9. 11. 2018 – Den pátý

Je pátek, výprava je hluboko v druhé polovině cesty a přišel čas vyhrazený pro Východní Čechy. Po delším přejezdu z Bohumína je první zastávkou Bouzov. Horská vesnička pod známým hradem, ze kterého švec prťavec unesl princeznu Jasněnku pomocí létacích perutěk. Tato asociace není vůbec od věci. S jednou takovou křehkou, něžnou bytostí s velkou vnitřní sílou tu měla výprava dohodnuto setkání.

Na hřbitov v Bouzově ke hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala jim přijela dělat doprovod jeho partnerka Kateřina i se synem. Kateřina byli na cestě do Přáslavic na Slavnostní nástup 72. Mechanizovaného praporu ke Dni válečných veteránů. Všichni společně uctili Robertovu památku, položili věneček, zapálili svíčku, zavzpomínali na Roberta, intenzivně sdíleli tyto vzácné společné okamžiky a rozloučili se vzájemným poděkováním a pevným objetím. Robert Vyroubal v březnu 2011 vyjel do svojí páté mise jako příslušník 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. V květnu 2011 byl ve svých 31 letech smrtelně zraněn u vesnice Salar, když pod vozidlem, v němž jel jako střelec operátor, explodovalo improvizované výbušné zařízení. Posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. 

Foto: U hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala

Psali jsme:Krvavá neděle 1972 - masakr v Londonderry v Severním Irsku

Na cestě často výpravu potkávají, případně kousek doprovází, příznivci tohoto projektu. Před hřbitovem v Kostelci nad Orlicí se k výpravě na dvě zastávky připojil příslušník Policie a zároveň dlouholetý kamarád, Kuba. Zde se nachází místo posledního odpočinku podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha, který ve svých nedožitých 20 letech tragicky zahynul v září 2002 při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 nedaleko obce Šajkovac. Vlastislav Hendrich byl v únoru 2002 vyslán jako střelec družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu do mise KFOR. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Foto: Zapálení svíčky na hrobu podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha

Štábní praporčík in memoriam Libor Ligač. V tomto místě vyprávění nemá význam popisovat ani dojmy ze hřbitova, ani kostelíka, ani nic podobného. Jediné silné a důležité bylo překvapivé a nenadálé setkání s maminkou Libora Ligače u jeho hrobu. Měla slzy v očích a tiše děkovala členům výpravy, kteří také zadržovali slzy. Citát na jeho pomníčku říká, že: „Nebezpečí se leskne jako sluneční třpyt v očích odvážného muže.“… Libor Ligač nastoupil v dubnu 2014 do svojí druhé mise jako starší operátor 2. strážní roty BAF. V červenci 2014 zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka u základy Bagram. Pochován byl s vojenskými poctami v Týništi nad Orlicí. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Libor Ligač je prvním z pěti padlých při útoku sebevražedného atentátníka 8. 7. 2014, jehož místo posledního odpočinku výprava navštívila během této poutní cesty. Právě těchto pět obětí symbolizuje pět vlčích máků na Vzpomínkové lavičce válečných veteránů. Nápad vytvořit Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů vznikl právě v té době jako reakce na neutuchající nutkání vytvořit něco konkrétního jako stálou připomínku novodobých válečných veteránů.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Libora Ligače

Psali jsme:„Pro dobrou fotku jedeme klidně i 1000 kilometrů. Vojákům se snažíme vdechnout život,“ říká autor ojedinělé modelářské publikace

Ztichlí, do myšlenek pohroužení, členové poutní cesty dorazili na Lesní hřbitov v Hradci Králové. Na takovém hřbitově se ocitli poprvé. Žádné vydlážděné chodníčky, vymazlené záhonky, ale surový smíšený les, náhrobky a pomníky roztroušené jakoby hala bala pod vzrostlými stromy. Hřbitovu dominuje jednoduchý vysoký dřevěný kříž stojící uprostřed mezi stromy. Zkrátka místo jako dělané pro nekonečný spánek někoho, kdo v lese trávil spoustu času. Až v zadní části leží pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana, dalších dvou z pětice našich vojáků, kteří zemřeli na následky utrpěné při útoku sebevražedného atentátníka u základy Bagram v červenci 2014, oběma bylo 39 let.

Foto: Zapálení svíček u pomníku dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana

Byla to první mise Jana Šenkýře, kam odjel v dubnu 2014 jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně pak byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Ta poslední osudná mise Jaroslava Lieskovana byla jeho osmou. Na následky útoku zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“.

Poslední pietní zastávkou tohoto dne byl hrob štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka, čtvrtého padlého během útoku atentátníka v Bagramu  v červenci 2014. Od března 2014 byl nasazen do své šesté mise jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Pochován byl s vojenskými poctami v Jičíně. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Bylo mu 34 let.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka

Tak silný a nezapomenutelný byl pátý den Cesty poděkování, úcty a pokory 2018, těžko se dodávají nějaké další komentáře, nakonec ani vlastně není potřeba. Poutníky čeká poslední den návštěv u míst posledního odpočinku našich veteránů a zakončení celé cesty předáním Vzpomínkové lavičky válečných veteránů táborské posádce 42. Mechanizovaného praporu Svatováclavského.