Turecko zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, byť jej v minulosti pojila dlouhá tradice spojenectví s Německem. Na jaře 1944 se tehdejší turecký prezident İsmet İnönü sešel se zástupci Spojenců i Třetí říše, ale žádné větší změny v politice nenastaly, byť Turecko začalo pomalu zastavovat export svých nerostných surovin do Německa. Později následovalo zmrazení diplomatických vztahů a v únoru 1945 dokonce i vyhlášení války silám Osy. Do bojů se však nezapojilo. Přes onu očividnou váhavost a "vyhýbání se světovému dění" Turecko na své pozici vydělalo – ještě v roce 1945 se stalo zakládajícím členem Organizace spojených národů. Probíhající občanská válka v Řecku (kde komunistický odboj soupeřil s pravicovou vládou) a nároky Sovětského svazu na vojenské základny v průlivech mezi Černým a Středozemním mořem vedly roku 1947 USA k vyhlášení Trumanovy doktríny (zadržování komunismu) a silné americké hospodářské i vojenské podpoře Turecku. Po účasti v korejské válce na straně jednotek OSN se Turecko roku 1952 stalo členem NATO a představovalo klíčovou ochranu před sovětskou expanzí ve Středomoří.

Foto: Turecko do WWII v podstatě nijak nezasáhlo, ačkoli se o jeho vstup do války snažily obě strany (ilustrační foto) | Freepik

Psali jsme:Raketový Messerschmitt Me 163 Komet pilotům spojeneckých bombardérů naháněl hrůzu

Pokud jde o samotnou tureckou armádu před druhou světovou válkou, zakladatel a první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk (1881–1938) potřeboval armádu především k udržení pořádku v zemi, a turecké síly tak nebyly v roce 1939 na jakýkoliv konflikt připraveny. Turecká armáda čítala sice 23 divizí a 174 000 mužů, ale pro lepší představu: československá armáda měla před Mnichovem k dispozici 21 divizí a 200 000 mužů, přičemž mohla zmobilizovat skoro milion. Oba státy si byly podobné i populací. Turecku však chyběla letadla i tanky. Zde se zdržíme, neboť Turecko si patrně bylo vědomo svých problémů, a rozhodlo se proto navázat na dřívější vztahy se SSSR (během kritických bojů proti Řecku od něj obdrželo stará děla a další pomoc), a ve 30. letech zde zakoupilo obrněnou techniku. Konkrétně se uvádí, že v roce 1935 koupilo 60 lehkých tanků T-26, dva střední tanky T-28, pět tančíků T-27 a asi 60 obrněných vozů BA-6, aby vytvořily 1. tankový pluk 2. jízdní divize ve městě Lüleburgaz (v evropské části Turecka mezi Edirne a Istanbulem). Pro jakési vyrovnání dorazilo do Turecka v dubnu 1940 sto francouzských Renaultů R-35. Britové se následně snažili přetáhnout Turecko na svou stranu, a tak mu v letech 1941 až 1944 poslali asi 200 pěchotních tanků Valentine III, 12 lehkých tanků Vickers Mk. E a 210 britských M3 Stuart. V lednu 1945 obdrželo navíc 34 amerických tanků M4A2 Sherman. Rovněž Německo se snažilo být aktivní a přidat svou trošku, byť v počtech se nemohlo Spojencům rovnat. Šlo zde o střední tanky Panzer III a Panzer IV, které si turecká vláda objednala. Na přelomu ledna a února 1943 bylo v areálu firmy MNH (Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover) shromážděno 56 strojů Panzer III ve verzi Ausf. M, z nichž 35 mělo být odesláno do Turecka. Jenže v té době se blížil konec obklíčených německých vojsk ve Stalingradu a nebylo možné plýtvat omezenými zdroji. Na cestu do Turecka tak vyrazila jen velmi malá část těchto tanků (přesné číslo PzKpfw III není známo). Turecko si též objednalo 35 tanků PzKpfw IV, ale i těch bylo nakonec dodáno mnohem méně – 7 kusů v březnu 1943 a o měsíc později dalších 8 kusů ve verzi Ausf. G. Vzhledem k nedostatku náhradních dílů byly oba typy vyřazeny koncem 40. let.

Pokud jde o turecké letectvo (TAF), v roce 1928 mělo tři prapory; tři pluky v roce 1932; a tři brigády v roce 1939. Turecko objednalo v březnu 1937 24 letounů Heinkel He 111J-1, které byly dodány již během asi sedmi měsíců. Od roku 1939 byl schválen export 59 britských stíhaček Spitfire Mk. I, ale po dodání dvou kusů byl v květnu 1940 další vývoz zastaven. Později měly být dodány nové stroje ve verzích Mark V a IX. Mezi další nové letouny patřily Curtiss Falcon CW-22R/B, Fairey Battle Mk. I (30 kusů), Avro Anson I, Hawker Hurricane I/II, Morane-Saulnier M.S.406, Curtiss Tomahawk (40 kusů), Curtiss P-40 Kittyhawk, Westland Lysander (36 kusů Mark III bylo dodáno v roce 1939), Bristol Blenheim IV/V, Bristol Beaufort, Bristol Beaufighter Mk. I/X, Martin 187 Baltimore, de Havilland Mosquito Mk. III/IV, Douglas B-26B/C Invader, Republic P-47D Thunderbolt a Douglas C-47A/B Dakota. Pro zajímavost je dobré zmínit, že i Německo se opět snažilo – v polovině roku 1942 obdrželo Turecko 72 exportních letounů Focke-Wulf Fw 190-A3, které se lišily od původní verze použitím motorů BMW 801 D-2, vysílačkami FuG VIIa a čtyřmi kulomety MG 17 s možností instalace dvou kanónů MG-FF/M. Objednávka byla dokončena mezi říjnem 1942 a březnem 1943. Fw 190 zůstaly ve službě u TAF až do konce roku 1947, kdy byly opět vyřazeny z důvodu nedostatku náhradních dílů. Zajímavým přírůstkem do tureckého letectva bylo 11 amerických bombardérů Consolidated B-24 Liberator, které nouzově přistály v Turecku po bombardování Ploiești v rámci operace Tidal Wave. Všechny byly internovány, pět z nich bylo opraveno a sloužilo v tureckém letectvu.

Turecké námořnictvo bylo před válkou na úrovni pobřežní stráže, ale na začátku války obdrželo jednu německou ponorku, dvě britské ponorky, čtyři britské torpédoborce a v tureckých loděnicích bylo postaveno několik menších plavidel. Včetně starších plavidel čítalo námořnictvo výtlak 55 775 tun a 9 200 osob. Do konce války se námořní síly rozrostly na 41 plavidel různé tonáže.

Zdroj: warhistoryonline.com

Psali jsme:Bitevní lodě třídy Montana - na velikosti záleží, ale dokončení projektu by bylo iracionální