Během války v Afghánistánu, ve které se Sovětský svaz angažoval v letech 1979–1989, ležel hlavní cíl – zničení mudžáhidů a podpora sovětského kontingentu v Afghánistánu – na bedrech jednotek taktického a vojskového letectva; sovětské Dálkové letectvo (DA) dostalo šanci vyzkoušet své možnosti.

Jednotlivé osádky, letky a celé pluky 30. a 46. letecké armády létající v bombardérech Tu-16 a Tu-22M2/M3 a v letadlech pro elektronický boj, Tu-22PD, uskutečnily více než 1150 bojových letů.

Foto: Tu-22M3 s plným nákladem bomb čeká před další bojovou akcí

Psali jsme:Dukelský průsmyk 1944 - jak jsme šli po stopách 2. světové války

Typický náklad bomb nesený Tu-16 během války v Afghánistánu tvořilo 12 FAB-500 ráže 500 kg. Někdy při speciálních příležitostech byly použity těžší nebo lehčí bomby řad M-54 nebo M-46: 250kg, 1000kg, 3000kg, 5000kg, a dokonce 9000kg. Poslední uvedené byly používány letadly 251. GTBAP. FAB-9000 dokázala „přeorat“ krajinu, srovnat kopce a vytvořit krátery, že vypadala jako povrch Měsíce. Důvodem jejich použití především bylo, že se jejich životnost blížila ke konci, a bylo potřeba se jich zbavit.

Denní bombardování bylo prováděno pomocí optických pumových zaměřovačů. Bombardéry byly podporovány Tu-16P, které rušily radary pákistánské protivzdušné obrany a také stíhaček pákistánského letectva, jež často zasahovaly a pro sovětské bombardéry představovaly vážnou hrozbu.

Letadla létala z území Sovětského svazu v menších skupinách v podobě tří- nebo čtyřčlenných rojů, příp. letky o 8–10 strojích. Byly vybírány pouze osádky se zkušenostmi v létání ve formacích. První piloti a navigátoři museli mít minimálně kvalifikaci pilota (navigátora) 2. třídy.

Nálety na území Afghánistánu byly prováděny téměř výhradně pluky Tu-16, které sloužily v evropské části SSSR. Nejaktivnější byl pluk ze základny Bělaja Cerkov. K bojovým letům vzlétaly z letišť ve střední Asii, především z Mary v Turkmenistánu a z Karši v Uzbekistánu. Odtud osádky prováděly také cvičné lety nad pouští a procvičovaly bombardování za pomoci navigačního systému s dlouhým dosahem.

Psali jsme:Bitevní křižníky: Pochybný námořní experiment první světové války

Tu-22M3 nebombardovaly pouze opevnění povstalců, základny a skladiště, ale také horské průsmyky a jakékoliv přístupové cesty, které mohl nepřítel použít. Způsobily množství lavin a zneprůchodnily mnoho silnic. Tříštivo-trhavé 500kg bomby následovaly 1500kg a 3000kg, které podle vzpomínek jednoho očitého svědka „dokázaly se zemí úplně srovnat hory“.

Foto: Tu-22RD nad sněhem pokrytými horami Afghánistánu

Také byly uskutečňovány noční bojové lety, aby mudžáhidové nezískali čas na přeskupení se a na připravu k útoku proti stahujícím se sovětským jednotkám. Bombardéry zasahovaly i proti zásobovacím konvojům, které přicházely z Íránu a Pákistánu. V noci byly prováděny především kobercové nálety; během jednoho z nich bylo kompletně zničeno město Gerat. Poslední bojové akce v Afghánistánu uskutečnily Tu-22M3 v lednu 1989 v okolí průsmyku Salang, kde během celé války probíhaly kruté boje a kde padlo mnoho sovětských vojáků. Tu-22M3 v Afghánistánu obvykle nesly dvě FAB-3000 nebo osm FAB-1500. Některé z bomb měly nastaveny výbuch až se zpožděním šesti dnů.

Jeden z největších náletů na základny mudžáhidů se uskutečnil 22. dubna 1984. Bylo nasazeno 24 Tu-16KSR-2-5; každá nesla 25 nebo 40 tříštivých bomb FAB-250. Cíl byl lokalizován v horském údolí nedaleko od Kandaháru. Do akce se zapojily dvě letky pluku ze základny Bobrujsk a jedna letka pluku ze základny Bělaja Cerkov. Prvních osm letadel vedl plk. Pačin, velitel 200. GTBAP. Původně bylo plánováno bombardovat cíl z výšky 6000 m, ale formace při přiblížení se k cíli vlétla do mraků a v sevřené formaci hrozilo, že by mohlo dojít ke kolizím letadel. Za těchto podmínek velitel skupiny rozhodl vystoupat nad mraky do výšky mezi 8700 a 9500 m. Nedostatek viditelnosti znamenal, že bombardování muselo být provedeno za použití pomocného navigačního systému s dlouhým dosahem. Prvních osm strojů bylo přivítáno protiletadlovou palbou, ačkoliv se nacházely mimo její účinný dosah. Bomby jimi shozené neutralizovaly protiletadlovou obranu, proto zbývající dvě letky mohly provést svůj nálet nerušeně. Mezerami v mracích byly vidět exploze, které potvrdily přesnost bombardování. V průměru každá letka svrhla 250 bomb na oblast o rozměrech 200 × 300 m.

Foto: Pumovnice Tu-22M3 mohla pojmout 27 bomb FAB-250M-54S

Poté co Tu-16 odvedly svůj díl práce, zaútočily na základnu taktické bombardéry Suchoj Su-24 a bitevní Su-25. Protože svazy Tu-16, Su-24 a Su-25 nalétaly z různých směrů, byl úder neoficiálně nazýván zvjozdnyj naljot (hvězdicový nálet – starý termín z konce 20. let 20. století). Po návratu na letiště Karši Tu-16KSR-2-5 doplnily palivo a bomby. O čtyři hodiny později se uskutečnil další nálet. Tentokrát každá skupina letadel měla svůj individuální cíl při ničení zbytků této skupiny mudžáhidů, kteří se rozprchli do všech směrů. Bomby byly shazovány z výšek mezi 1500 a 2000 m na nepřítele, který byl na sněhu jasně viditelný.

Průzkum po náletech provedly Tu-16R a fotografie jasně ukazovaly, že letecká skupina provedla svoji akci úspěšně.
Na podzim 1988 byla ve Středoasijském vojenském okruhu vytvořena speciální dálková letecká skupina, která existovala až do stažení Sovětského svazu z Afghánistánu. Používala tři letecké základny: Mary-1 a Mary-2 v Turkmenistánu a Chanabad poblíž Karši v Uzbekistánu. Personál skupiny se rekrutoval z různých pluků Dálkového letectva.

Dne 31. října 1988 uskutečnil 185. TBAP svoji první bojovou akci nad Afghánistánem. Vedl ji velitel jednotky Valerij I. Nikitin se dvěma svými zástupci, Androsovem a Paršinem. Genmjr. Pavel V. Androsov, který se následně stal velitelem Dálkového letectva, ve svém dopisu vzpomínal:

„Rok 1988 byl pro mne významným, protože jsem tehdy ukončil leteckou akademii v Moninu. Dokážete si představit stav mysli mladého důstojníka: zářivé zítřky před sebou, přání dostat se co nejdříve k určené jednotce letectva – a především, výcvik je ukončen: teď je již čas skutečně létat! Potom se sešla komise, která určovala jednotky úspěšným absolventům. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí: byl jsem poslán k 185. kirovogradsko-budapešťskému gardovému těžkému bombardovacímu leteckému pluku jako zástupce velitele pro letecký výcvik a měl jsem létat v Tu-22M3.

Po příjezdu na základnu na konci srpna jsem byl představen veliteli plk. Valeriji I. Nikitinovi a zástupci velitele divize plk. Leonidu J. Stoljarovovi. Poté jsem byl představen personálu jednotky, který měl sloužit pod mým velením. Na konci září jsem si kompletně zopakoval svůj bojový výcvik, pokud se týká denních a nočních letů. V říjnu jsem prošel posledním přezkoušením. Na konci října 1988 přišly naprosto neočekávaně rozkazy přesunout se na letiště Mary-2 a připravit se na bojové nasazení v Afghánistánu. Předpokládali jsme, že Dálkové letectvo nebude do této války zapojeno. Přesto velitel DA gen. P. S. Dějněkin vydal závazné rozhodnutí. Takto měly Tu-22M3 projít křtem ohněm. Stejně tak my, muži, kteří v těchto skvělých bojových strojích létali.

Foto: Bomby FAB-1500 zachycené kamerou Tu-22M3 padají na břeh řeky Dori poblíž Kandaháru

V mžiku přešly letecká základna a kasárny na zcela odlišný rytmus života. Všechny zkušenosti získané během let výcviku, během létání a mravenčí práce personálu pluku a velitelství se nyní vyplatily při extrémně intenzivních přípravách, které následovaly po rozkazu o přemístění. Pluk na redislokaci do nové bojové oblasti potřeboval méně než 24 hodin. Za dalších 24 hodin po přistání prvního letadla v Mary-2 byla jednotka připravena provádět bojové akce v plné síle. Naším cílem bylo soustředění banditů severovýchodně od Kandaháru. Po prvním bojovém letu následovaly další, v síle celého pluku nebo jednotlivých rojů. K akcím jsme vzlétali téměř každý den. Čas od času byly pozastaveny na méně než 24 hodin, aby se mohly provést prohlídky strojů a připravit další náklady bomb.
Za zmínku stojí, že jsme převážně používali bomby ráže 1500 a 3000 kg. Dokážete si představit, co se dálo na zemi, když celý pluk vysypal své bomby?! To znamená, že 18 letadel neslo po osmi tříštivých bombách FAB-1500. Úder byl ohromující! Bojové lety jsme uskutečňovali ve dne i v noci prakticky nad celým Afghánistánem. Zpravidla jsme na cíle útočili pozdě odpoledne; po rozboru jednotlivých letů byly analyzovány celodenní výsledky úderů a naplánovány akce na následující den. Osádky dostaly instrukce o další misi, připravily se na ni a po krátkém odpočinku se opět vrátily na letiště. Přelétali jsme nad horami, které se jevily, jako by chtěly rozervat břicha letadel, a které téměř vždy byly ještě příšernější v cílové oblasti. Mířily z nich k našim strojům kouřové stopy raket Stinger.

Mj. jsme museli provádět svou práci hned u afghánsko-pákistánských hranic. Měli jsme dobře na paměti lekci, kterou nás naučili piloti pákistánských F-16, kteří náhle udeřili přes hranice a vrátili se, odkud přilétli. Nejjasnějším důkazem je Ruckoj, který byl sestřelen během letu podél hranic. [Pplk. Aleksandr Ruckoj letěl v bitevní Su-25; tento sestřel přežil a po odchodu do výslužby se vydal na politickou dráhu; pozn. autora.] Při takových akcích byla úzká spolupráce s našimi stíhacími jednotkami umístěnými na základně Šindand a Bagram velkou pomocí. Obvykle jsme plánovali svoje lety tak, aby probíhaly blízko těmto letištím. Po obdržení rozkazu od nás stíhači vzlétli a vytvořili formaci s námi. Doprovodili nás celou cestu k cíli. Zatímco jsme bombardovali cíl, létali kolem hranic a kryli nás před eventuálním útokem F-16. Když jsme se vraceli domů, stíhači nás kryli zezadu. Když jsme přelétali nad základnou stíhačů, poděkovali jsem jim a vydali se na sever přes ,Lem‘ [slangový výraz sovětských vojáků pro hraniční řeku Pandž mezi Afghánistánem a Sovětským svazem; pozn. autora]. […]

V průběhu nasazení měl každý člen leteckého personálu příležitost alespoň jednou na vlastní kůži zažít atmosféru skutečného boje. Z psychologického hlediska tyto akce kladly velké nároky na všechny. Každý prožívá svůj první bojový let svým vlastním způsobem. Postupně získá praxi a bojem se zocelí. […]
Na konci prosince 1988 naše nasazení v Afghánistánu končilo. Piloti-instruktoři zůstali na Mary-2, aby se postarali o další ,směnu‘. Čekali jsme na své kolegy od 402. TBAP, kteří přiletěli z Orši, a předali jsme jim své zkušenosti. Uskutečnili jsme s nimi několik seznamovacích letů nad Afghánistánem a ukázali jsme jim své bojové dovednosti v praxi.

Brzy poté jsme se vrátili do Poltavy. Nemám dostatek slov, abych dokázal popsat naše pocity, když jsme se opět setkali se svými rodinami a přáteli. Během nasazení v Afghánistánu naše jednotka výrazně dospěla a zvýšila se úroveň dovedností osádek. Velká prověrka naší letecké armády, letecké divize a pluku, zvláště hlavním inspektorem ministerstva obrany, o rok později byla jasným důkazem. Náš pluk byl jediný v rámci letecké armády, který získal dobré hodnocení.“

Foto: Tu-22M3 od 185. GTBAP na konci roku 1988 vzlétají ze základny Mary-2

V prosinci 1988 byl tedy 185. TBAP v Afghánistánu nahrazen 402. a 840. TBAP od 326. TBAD. Druhý uvedený pluk zde uskutečnil 71 bojových akcí a celkem na mudžáhidy shodil 122 bomb FAB-3000. Velitel divize gen. Džochar Dudajev v této době provedl také několik bojových letů a byl vyznamenán Řádem rudého praporu.

Bombardéry létaly dostatečně vysoko, aby se držely mimo dosah protivzdušné obrany mudžáhidů, zvláště přenosných střel země–vzduch Stinger. Žádná Tu-22M3 nebyla během války zničena nebo poškozena. Jako uznání za svoji službu v Afghánistánu bylo mnoho osádek vyznamenáno vojenskými řády a medailemi. Tu-22 sovětského letectva se zapojily do války v Afghánistánu v její poslední fázi. V říjnu 1988 byly čtyři Tu-22PD od 341. TBAP přesunuty na leteckou základnu Mary-2, aby odtud poskytovaly radioelektronickou podporu bombardérům Tu-22M-3 od 185. TBAP z Poltavy. Letadla operující z Mary podnikala nálety proti mudžáhidům v oblastech těsně u afghánsko-pákistánských hranic, včetně provincie Ghóst. F-16A byly v této oblasti stále aktivnější a radarem naváděné rakety země–vzduch Ratheon Hawk byly také považovány za výraznou hrozbu. Sovětské letectvo muselo přijmout preventivní kroky.

Tu-22PD z 341. TBAP zůstaly až do ledna 1989, kdy byly nahrazeny čtyřmi stroji od 203. TBAP. Mezitím se však boje přesunuly, především do oblasti průsmyku Salang. Zde protivzdušná obrana mudžáhidů nebyla tak účinná a podpora letadel pro elektronický boj nebyla tolik potřeba, proto se již v únoru Tu-22PD vrátily na svoji domovskou základnu.
Také 199. ODRAP se měl zapojit do bojových operací v Afghánistánu. Tři jeho průzkumné Tu-22R byly v listopadu 1988 přesunuty z Něžinu do Mozdoku v tehdejší Čečenskoingušské autonomní republice v jižním Rusku. Avšak již o týden později se vrátily do Něžinu, aniž by uskutečnily jediný bojový let.

Poslední bojovou akci v afghánské válce provedla letadla Dálkového letectva 14. února 1989 a 13. března byly již všechny bombardéry zpět na svých domovských základnách.

O sovětském Dálkovém letectvu, jeho historii, výzbroji a bojovém nasazení může čtenář nalézt v knize Jefima Gordona Sovětské strategické letectvo v době studené války.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue