Když se dnes řekne Kaťuša, mnohým se vybaví nejen oblíbená ruská písnička, ale i válečný raketomet s označením BM-13. Ten naháněl ze všech ruských zbraní Němcům největší hrůzu a při jeho nasazení i nejzkušenější vojáci Wehrmachtu ztráceli odvahu. Od jeho prvního nasazení loni uplynulo 81 let.

Foto: Baterie raketometů „Kaťuša“, 1942  RIA Novosti / Zelma / CC-BY-SA 3.0

Historie sovětských salvových raketometů se začala psát roku 1921, kdy v Leningradu vznikla státní Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů (rusky GDL, Gazodinamičeskaja laboratoria) jako přímý nástupce jakési polosoukromé a amatérsky pracující tzv. Tichomirovy laboratoře tamtéž. Pod názvem GDL se skrývalo špičkové výzkumné zařízení, které pracovalo na vývoji a výzkumu všech typů raket s motory na pevné i kapalinové palivo. Jejich zaměstnance spojovala společná představa o možném postavení rakety, která umožní lety do vesmíru. Velkou inspirací jim byl tehdy ještě žijící Konstatnitin Ciolkovskij, jehož představám a myšlenkám byl tehdy v médiích nového Sovětského Ruska dáván značný prostor. GDL však přitahovala nejen snílky, ale i prakticky uvažující vědce a techniky. V roce 1929 do laboratoře GDL nastoupil mimo jiné i jistý mladík Valentin Gluško, který se stal pozdější konstruktérem kosmických raketových motorů v SSSR.

Psali jsme:Lišácké vychytávky 1. světové války: Návnady pro odstřelovače

Jedním z prvních velkých úspěchů laboratoře GDL bylo vyvinutí spolehlivého a energeticky velmi výkonného tuhého paliva pro rakety na TPH vyráběného pomocí netěkavých rozpustidel – želatinizátorů na bázi dinitroglycerýnu či diglykolu. Novou recepturu navrhl V. A. Artěmjov už v roce 1924. Ale trvalo to ještě čtyři roky, než v GDL dokončili roku 1928 vývoj bezdýmného lisovaného střelného prachu PTP, který byl kolem roku 1933 technologicky vylepšen na verzi NGV. Tím v SSSR předběhli svět o cca 10 let a kromě využití jako paliva pro rakety jím zásadně zlepšili parametry svých střelných zbraní v armádě.  V USA tuto technologii v průmyslovém měřítku, i přes přímou spolupráci s Velkou Británií, zvládli až roku 1941.

Pro nové tuhé palivo byly v GDL vyvíjeny i nové rakety a způsoby jejich vojenského využití. Jenže v mladém oboru vývoje reaktivní techniky a raket se v tehdejším SSSR všichni navzájem znali. V Moskvě poloaktivisticky pracovala od počátku 30. let skupina GIRD (vedená mimo jiné i Koroljovem) na stejném problému, a dokonce vykazovala větší úspěchy na poli reaktivních motorů s kapalinovým palivem než Leningraďané. To vedlo k tomu, že se v roce 1932 rozhodl tehdejší maršál Tuchačevský „sjednotit“ obě skupiny vědců a techniků pod křídla armády do jednoho celku.

Nechal tak roku 1933 na základě svého rozkazu v rámci Žukovského vojenské inženýrské akademie vytvořit jako její oddělení Reaktivní vědeckovýzkumný institut (RNII), do něhož „úředně“ sloučil dosud samostatně působící skupiny GDL a GIRD, i několik jiných armádních specialistů. Oddělení akademie později dostalo kódový název NII-3. (Naučno-isledovatělnyj institut – 3)

Problematické sloučení civilních organizací pod armádní křídla však rychle přineslo své ovoce. Byla dokončena legendární raketa RS-82 ráže 82 mm určená pro výzbroj letadel a v roce 1937 byla zavedena do výzbroje stíhaček. Jejich první bojové nasazení proběhlo roku 1939 v bojích u Chalchyn – golu, kdy pět Polikarpovů I-15 s raketami RS-82 pod spodním křídlem (velitel kpt. Zvonarjev) těmito neřízenými raketami údajně sestřelilo celkem 14 japonských letadel. Vzhledem k nepřesnosti raket RS-82 by mohlo jít spíše o propagandu, ale je fakt, že při útoku na sevřené formace nepřátelských bombardérů, které nic takového nečekaly, takového výsledku mohli sovětští stíhači dosáhnout. Koneckonců, výsledky útoků nacistických stíhaček vybavených raketami na sevřené formace spojeneckých bombardérů v roce 1944 a 1945 tuto úvahu potvrzují.

Psali jsme:Patriot 4x4 Tactical APC – nejmodernější univerzální obrněné vozidlo na podvozku Tatra

Mnohem efektivnější bylo ale nasazení těchto raket v útoku na pozemní cíle, což se později stalo hlavním způsobem nasazení takovýchto raket u Il-2 a dalších sovětských letadel za druhé světové války. Ještě výrazněji se ukázala efektivita protizemního nasazení u rakety RS-132 ráže 132 mm, zavedené do výzbroje „rudého“ letectva v roce 1938. V červnu 1938 dostalal NII-3 oficiální příkaz od velení dělostřelectva Rudé armády urychleně dokončit vývoj nové 132mm protizemní rakety včetně pozemního mobilního vícenásobného vypouštěcího zařízení (raketometu). Vývoj tohoto komplexu ale probíhal v NII-3 už několik let předtím. V čele tohoto vývoje stál tehdejší ředitel NII-3 Georgy Erichovič Langemak a jeho zástupce Ivan Terentevič Kleymenov. Svůj podíl na vývoji měli i pozdější otcové sovětského kosmického programu Viktor Michajlovič Gluško a Sergej Koroljov.

Vzhledem ke zkušenostem s vývojem raket RS-82 a RS-132 se v NII-3 vydali rychlou cestou vývoje jejich pozemní verze, pojmenované M-8 a M-13. Vývoj byl rychlý a zkoušky úspěšné natolik, že obě nové rakety se poté vyráběly jako univerzální letecké i pozemní, lišící se pouze zapalovačem (s časovačem u protiletecké verze, nárazovým u pozemní). Původní specializované letecké RS-82 a RS-132, typické na první pohled svojí předfragmentovanou výbušnou hlavicí, se na počátku roku 1941 přestaly vyrábět úplně. Mimochodem, používání názvu RS-82 a RS-132 pro produkci raket po roce 1941 je velkým, zato stále se opakujícím omylem i kovaných vojenských historiků.

Raketa M-13 (vycházela z RS-132) měla větší výbušnou hlavici s 4,9 kg trhaviny, spalovací komora obsahovala sedm trubek o o rozměrech 40x 16/550 a hmotnosti celkem 7,1 kg. tuhé pohonné směsi. Průměr rakety zůstal 132 mm, délka 1,41 metru a celková hmotnost 42,5 kg. Hlavice pak měla hmotnost 22 kg. Dostřel byl při maximální rychlosti rakety (355 m/s) a správné trajektorii až 8,47 kilometru. Raketa M-8 byla zjednodušenou kopií RS-82, měla v bojové hlavici 0,36 kg trhaviny, hnací náplň vážila 1,06 kg, maximální rychlost činila 350 m/s a dostřel přibližně 5 200 metrů.
V roce 1937 se však v NII-3 stalo něco, co v té době bylo možné jen ve stalinském SSSR. Vedoucí oddělení vývoje motorů na kapalná paliva Andrej Grigorjevič Kostikov napsal soudruhům z NKVD, že v NII-3 působí „trockisticko-kontrarevoluční skupina“ složená z odborníků Langemaka a Kleymonova. Ti vzápětí skončili na popravišti a ostatní konstruktéři, v to i Gluško s Koroljovem v Gulagu. Naopak vzorný soudruh Kostikov se stal ředitelem NII-3. V té době byl ale vývoj pozemního „odpalovače“ nových raket kvůli čistkám v NII-3 znatelně opožděn a zdaleka nebyl dotažen do konce.

Testy prvního prototypu pozemního raketometu „pod novým vedením“ začaly v říjnu 1938, kdy byl dokončen v podobě 24násobného, relativně krátkého odpalovače na podvozku nákladního automobilu ZiS-5 (4x2). Ovšem potřebné množství pokusných raket bylo dodáno až v prosinci 1938.

Podvozek ZiS-5 prototypu raketometu se ale ukázal být naprosto nepoužitelným. Předně se rakety odpalovaly z konstrukce vedení raket umístěné kolmo k podélné ose automobilu. Během salvy pak samotný vůz rakety tak rozhoupaly, že létaly doslova pánubohu do oken. Také složité nabíjení zepředu velmi komplikovalo přípravu ke střelbě. V květnu 1939 byl připraven nový prototyp čtyřiadvacetinásobného odpalovače, nyní nazývaný MU-1, a to na podvozku automobilu ZiS-6 (6x4), umístěný ale opět kolmo na podélnou osu vozu. A opět při zkouškách nevyhověl, i když dovoloval obsluze částečně zaměřovat odpalovač i během střelby. V červnu 1939 byl vojáky odmítnut.

Ale v únoru 1939 byl již k dispozici kolejnicový odpalovač MU-2 tak, jak ho známe z historie. Podle některých pramenů totiž tým pod vedením I. Gvaye vytvořil už v červnu 1938 odpalovací systém pro 16 raket, který byl upevněn na záď nákladního auta ZiS-5 (4x2). Stále ovšem ještě rakety odpaloval do strany. Až teprve když se konstrukce odpalovače na návrh V. N. Galkovského umístila v únoru 1939 podélně, problém nestability při střelbě byl odstraněn. Po vyzkoušení několika variant raket vycházejících z M-8 a M-13, byl systém na podvozku ZiS-5 a ZiS-6 uveden do sériové výroby pod názvem BM-13 s raketami M-13.

Definitivní podoba odpalovače byla tedy určena pro 16 raket a byla na nosiči – nákladním vozidle – umístěna podélně. Tím mohlo být také vedení raket na samotném kolejnicovém odpalovači prodlouženo na 5 metrů a zpřesnila se díky tomu i trajektorie letu. Navíc se zezadu rakety mnohem lépe nabíjely. Jako podvozek byl zvolen ZiS-6 (6x4), ale byl používán i menší podvozek ZiS-5, protože jiné aspoň trochu vhodné nákladní vozy tehdy v SSSR sériově vyráběny nebyly. Zařízení MU-2 (nebo také M-132) konečně uspokojilo jak vojáky, tak své konstruktéry. Bylo vyrobeno šest pokusných prototypů, jeden z nich pro námořnictvo, které prodělaly vojskové zkoušky v druhé polovině roku 1940.

První armádní objednávka zněla, že do třetího čtvrtletí 1941 bude vyrobeno pro Rudou armádu 40 kompletů, nyní nazývaných BM-13-16 (bojevaja mašina pro rakety M-13 se 16tinásobným vedením). Ale fabrika ve Vorošilovgradě, která byla určena k výrobě odpalovačů, „dokázala“ od ledna do června 1941 vyrobit a dodat Rudé armádě jen dva kusy! Přitom samotných raket M-13 bylo do května 1941 celkem vojenské správě Rudé armády dodáno 11788 kusů.
Důležitým předělem v historii „kaťuší“ se stalo ve dnech 15. až 17. června 1941 předvedení nové zbraně (experimentálních prototypů s MU-2 a dvou prvních vyrobených sériových kusů) před vrchním velením Rudé armády. Ukázka jejich bojové účinnosti byla skutečně působivá. Na přítomného maršála Timošenka a generála Žukova udělalo největší dojem, že všech 16 raket z jednoho raketometu bylo možno odpálit za 7-10 sekund, a za dalších deset minut byl raketomet opět nabitý a připravený k palbě. Rakety dokázaly svojí salvou zasáhnout a poničit oblast o rozloze 5000 m². Šrapnely měly teplotu 500-600 °C a kromě ničivého účinku explozí hlavic rakety spolehlivě zapálily cokoli hořlavého v místě svého výbuchu.

Přesně v den začátku německé invaze do SSSR, 21. června 1941, byl tedy BM-13-16 oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády. Jednalo se o přísně tajnou zbraň, která se přesunovala pouze důsledně zaplachtovaná. Sedmičlenné posádky (velitel, řidič, mířič a až čtyři nabíječi) byly buď přímo složeny ze členů vojsk NKVD, nebo z dobře prověřených soudruhů. Odpalovací zařízení v sériové výrobě zpočátku nesly automobily ZiS-6. Nosič raket byl na vozech pro zjednodušení výroby instalován napevno a odměr mohl být prováděn pouze celým vozidlem (později ho šlo na každou stranu změnit o 20 °). Náměr šel měnit o 45 °. Zpočátku měl také celý systém velký problém se životností, nekvalitní svary odpalovače praskaly a také samotný podvozek ZiSů díky „natvrdo“ připevněným odpalovačům trpěl zpětnými rázy natolik, že se často rozkládal „na prvočinitele“. Běžná životnost prvních „kaťuší“ byla jen 5 až 6 salv, po kterých auta nebyla často schopna ani odjet z palebného prostoru. Raketomety BM-13 byly proto zpočátku pokusně montovány na různé další podvozky, kromě automobilů ZiS-6 také na podvozek lehkého tanku T-60, dále byly zkušebně instalovány na obrněný vlak, lodě, a dokonce na pásový tahač Stalinec. 

Ale až když SSSR dostával v rámci programu Lend and Lease ve velkém počtu americký náklaďák Studebaker US6, který se ukázal být jako ideální platforma pro raketomet, byl problém se životností a spolehlivostí „kaťuší“ konečně vyřešen. Celkem bylo do ukončení výroby koncem roku 1944 vyrobeno 6844 raketometů, a převážná většina byla instalována právě na podvozek Studebakru. Na frontě se ukázaly být nesmírně účinné a Němci je s respektem začali nazývat „Stalinovy varhany“.

První samostatná reaktivní baterie byla zformována z prvních sedmi vyrobených strojů ještě na podvozcích ZiS-6 a ZiS-5 již týden po útoku na SSSR a 14. července 1941 byly BM-13 nasazeny u města Orša v dnešním Bělorusku. Tam proběhl historicky první raketový útok sovětskými raketomety na shromaždiště a zásobovací centrum Wehrmachtu, které bylo u vlakového nádraží. Úder to byl drtivý, i když bylo odpáleno jen 112 raket ráže 132 mm. Německá munice pak hořela v troskách zničeného nádraží ještě několik dní. Význam a účinnost nové zbraně RA se potvrdila. V srpnu 1941 tak vznikly první předpisy o jejím nasazení a do konce roku 1941 měla Rudá armáda ve výzbroji již 554 raketometů.

Českoslovenští vojáci v SSSR byly několikrát svědky nasazení „kaťuší“, a z jejich svědectví je cítit veliký respekt k této zbrani. Jeden ze Svobodovců vzpomínal, jak za jejich postavení na frontě najelo několik desítek zaplachtovaných náklaďáků, najednou plachty spadly, a vzápětí začaly odhalené raketomety chrlit do prostoru jejich plánovaného útoku stovky raket. Po dvou - třech salvách raketomety jejich posádky okamžitě zaplachtovaly a odjely s nimi pryč. „Ani jsme si je nesměli prohlédnout zblízka“, postěžoval si pamětník, zato si okamžitě vybavil, že při následném útoku na ně žádní němečtí obránci první dva kilometry nestříleli, protože tam prostě nikdo nepřežil. Země tam byla jako přeoraná, plná trosek německé vojenské techniky i kusů lidských těl.

Němce jimi nenáviděné raketomety těžce zasahovaly na východní frontě 2.sv.války až do roku 1945. Existují dokumentární filmové záběry z bojů v Berlíně v dubnu 1945, kde na jedné straně záběru odcházejí zajatí Němci do sovětského zázemí, a na druhé straně za nimi chrlí „kaťuše“ salvu za salvou na cíle v Berlíně v té části, kterou ještě hitlerovci v té době ovládali. Sovětští vojáci vlastním raketometům podle slavné písničky přezdívali Kaťuša. Protože vše kolem salvových raketometů bylo až do konce války „přísně“ tajné, včetně jejich jména, obyčejní vojáci si proto pomohli přezdívkou, která se ale vzápětí rozšířila v celé Rudé armádě, a nakonec i ve světě.

Kariéra BM-13 však s koncem její výroby v roce 1944 nekončila. Sovětská armáda je měla ve výzbroji až do 60.let a v NZ skladech byly poslední BM-13 vyřazeny v SSSR až roku 1980. Kaťuše BM-13 se dostaly po válce do výzbroje spojenců SSSR včetně ČSLA. Nasazeny byly ještě v Korejské válce, ale dokonce ještě ve Vietnamu a Afghánistánu je používaly místní armády. Rakety z BM-13 samostatně používali i Iráčané během bojů po invazi 2003. Poslední armádou, která má i dnes BM-13 ve výzbroji, je kambodžská, která je získala z Vietnamu.

Zdroj: techinsider.ru