinci 1942. Konkrétně 19. prosince 1942 byl vydán příkaz ke tvorbě protiletadlového prostředku na podvozku tanku Ram nebo Sherman, který by poskytoval protiletadlovou ochranu obrněným jednotkám. Komise požadovala, aby vozidlo bylo vybaveno dvěma nebo čtyřmi 20 mm děly se 600 náboji a bylo schopno střílet na cíle pohybující se rychlostí až 563 km/h ve výšce 100 yardů (91 metrů). To vyžadovalo, aby se věž otočila o celých 360 stupňů za pouhých 4,8 sekundy. Pancíř vozidla musel odolat zásahu 40mm leteckého kanónu na vzdálenost 100 yardů. 

Psali jsme:Vynález hlubinných pum – obávaného a nenáviděného protivníka nutily k vynoření. Z lovce se pak stala kořist

Foto: Protiletadlové vozidlo Skink s kanóny Polsten | Wikimedia Commons / Public domain

Vývoj tohoto nového vozidla začal 19. března 1943. Původní varianta počítala s novou věží svařenou z pancéřových plátů o tloušťce 25-50 mm. Věž obsahovala lafetu pro čtyři 20mm letecké kanóny Hispano-Suiza, přičemž každá hlaveň měla k sobě připojený pás s 50 náboji. Realizací a výrobou byly osloveny kanadské závody Angus Shops a Montreal Locomotive ale také americká společnost General Motors, ale všechny tři tento projekt odmítly. Kanadská armáda tak musela na projektu pracovat sama, přičemž 18. září 1943 bylo vydáno povolení ke stavbě dvou věží, ty prošly testováním 14. prosince. Věže zkouškami prošly, ovšem velice složitý tvar byl zdlouhavý na výrobu , tak byla ve slévárně Dominion Foundries of Hamilton byla objednána litá věž s 57 mm silným předním pancéřováním, 50 mm bočnicemi a 25 mm silnou střechou a zadní částí věže. Věž s výzbrojí vážila 3400 kg a plně naložené vozidlo s touto věží by vážilo 28,6 tuny. 

Ve věži měli stanoviště tři členové osádky, po stranách seděli nabíječ a velitel (který sloužil také jako nabíječ) a uprostřed seděl střelec. Náměr zbraní a otáčení věže se provádělo dvěma joysticky, přičemž střelec mohl využít k palbě jednu dvojici kanónů, pokud chtěl. Zbraně se zaměřovaly pomocí upraveného námořního zaměřovače Mark IX se schopností zavádět korekce z protiletadlového detektoru Teleflex. 

Vzhledem k tomu, že věž byla kompatibilní se standardním prstencem věže tanku Sherman, bylo snadné ji nainstalovat na stávající produkční podvozek. Vývoj šel dobře, a tak si kanadská armáda objednala 300 věží pro vlastní potřebu a pro potřeby britské armády, která o projekt projevila zájem.

Psali jsme:Nadšencům se podařilo zachránit unikátní exponát - obrovský státní znak ze sídla velitelství hraničářského pluku z roku 1938

Foto: Kanadské protiletadlové trojče Polsten. Stejný kanón byl vybrán pro novou výzbroj Skinků | Wikimedia Commons / Public domain

Plán schválený 21. ledna 1944 počítal s příchodem prvních Skinků do Spojeného království v květnu nebo červnu roku 1944, ale výrobní rozkaz byl 8. března změněn. Objednávka byla snížena na 135 Skinků pro Kanadu a 130 věží pro Brity. Do projektu významně zasáhla i skutečnost, že krátce na to 21. armáda přestala používat kanóny Hispano-Suiza a přešla na kanóny Oerlikon. Skink tedy musel být přepracován, aby mohl nést děla Polsten, zjednodušenou variantu děl Oerlikon které se vyráběly v Kanadě.

Ukázalo se, že změna výzbroje bude velice náročná cesta. Věž byla příliš malá na to, aby se do ní vešly kanóny Polsten se standardními zásobníky na 60 nábojů, takže bylo nutné použít zmenšené zásobníky na 30 nábojů. I s tímto omezením musely být dva horní Polsteny otočeny o 40 stupňů kolem své osy, aby se kanón se zásobníkem vešel do věže.

Kromě nabitých zásobníků mohlo vozidlo vést 60 dalších, tedy 15 zásobníků na hlaveň, na podlaze tanku bylo dost místa pro 12 prázdných zásobníků, takže je nebylo nutné z věže hned vyhazovat. S tímto řešením Britové ovšem nebyli spokojeni, ti požadovali, aby byl každý kanón krmen nábojovým pásem o 200 nábojích. Polsteny se také často zasekávaly při použití kanadské munice, ačkoli britská a americká munice fungovala bezchybně. Při statické střelbě bylo zjištěno, že kanóny Polsten produkují příliš mnoho spalin, které brání v  přesném míření. Proti letícímu cvičnému cíli pohybujícímu se rychlostí 193 km/h bylo zaznamenáno jen něco málo přes 1 % zásahů. Byla tu ještě jedna zásadní nevýhoda. Při střelbě musel střelec otevřít poklop a vystrčit hlavu z věže, čímž se stal zranitelným střelami odrážejícími se od šikmé přední části věže.

Tank byl ve své podstatě velice syrový a trpěl mnoha dětskými nemocemi, navzdory tomu američtí pozorovatelé přítomní na továrních zkouškách konaných 19. až 20. května 1944 vozidlo hodnotili velice pozitivně a poznamenali, že se jedná o výrazně lepší protiletadlové vozidlo, než jaké mají k dispozici američtí vojáci. 

Foto: Původní svařovaná věž byla náročná na výrobu | Wikimedia Commons / Public domain

Britové nicméně stále požadovali místo zásobníků nábojové pásy a tak řešení dodala kanadská firma Molins, která Polsteny upravila pro přijímání nábojových pásů, ty však mohly být do zbraně přivedeny pouze z levé strany, což znemožňovalo uložení čtyř kanónů ve věži. Kanóny Polsten tedy byly dále modifikovány i s použitím dílů z děl Hispano-Suiza a nakonec byly kanóny schopné pojmout pásy s 50 náboji. Záchranou tanku Skink byla skutečnost, že Britové měli také výrazné problémy s vytvořením systému pro nábojové pásy o 200 nábojích pro vozidla Crusader AA a Centaur AA. Bez ohledu na to byl vývoj nábojových pásů pro Polsten zrušen 7. července 1944, kdy bylo jasné, že se projekt dostal do slepé uličky.

Zahájení výroby bylo plánováno na září 1944, ale objevila se nová komplikace. Činnost Luftwaffe na západní frontě byla velice malá a tak byly zrušeny všechny objednávky na samohybná protiletadlová děla. Dokončeny tak byly pouze tři před sériové kusy a 8 věží. I když Skink neměl přejít do sériové výroby, koncept byl považován za velice slibný. Bylo proto učiněno rozhodnutí otestovat již vyrobené tanky v boji, aby se objevily nedostatky, které by mohly být vyřešeny u budoucích generací těchto vozidel. 

28. října 1944 proběhly ostřelovací zkoušky, které ukázaly, že koukající střelec z věže je velice náchylný k zásahu odražených střel puškového kalibru od zkosené přední hrany věže. Mezitím ovšem dorazil v září do Británie Skink s číslem 1001. Britský Department of Tank Design v Chobhamu provedl střelecké zkoušky a britští inženýři byli s výsledky překvapivě spokojeni, i když tank zcela neodpovídal zadání, jelikož otoč věže byla o něco pomalejší. Zkoušený kus poté dorazil na dělostřeleckou zkušební základnu v Lulworthu 25. října 1944, kde byly provedeny další střelecké testy. Zkoušky začaly 15. listopadu, ale kvůli nízké prioritě byly dokončeny až v lednu 1945. Zkoušky zaměřování cíle pohybující se rychlostí 480, 640 a 966 km/h ve vzdálenosti 320 metrů ukázaly, že je obtížné sledovat cíl kvůli nerovnoměrnému zrychlení otoče věže, ovšem testovací posádka poznamenala, že se na to dá zvyknout. Závažnější bylo trhání věže při pomalém otáčení věže. Britové se domnívali, že tento problém by mohla vyřešit změna převodových poměrů pojezdu, ale vyžadovalo by to snížení maximální rychlosti pojezdu na 50 stupňů za sekundu. Během střeleb se ale mírně rozkmitaly hlavně, což snižovalo přesnost, testovací posádka tak navrhla posunout zbraně trochu více do nitra věže. Byla také zjištěna snížená šance na nastartování motoru v teplotách pod bodem mrazu, rychle se vybíjely baterie, ovšem do 30 minut je bylo možné plně znovu dobít. Hůře na tom byl hydraulický systém, který nepracoval správně, i když se na závadu nepřišlo, po opětovném složení hydraulického systému už se problémy neobjevovaly.

Foto: Původní verze Skinku se svařovanou věží a kanóny Hispano-Suiza | Wikimedia Commons / Public domain

Jak již bylo zjištěno v Kanadě, vozidlo bylo zranitelné střelbou z ručních zbraní, kolem kanónů Polsten byla také po obvodu škvírka o šířce 2.5 milimetrů, do které se mohly dostat šrapnely a úlomky nábojů puškové ráže. Střelbou z kulometu na věž tak bylo možné tank vyřadit, jelikož roztříštěné kousky nábojů vnikly do škvíry a zamezily tak zaměřování kanónů. Za nevyhovující byl označen také držák zaměřovače, který se při střelbě chvěl, což ztěžovalo zaměřování. I samotný zaměřovač byl podroben kritice, protože byl navržen jen pro střelbu na cíle s maximální rychlostí 240 km/h. 

Nepřevedly se ani upravené kanóny Polsten, které vyžadovaly silně namazané náboje, jinak hrozilo za seknutí. Ve věži také bylo nepohodlně málo místa pro nabíječe, který se ke zbraním složitě dostával, což mělo za následek časté nenacvaknutí zásobníků ve zbrani. Za jízdy se také samovolně otevíraly bedny se zásobníky a při jízdě v terénu zásobníky z beden lítaly ven a válely se po podlaze. Kanóny bylo možné sklopit na 4°  a nejvíce zvednout na 77° Nízká kapacita zásobníků donutila testovací posádku střílet vždy jen z jedné dvojice, což však mělo za následek nezamýšlené otáčení věže. Všechny kanóny bylo možné přebít za 14-17 vteřin. I když bylo na tanku nalezeno obrovské množství chyb a nedodělků, testovací obsluha protiletadlový tank Skink hodnotila velice kladně a usoudila, že je stroj vhodný k použití v boji. 

Stroj byl po generální opravě předán kanadské armádě a ta pro něj zvolila posádku, jejíž příslušníci byli kapitáni Walle a Marshall, dále seržant Bogden, štábní seržant Moore a vojín Champagne. Vozidlo bylo přiřazeno ke 2. kanadské obrněné brigádě a do Antverp vozidlo dorazilo 24. ledna 1945. Od 6. února do 11. března 1945 vozidlo provádělo protiletadlovou obranu brigádních přesunů, ovšem aktivita německého letectva byla tak nízká, že si stroj na leteckého nepřítele v boji nevystřelil. Posádka však jedno nepřátelské letadlo zahlédla, ovšem v tu dobu se nacházela na odpočinku mimo vozidlo a než ho uvedla do bojového postavení, letadlo už bylo pryč. 

Místo leteckých cílů byl Skink používán proti německé pěchotě, podle očitých svědků dokázal Skink rozpoutat peklo na zemi, když jeho 20mm dopadaly na pěchotu ukrytou v budovách, nebo zákopech. Jednou se Skinku vzdala skupina 45 Němců, kteří se raději vzdali, než aby po nich začal střílet. Podle kapitána Wallea byli Němci při pohledu na Skink velice vyděšeni. Protiletadlový Skink, neformálně používán jako protipěchotní Skink nebyl nikdy použit k boji s nepřátelskými tanky, protože nenesl protitankovou munici. I přes své neduhy byl posádkou oblíben a tankisté z protiletadlových verzí tanku Crusader službu Kanaďanům docela záviděli. I když služba v něm nebyla žádný med, silně namazané střelivo na sebe lepilo prach, což ne jednou vedlo k zaseknutí kanónů. V průběhu bojů byly objeveny další nevýhody, například poměrně úzké průlezy ve věži, do kterých se horko těžko tankisté soukali v zimních kabátech, čepy, které spojovaly články pásů se také rychle opotřebovávaly, což často vedlo k přetržení pásu. I přes tyto a další problémy bylo požádáno o přiřazení šesti Skinků ke každému pluku, ovšem bylo již pozdě. Válka skončila. 

Zkoušky Skinku pokračovaly i po válce v britském Portonu, kde byl testován od května do července 1945, zde také o něm končí veškeré informace. Co se týče zbývajících dvou kanadských hotových strojů, ty byly po válce sešrotovány. Osm věží bylo použito pro střelecké zkoušky a do dnešních dní se zachovaly pouze tři z nich.

Zdroj: Warspot.net, Ivo Pejčoch: Protiletadlová obrněná vozidla (ISBN 978-80-7573-017-6)