Spojené státy americké už od druhé světové války drží ve vojenském soupeření mezi světovými velmocemi jeden veliký trumf. Mluvíme samozřejmě o letadlových lodích, které jim umožňují prakticky na libovolném místě na planetě využít výhodu plynoucí z letecké převahy a představují tak zcela zásadní součást jejich arzenálu.

Poslední zemí, která se s nimi v počtu a síle letadlových lodí mohla měřit, bylo císařské Japonsko za druhé světové války. Ostatní velmoci, tedy Čína a samozřejmě především Rusko (resp. po většinu času SSSR), si toho byly a jsou dobře vědomy a protože ve vývoji a výrobě vlastních letadlových lodí nebyly (a stále nejsou) schopny USA ani vzdáleně dostihnout, soustředily se na vývoj celé řady speciálních zbraní, určených pro útoky právě na letadlové lodě.

Foto: Suchoj T-4 a jeho charakteristický prvek - exponovaný kokpit s velkými okny | Wikimedia Commons

Psali jsme:Americké fregaty FFG(X) budou stavěny na základě italského projektu

Jednou z takových byl i sovětský nadzvukový bombardér Suchoj T-4. Počátek jeho vývoje se datuje do 60. let, tedy doby, kdy řízené protiletadlové rakety ještě nebyly příliš vyspělé a dostatečná rychlost letu tak znamenala že stroj byl v relativním bezpečí před nepřátelskými stíhači i systémy země-vzduch. Cílem bylo vyvinout stroj schopný letět až trojnásobnou rychlostí zvuku, přiblížit se tak k americkému svazu letadlové lodi dříve, než se jej podaří hlídkujícím stíhačům dostihnout a sestřelit, odpálit dvě protilodní rakety s konvenční nebo jadernou hlavicí a ideálně zase vysokou rychlostí zmizet. Rovněž se počítalo s tím, že bude sloužit jakožto průzkumný letoun a konvenční bombardér schopný průniků do hloubky nepřátelského území.

Foto: Suchoj T-4 je k vidění v muzeu na letišti Monino | Wikimedia Commons

Výsledkem vývoje byl zajímavý stroj s rozměrným delta křídlem a "kachními" plochami na špici, vybavený čtyřmi proudovými motory Kolesov RD36-41 umístěnými pod trupem a vyrobený z tehdy moderních titanových slitin a niklové oceli, díky čemuž byl dostatečně odolný proti aerodynamickému teplu vznikajícímu kvůli odporu vzduchu při vysokých rychlostech.

Problém však představoval překryt kabiny; s tehdy dostupnými technologiemi bylo velice obtížné vyrobit sklo nebo jiný průhledný materiál, který by byl dostatečně odolný vůči vysokým teplotám. Inženýři tak zvolili obdobné řešení, jako například u nadzvukového dopravního letounu Concorde. Titanová špička letounu byla sklápěcí, takže při vzletu, přistání a pojíždění viděl pilot ven rozměrnými okny, zatímco při vyšší rychlosti se vyklopila nahoru, čímž zlepšila aerodynamické vlastnosti letounu a chránila okna před přehřátím. Nevýhoda je zřejmá - při letu nadzvukovou rychlostí neviděla osádka vůbec ven a musela se řídit čistě pomocí přístrojů. To však vzhledem k tomu, že byl určen především pro rychlé operace nad mořem, nepředstavovalo až tak velký problém, jak by se mohlo zdát.
Za tímto účelem měl být stroj vybaven mimo jiné moderním radiolokátorem s dalekým dosahem.

Psali jsme:Dvě obří plovoucí nemocnice pomáhají v New Yorku a Los Angeles

Osádka byla dvoučlenná a skládala se z pilota, který stroj ovládal pomocí moderního elektromechanického systému a radarového/zbraňového operátora. Oba členové osádky létali oblečeni ve skafandrech, stejně jako v americkém SR-71 a dalších obdobných letounech této doby. Stroj měl koneckonců dostup až 24000 m. Výzbroj měly tvořit primárně dvě radarem naváděné protilodní rakety Ch-33/Ch-45 s dosahem až 600 km, přičemž samotný letoun měl bojový dolet až 3000 km.

Foto: Suchoj T-4 na dobovém snímku se srovnanou špicí letadla | Wikimedia Commons

První let absolvoval Suchoj T-4 22. srpna 1972 a během následného testování se ukázalo, že stroj je velice dobře ovladatelný, při letu se chová excelentně a jeho výkony zcela splňují očekávání. Postupně byly vyrobeny a testovány čtyři prototypy, přičemž s jedním z nich se podařilo dosáhnout rychlosti přes 2,8 M.

Vývoj protiopatření, především pak raket země-vzduch, však rychle postupoval a v době, kdy byl letoun víceméně připraven pro sériovou výrobu a bojové nasazení, přestala prostá rychlost stačit na to, aby byl v bezpečí před nepřátelskými střelami a měl šanci na úspěšný útok proti svazu letadlové lodi. Největší vliv na to mělo zavedení amerického námořního protivzdušného systému Aegis a vybavení většiny jejich lodí automatickými protiraketovými kanony Phalanx. 

Slibný stroj tak potkal stejný osud, jako další projekty s podobným konceptem. Byl zrušen bez náhrady a ze čtyřech vyrobených prototypů se dodnes dochoval pouze jeden, který je umístěn v muzeu na ruském letišti Monino.

Video: Suchoj T-4 na vzácných záběrech / YouTube