V 60. letech 20. století učinila sovětská armáda osudové rozhodnutí: s taktickou jadernou válkou se dá žít. Po bombardování Hirošimy a Nagasaki dospěly armády na obou stranách železné opony k poznání, že jaderné zbraně se staly v hrozícím válečném konfliktu určující a dominantní zbraní. Postupem času však také uvěřily, že rychle se pohybující armády chráněné před radiací mohou na bojišti stále působit a dosahovat výsledků. Známé americké bojové vozidlo pěchoty M2 Bradley je jedním z výsledků těchto úvah.

Sovětská armáda v padesátých letech investovala velké prostředky do mohutných, vysoce mechanizovaných sil. Na druhou stranu jaderné zbraně se svou ohromující palebnou silou hrozily, že velké armády - a také velké námořnictvo a velké vzdušné síly – zcela potřou. Moskva se však jako dominantní pozemní velmoc dvacátého století nechtěla svých početně silnějších armád vzdát. Řešením bylo vymyslet způsob, jak bojovat v podmínkách probíhající jaderné války.

Foto: M2A3 Bradley v Iráku v roce 2004 | U.S. Army / Public domain

Psali jsme:Egypt pořídí další francouzské letouny Rafale

Sovětské tanky měly přirozenou ochranu proti žáru a výbuchu jaderné zbraně, ale sovětská pěchota v otevřených obrněných transportérech byla zranitelná. Odpovědí bylo bojové vozidlo pěchoty (BMP). BMP mohlo nést celé pěší družstvo a bylo vyzbrojeno sedmdesátitřímilimetrovým kanónem a protitankovou řízenou střelou. Pěchota cestující uvnitř mohla dokonce střílet ze svých pušek AK-47 průzory na boku - i když to dělala jen zřídka, pokud vůbec. Spíše, než aby sesedala, bojovala by pěchota Rudé armády ve vozidlech, díky čemuž by postupovala po bojišti rychle - dostatečně rychle na to, aby ji taktické jaderné zbraně nemohly spolehlivě vyřadit.

Vojenští analytici na Západě se zpožděním došli ke stejnému závěru. Armáda stále provozovala obrněné transportéry M113. Lehce vyzbrojené a pancéřované M113 měly za úkol pouze přepravovat pěchotu ke střetnutí, ale pěchota primárně sesedala a bojovala pěšky. Jak si ale uvědomovali jako první právě Sověti, pomalé tempo pohybu pěchoty po sesednutí prakticky vybízelo k použití taktických jaderných zbraní.

Video: Obrněný transportér M113 v akci / YouTube

Armáda Spojených států se rozhodla, že potřebuje vlastní bojové vozidlo pěchoty. První pokus, Mechanized Infantry Combat Vehicle-1965 (MICV-65), byl založen na podvozku samohybné houfnice M109. Vozidlo bylo vybaveno věží a dvacetimilimetrovým kanónem, ale nakonec nebylo přijato jako příliš těžké pro leteckou přepravu a příliš pomalé na to, aby dokázalo držet krok s tehdy konstruovaným německo-americkým hlavním bitevním tankem MBT-70.

Psali jsme:General Dynamics – globální partner pro český průmysl

To bylo jedno z prvních dilemat, která stála za vznikem moderního BVP. Bojová vozidla pěchoty musela být velká, aby se do nich vešlo celé pěší družstvo, a měla být silně pancéřovaná - koneckonců v nich jezdilo až dvanáct lidí, což je třikrát více než v tanku. Ale čím větší a lépe chráněná byla, tím byla také pomalejší a méně pohyblivá.

Ve stejné době americká armáda vytyčila požadavek na nové ozbrojené průzkumné vozidlo, kterým by byly vybaveny průzkumné čety a obrněné jezdecké pluky. V rámci úspory nákladů se armáda rozhodla sloučit programy IFV (Infantry Fighting Vehicle) a ARSV (Armored Reconnaissance Scout Vehicle) do jednoho vozidla s variantami bojového vozidla pěchoty i průzkumného vozidla. Zde nastalo další dilema: IFV s osádkovou věží bylo vysoké - vyšší než tank - a na bojišti vyčnívalo. Naproti tomu jako ARSV by lépe sloužilo nízkoprofilové vozidlo: tím lépe by v případě potřeby mohlo ve skrytu pozorovat bojiště.

Prototyp vozidla, známý jako XM723, byl představen v roce 1973. Bylo navrženo společností FMC Corporation, vážilo jednadvacet tun, mělo tříčlennou osádku a uvezlo devět vojáků. Jeho pancíř dokázal odolat zásahům ze sovětského těžkého kulometu KPV ráže 14,5 milimetru. Stejně jako BMP mělo malou jednomístnou věžičku vybavenou dvacetimilimetrovým kanónem. Vojáci jedoucí v zadní části XM723 by stejně jako jejich rudoarmějští protivníci stále stříleli ze zbraní, ale místo vlastních zbraní by používali upravenou M16, zbraň M231 FPW (Firing Port Weapon) pro palbu ze střílen.

Dilemata - a kompromisy - se stále hromadily. Hlavní zbraň byla vyměněna za 25mm automatický kanón, aby se průzkumné vozidlo mohlo lépe vypořádat s lehce obrněnými hrozbami. Na rozdíl od M113 by se XM723 mnohem častěji setkával s nepřátelskými tanky, a tak byl na novou, větší dvoumístnou věž, která by nesla dvě protitankové střely dlouhého dosahu TOW v pohotovostním postavení, přidán skříňový odpalovací systém. To dávalo větší smysl u průzkumné verze než u bojového vozidla pěchoty, ale armáda nařídila, že obě budou používat společnou věž, čímž si vynutila odpalovací zařízení TOW u svého BVP.

Větší věž a větší zbraně způsobily, že vozidlo bylo větší a těžší. Kanon M242 Bushmaster a odpalovací zařízení střel TOW si vyžádaly prostor pro novou munici. Tři místa pro pěšáky byla zrušena a nahrazena municí ráže 7,62 a 25 mm a řízenými střelami.

To nevadilo průzkumné verzi, která potřebovala místo pouze pro dva vysazované průzkumníky, ale u verze IFV se tím snížil počet vezených pěšáků z devíti na šest. Díky tomu bylo IFV sice lépe schopné ničit tanky, ale ztráta míst k sezení jej oslabila v oblasti pěchotních výsadků - což byl původně hlavní smysl vozidla. Zbraně pro palbu střílnami nebyly nikdy v praxi použity.

Nakonec byl model M723 přijat do výroby a výsledné vozidlo se stalo známým jako Bradley Fighting Vehicle se dvěma variantami, M2 Infantry Fighting Vehicle a M3 Cavalry Fighting Vehicle. Ačkoli vozidla M2 a M3 vycházela z odlišných požadavků, zvenčí vypadala obě stejně. Obecně se to osvědčilo – a za šestatřicet let od zahájení výroby se žádný z vynucených konstrukčních kompromisů u obou vozidel neukázal jako překážka - nelze si nepoložit otázku, co by se dělo, kdyby armáda navrhla dvě různá vozidla.

Naštěstí pro obě strany nemusela sovětská ani americká armáda testovat koncepci bojového vozidla pěchoty na jaderném bojišti. Svědčí to o měnících se výzvách války, že vozidlo navržené v Moskvě v roce 1955 mohlo nepřímo ovlivnit vozidlo sloužící v Iráku v roce 2009. Nevíme, co nahradí M2 Bradley, a ještě méně víme o tom, kde by taková náhrada mohla být povolána do boje. Jedno je jisté: ať už to bude cokoli, pravděpodobně se to obejde bez potřeby vést palbu pěchotními zbraněmi ze střílen.

Zdroj: nationalinterest.org