Vnímána za počátek 2. světové války,  alespoň v Evropě,  situace od německého útoku proti Polsku 1.září 1939,  mezi událostmi,  jež jsou považovány za preludia této globální konfrontace,  figuruje vnitřní konflikt,  který v letech 1936-39  zasáhl zemi na jihozápadním křídle Evropy,  a zemi,  která se,  přes vlastní dávnější velmocenskou minulost,  držela již tradičněji víceméně stranou „velké“ evropské politiky – Španělsko.  Tento konflikt velmi záhy nabral své rozsáhlé mezinárodní dimenze,  pro kterou právě asi především je,  v jistých ohledech oprávněně,  jako předehra 2. světové války nahlížen.  Jeho příčiny spočívaly v domácím,  španělském prostředí a vývoji  (pád monarchie a vyhlášení,  v chronologickém pořadí 2. Španělské republiky v roce 1931,  následné reformy a hluboká polarizace španělské společnosti,  volební vítězství levicové Lidové fronty v únoru 1936).  Povstání podstatné části armády pod vedením konzervativněji orientovaných důstojníků proti levicové vládě v Madridu z července 1936  narazilo na rozsáhlý odpor,  vedlo k faktickému rozdělení země a krvavé občanské válce,  jež vyvrcholila ve vítězství povstaleckého bloku až o téměř tři roky později,  na přelomu března a dubna 1939.  Ve světě,  zejména v Evropě a v zemích amerických kontinentů,  vyvolalo dění ve Španělsku emoce vlastně mezi sympatizanty obou stran.  Mezinárodní společenství zároveň přijalo oficiální politiku neintervence a nevměšování,  která ovšem prakticky byla ze strany některých států porušena již od samého počátku.

Foto: Generál Francisco Franco y Bahamonde  (druhý zcela zobrazený zleva),  snímek z roku 1938.  Jako diktátor s oficiálním titulem Caudillo  (Vůdce)  stál v čele Španělska až do své smrti v roce 1975.  Byla to zjevně spíše jeho organizace politického a vojenského řízení nacionalistického Španělska než významná německo-italská pomoc,  co rozhodlo o vítězství v občanské válce v roce 1939. | Wikimedia Commons      

Jestliže celostátní povstání od 17.července 1936,  koncipované jako rychlý vojenský převrat,  mobilizovalo španělskou společnost a způsobilo teritoriální rozdělení země na dvě poloviny,  jež měly být z obou stran „čištěny“ od ideologických protivníků,  klíčová role na povstalecké straně spočinula na koloniální,  více než třicetitisícové tzv. Africké armádě  (Ejército de África)  ve španělské části Maroka.  Situace,  kdy její přepravě do Andalusie na protilehlém břehu Gibraltarské úžiny bránila nevelká eskadra křižníků a torpédoborců,  jejichž posádky zachovaly loajalitu vládě Republiky,  vedla generála Franciska Franka k žádosti o pomoc na vlády Itálie a Německa  (zvažovala se i Velká Británie),  úplně nejprvořaději ve věci nákupu letecké techniky.  Rychle dosažený úspěch v tomto ohledu se odrazil ve vojensko-politickém vzestupu muže,  který se měl brzy změnit ve vůdčí postavu celého povstaleckého,  tzv. nacionalistického tábora.  Letecký most za rozhodující účasti německých a italských bombardérů a pilotů,  jehož prostřednictvím byla již v počáteční fázi srpna 1936  většina Africké armády přepravena ze španělského protektorátu v Maroku do Španělska,  vychýlil poměr sil ve prospěch povstalců – a spolu s dodávkami německých zbraní a dále se stupňujícími aktivitami nacionálně socialistického Německa a fašistické Itálie zavdal okamžitě podnět k tezi o „fašistické intervenci“,  jíž byl později připsán i pád Španělské republiky jako takový.

Psali jsme:Uškujniki: svobodný lid ze severních oblastí Ruska a Novgorodu a jejich tradice vikingských nájezdů

Foto: Italští vojáci ze Sboru dobrovolnických oddílů  (Corpo di Truppe Volontarie),  bojující na straně španělských nacionalistů,  z doby bitvy u Guadalajary od 8.  do 22.března 1937. | Bundesarchiv, Wikimedia Commons  

Na druhou stranu,  v důsledku mezinárodně prosazené politiky neintervence a embarga na dodávky zbraní válčícím stranám se nenaplnily prvotní vize o intenzivnější podpoře levicové Republiky,  jejíž vedení se snažilo vytvořit novou armádu mj. z narychlo zformovaných milic na stranické a odborářské bázi,  ze strany Francie,  vedené tehdy vládou ideově spřízněnou s tou v Madridu  (vláda Lidové fronty v čele s Léonem Blumem).  Nehledě na to,  že se na straně Republiky,  která také v první fázi konfliktu zahájila nákup zbraní od soukromých evropských společností,  objevilo velké množství zbraní francouzské provenience,  Francie se tehdy,  v součinnosti především s Velkou Británií,  reálně připojila k politice nevměšování.  Na tom nic nezměnila ani kampaň,  vedená francouzskou levicí pod sloganem „letadla a děla pro Španělsko!“,  a vlastně zapadající do rámce široké kampaně solidarity se Španělskou republikou,  jaká se ve světě zdvihla mezi levicově orientovanými kruhy.  Zemí,  jejíž vedení se s vládou Španělské republiky otevřeně solidarizovalo,  bylo Mexiko,  které za vlády presidenta Cárdenase plně navazovalo na odkaz vlastní revoluce let 1910-20,  a které také už v této době vyslalo do Španělska dodávku ručních střelných zbraní  (20 tisíc pušek)  a munice.

Foto: Bombardovací letoun typu Heinkel He 11  ve službách německé Legion Condor ve Španělsku roku 1938 | Bundesarchiv, Wikimedia Commons  

Vzhledem k obecnější atmosféře Evropy mezi světovými válkami a vzhledem k vývoji konfliktu však mohlo být podstatné,  že dalším státem,  který podpořil levicovou španělskou vládu,  se stal Sovětský svaz.  Jeho dodávky asi 1000  letadel jistě přispěly k republikánské vzdušné převaze,  kterou až počátkem roku 1937  vyrovnaly dodávky německé,  resp. německá účast na opačné straně.  SSSR se zároveň změnil v iniciátora pomoci v režii mezinárodního komunistického hnutí  (Kominterny),  jejímž výsledkem bylo vytváření tzv.  Interbrigád.  Důležitá úloha na jejich formování připadla na Francouzskou komunistickou stranu,  a Francouzi také vytvářeli největší podíl na počtu interbrigadistů,  jejichž počet dosáhl asi 35 000,  byť jich nikdy ve Španělsku nepůsobilo v jednom okamžiku více než 18 000.  Vedle příslušníků celé řady dalších národností,  nápadné mohly být vysoké počty německých a italských odpůrců Hitlerova a Mussoliniho režimu mezi interbrigadisty.

Psali jsme:Eduard Chalupa - kolaborant, který měl vést české dobrovolníky ve službách Waffen-SS

V každém případě,  tak jako německá a italská pomoc zpočátku přispěla k jisté vojenské převaze povstalců,  právě v příchodu prvních oddílů Interbrigád a v dodávkách sovětských tanků a přítomnosti sovětských vojenských poradců a specialistů jsou zase shledávány rozhodující faktory pro ztroskotání nacionalistické,  k dobytí Madridu směřující ofenzivy v listopadu 1936.  Nahlíženo toto jako na věc,  kterak internacionalizace konfliktu vlastně neutralizovala jeho průběh,  občanská válka se svým mezinárodním přesahem se prodlužovala.

Foto: Sovětský tank typu T-26B z období bitvy u Belchite (během níž byla zmařena ofenzíva republikánské armády s cílem dobytí Zaragozy) v září 1937. Znamenající T-26 vážné protivníky pro obrněnce německé a italské výroby na nacionalistické straně (typů Panzer I a Carro Veloce 3/35), zvláštní zájem nacionalistického velení se upnul ke snahám o zmocnění se jich. | Wikimedia Commons

Zatímco na republikánské straně bojovali interbrigadisté  (a nikoliv jako jediní cizí  dobrovolníci),  široký ohlas konfliktu v ideologické či emociální rovině se projevil v tom,  že mnoho dobrovolníků z řady zemí světa se objevilo též na straně nacionalistické.  Vedle Německa a Itálie,  které také již v listopadu 1936  uznaly formující se povstaleckou vládu generála Franka,  dalším státem,  jenž fakticky od počátku podpořil nacionalistický blok,  bylo sousední Portugalsko,  kde byl už počátkem 30.let etablován autoritativní,  tzv. „Nový stát“  (Estado Novo)  pod vedením Oliveiry Salazara.  Kromě tisíců portugalských dobrovolníků,  zapojených do bojů na frankistické straně,  a zásilek vojenského materiálu,  na Portugalsko přirozeně připadla důležitá úloha pro akce španělských povstalců a pro německé angažmá ve španělské občanské válce z logistického hlediska.

Při předkládaném obrazu,  že Španělsko se od roku 1936  změnilo v bojiště,  do značné míry zástupné,  evropských totalitních velmocí,  tj. hitlerovského Německa a fašistické Itálie na jedné a stalinského SSSR na druhé straně  (jakkoliv všechny tyto státy už v srpnu 1936  vyjádřily oficiální souhlas s principem neintervence),  lze ovšem konstatovat,  že z dotyčných pouze Itálie,  se svým širším konceptem středomořské politiky,  tehdy mohla ve Španělsku sledovat bezprostřednější geostrategické zájmy.  Její zapojení na straně frankistických sil výrazně přesáhlo účast německou.  Po dobrovolnících z fašistických „černých košil“ přicházeli i vojáci pravidelné italské armády,  a nárůst italské účasti se odhaduje na 40 000  až 50 000  mužů do roku 1937.  Hovoří se o 150  italských tancích,  660  letadlech,  na pomoc frankistům vyslala Itálie i ponorky...  Italové sehráli rozhodující úlohu v obsazení baleárské Mallorky,  tak jako na dobytí Málagy v únoru 1937,  a v podstatě jejich porážkou byla bitva u Guadalajary v březnu 1937,  která zmařila další nacionalistický pokus o dobytí Madridu,  a kde mohl být naopak příznačný podíl italských antifašistů z Interbrigád na tomto republikánském vítězství.  Současně je znám negativní postoj,  jaký k určitým hegemonistickým tendencím svých italských spojenců choval F. Franco jako generalissimus španělských nacionalistických sil.

Foto: Údaje o německých ztrátách ve španělské občanské válce hovoří o asi 300  padlých na straně nacionalistů.  Podle nápisů na památníku,  zbudovaném nad hrobem padlých letců z Legion Condor na hřbitově v madridské Almudeně v období po Frankově vítězství,  padli tito letci jednak „v boji za svobodné Španělsko“  (německá verze)  a jednak „za Boha a za Španělsko“  (španělská verze). | Wikimedia Commons

Naproti tomu,  pro Německo zůstávaly španělské události relativně marginální záležitostí,  jež především nebo mj. pomáhaly odvádět mezinárodní pozornost od vlastního znovuvyzbrojování.  Uváděny německé dodávky na 200  tanků a 600  letadel,  na španělských bojištích nikdy nesloužilo více než 10 000  německých vojáků současně.  Byli však mezi nimi např. instruktoři,  velmi nápomocní pro výcvik pozemních důstojníků a letců.  Spojena španělská občanská válka s prosazením rozhodující úlohy válečného letectva a také taktiky plošného bombardování civilních cílů  (připomeňme známý osud baskické Guerniky,  bombardované 26.dubna 1937  německou Legion Condor,  za spolupráce italské Aviazione Legionarie),  právě i z takového experimentálního hlediska sehrával konflikt významnou roli z německého pohledu.

Na druhé straně fronty,  v podstatě nebo zčásti totéž platilo i z pohledu SSSR.  Přes dodávky válečné techniky a materiálu,  a prvotní iniciativu v organizaci Interbrigád,  přímá sovětská účast byla nízká  (sotva více než 2000  a nikdy ne současně více než 500  mužů,  působících jako štábní důstojníci a instruktoři,  a na přelomu let 1936/37  šlo o významnou účast sovětských letců a tankistů v bojích).  Také sovětské straně poskytlo Španělsko prostor k experimentování ve vojenské oblasti;  avšak specifikum představoval sílící sovětský vliv ideologický.  Španělské dění poskytlo Stalinovi příležitost propagandisticky se prezentovat jako zástupce „demokratických sil v boji proti  fašismu“  (Hitler se v tomtéž kontextu v povědomí jiných kruhů prezentoval jako „bojovník proti bolševismu“).  Jestliže však na jedné straně generál Franco vybudoval v Salamance a Burgosu základy centralizovaného režimu s jistými fašistickými prvky  (fašistického ražení ostatně byla původní Falanga,  jedna z povstaleckých frakcí),  na druhé straně sovětský vliv na Republiku,  provázaný se stoupajícím vlivem komunistů  (jimž nelze upřít podíl na zvýšení disciplíny v republikánských ozbrojených silách),  a spojený s působením sovětského NKVD,  měl za následek spíš prohloubení existujícího rozkolu v republikánských řadách než prosazení silné jednotné vlády a velení,  které by možná mohly vytvořit podmínky pro eventuální válečné vítězství.  Nakonec se ostatně dostavilo i citelné oslabování sovětské pomoci během roku 1938;  ale důkazem rozkladných dopadů sovětského ideologického působení.může být i krvavý střet mezi levicovými frakcemi v Barceloně v květnu 1937,  v jehož předzvěsti ovšem už 17.listopadu 1936  psala moskevská Pravda o „očišťování Katalánska od trockistů a anarchistů“.

Foto: Vlna emocí a solidarity se Španělskou republikou se nevyhnula ani levici v Československu,  odkud odešlo na španělská bojiště v rámci Interbrigád více než tisíc osob  (ani zdaleka se nejednalo pouze o komunisty).  Na snímku příslušníci československé jednotky,  nazvané podle tehdejšího šéfa Komunistické strany Československa Gottwaldova dělostřelecká baterie. | Wikimedia Commons

Podobně jako v domácím prostředí tkvěl počátek války v roce 1936,  také její výsledek,  tzn. zhroucení Republiky a triumf nacionalistických sil do počátku dubna 1939,  byl zjevně spíše důsledkem rozdílu v politicko-organizačním vývoji a vojenském řízení na obou stranách konfrontace než německo-italské pomoci,  jakkoliv významnější a efektivnější než byla pomoc sovětská poraženému bloku.  Navzdory řadě dílčích vojenských úspěchů,  nepříliš jednotná Republika zůstávala po celou dobu konfliktu v podstatě v defenzívě.  Už i např. skutečnost,  že zde na konci války operoval nacionalistický pluk,  vyzbrojený ukořistěnými sovětskými tanky či pancéřovými vozy,  může možná poukazovat na vojenskou aktivitu na straně nacionalistů,  spíše než na oboustrannou zahraniční pomoc,  jako na rozhodující faktor.

Přes veškerý mezinárodní ohlas a jistě důležitou mezinárodní účast,  španělská občanská válka zůstala svým charakterem prvořadě španělskou záležitostí.  Svědčit o tom asi může i vývoj v následujících letech světového konfliktu,  byť neutralitu frankistického Španělska ve 2.světové válce nemůžeme považovat za jednoznačnou,  resp. nelze mluvit o skutečné neutralitě v případě německo-sovětské války od roku 1941;  a byť problematika této občanské války zůstávala z pohledu některých  (a vůbec asi v první řadě roku 1939  poražené španělské levice)  s mezinárodním vývojem do roku 1945  velice těsně provázána.