S termínem, který bychom mohli přeložit asi nejpřesněji jako „předurčení osudem“ (Manifest Destiny), a vystihujícím širší přesvědčení ve společnosti USA o vlastním civilizačním poslání prvořadě v prostoru Severní Ameriky, jsou spojovány i expanzivní kroky USA v průběhu 19. století. Platí to o výsledku války s Mexikem let 1846-48, kdy USA připadla rozsáhlá území jejich dnešního Jihozápadu, ale třeba i války se Španělskem o půlstoletí později, z roku 1898, kdy hrály důležitou roli zájmy, jaké v USA tradičně vzbuzovala Kuba (dosud jeden ze zbytků kdysi rozlehlého španělského koloniálního panství na amerických kontinentech). Sám termín „Manifest Destiny“, možná poněkud vágní, ale zároveň pak zmiňovaný jako opora různým způsobem pojatelné ideologie, poprvé v takových souvislostech užil v roce 1845 novinář John O´Sullivan (1813-1895) – v kontextu případu Texasu, jenž se s povstáním především angloamerických přistěhovalců odtrhl v roce 1836 od Mexika a koncem roku 1845 se připojil k severoamerické Unii (tj. USA), a dále v atmosféře potenciálně vážného územního sporu s Velkou Británií, resp. jejím severoamerickým panstvím v oblasti Oregonu. Ten byl v roce 1846 vyřešen smlouvou o vytyčení hranice, dnes  oddělující stát USA Washington od západokanadské provincie Britská Kolumbie.

Představy o určité vyvolenosti či „zvláštním poslání“ USA poznamenaly též soukromé iniciativy Williama Walkera, podniknuté na úkor svrchovanosti států jižně od jejich hranic. Pokud jde o tehdejší situaci v samotných USA, připomeňme v této spojitosti kontroverze okolo otázky otroctví či jeho dalšího šíření. To, jak známo, i po dlouhá desetiletí po dovršení revoluční války za nezávislost ze 70. a 80. let 18. století přetrvávalo v jižních státech Unie, a ožehavost otázky zvýraznilo i připojení Texasu, kde bylo otroctví, předtím již zrušené v Mexiku, americkými kolonisty znovu zavedeno. Právě i se zájmy jižanských, prootrokářských kruhů měly být Walkerovy akce asociovány.

Foto: William Walker, přezdívaný „Gray-eyed Man of Destiny“ (čili „Šedooký muž osudu“). Jím vedené privátní, ozbrojené akce na severu Mexika v letech 1854/55 a zejména pak v Nikaragui v letech 1855/57 do jisté míry poznamenaly obecnější vztahy mezi USA a státy Latinské Ameriky jako celkem. Současně však představovaly záležitost relevantní i vzhledem k tehdejší vnitřní situaci v USA, v předvečer odtržení jejich Jihu a vypuknutí občanské války. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Otázka mocenských konfliktů v jaderné éře: několik obecných faktů a úvah

William Walker se narodil 8. května 1824 v Nashville ve státě Tennessee, jako syn skotského přistěhovalce, angažujícího se v obchodních záležitostech. Jak se však zdá, dosti rozhodujícím na jeho osudy byl vliv rodiny z matčiny strany, usazené už od 17. století ve Virginii. Děd z matčiny strany, Lipscomb Norvell (1756-1843), býval mj. důstojníkem v amerických silách za války za nezávislost, a po kapitulaci Charlestonu na pobřeží Jižní Karolíny roku 1780 padl do britského zajetí. Později se usadil v Kentucky. Řada z Walkerových strýců (matčiných bratrů) se věnovala politice, obchodu, lékařské, právnické a vydavatelské činnosti... Někteří z nich patřili k účastníkům nové americko-britské války let 1812-14 (resp. vrcholící až bitvou u New Orleansu v lednu 1815), nazývané někdy druhou válkou USA za nezávislost.

Sám Walker studoval na univerzitě v Nashville, ale zájem o studium medicíny jej přivedl na dva roky i do Evropy. Tam pobyl na univerzitách v Heidelbergu, Edinburghu a Paříži, a jak uváděno, neminul jej vliv evropských revolučních událostí roku 1848. Po návratu do USA vykonával krátce lékařskou praxi ve Filadelfii, ovšem poté odešel studovat práva do louisianského New Orleansu. V roce 1849 přesídlil do kalifornského San Franciska, kde zase  zahájil novinářskou dráhu – a právě za pobytu v Horní Kalifornii, získané nedávno na úkor Mexika, dozrály jeho představy o angloamerické kolonizaci dalších severozápadních oblastí mexického státu, které by se časem (víceméně po vzoru Texasu, příp. Kalifornie) od něj odtrhly a připojily k USA. Tamní instalace otroctví by současně posílila pozici otrokářských států v jejich rámci. Při jeho zájmu o severomexickou Sonoru přitom zvláštní úlohu sehrála snaha konkurovat francouzskému dobrodruhovi Raoussetu-Boulbonovi, jenž se o obdobné akce v Sonoře pokoušel mezi lety 1852 a 1854.

V létě 1853 připlul Walker do sonorského přístavu Guaymas, s nabídkou vybudování kolonie, jež by chránila místní obyvatelstvo před nájezdy indiánských Apačů, avšak byl mexickými úřady odmítnut. Následně tedy otevřel v San Francisku náborovou kancelář, která měla zformovat ozbrojenou expedici k dobytí řídce zalidněného mexického severozápadu, a zahájil fiktivní prodej pozemků v Sonoře. Většina z celkem stovek mužů, kteří se k němu připojili, nebo se poté nechali k započaté kolonizaci naverbovat, pocházela z jižanských států. Často šlo o veterány americko-mexické války, nebo lidi neúspěšné během tzv. zlaté horečky v Kalifornii. Walkerem najatá briga, jež měla v říjnu 1853 vyrazit do Mexika, byla sice zprvu zadržena z rozkazu generála Hitchcocka, vojenského velitele při pacifickém pobřeží USA, ale z iniciativy federálních úřadů byla učiněna opatření, ponechávající akci volný průběh (a Hitchcock byl nakonec ve své funkci nahrazen generálem Johnem Ellisem Woolem, za vlivu ministra války ve federální vládě presidenta Franklina Pierceho, přičemž dodejme, že tím byl Jefferson Davis, pozdější president jižanské Konfederace za občanské války let 1861-65). Walker sám mezitím s ani ne 50 muži dorazil do přístavu La Paz na jihovýchodním pobřeží mexického poloostrova Dolní Kalifornie, při Kalifornském zálivu, kde mj. očekával odpor z mexické strany menší než v Sonoře. Zatímco místní mexický guvernér padl do zajetí amerických ozbrojenců, jejichž počet se po příjezdu posil rozrostl na asi 250, vyhlásil Walker Dolní Kalifornii samostatnou republikou, jejímž presidentem byl on sám, a platnost zákonů amerického státu Louisiana na jejím území, tzn. včetně legalizace otroctví (a což znamenalo, že lákaní přistěhovalci z USA mohli s sebou přivážet i černošské otroky). Poté, co se jeho muži střetli v La Paz s mexickými vojáky, přesídlil mnohem severněji do města Ensenada; a přichystán vytáhnout do Sonory, tu prohlásil za centrum federativní Republiky Sonora-Dolní Kalifornie. Celkový krach podniku ovšem podmínily třeba už jen problémy zásobování, v jejichž důsledku přistoupil i k pokusu o násilné odvedení dobytka a zásob mexických osadníků. „President“ Walker zakrátko čelil opětné dezerci svých mužů. Tu nevyřešil ani zavedením povinnosti přísahy loajality vůči němu, ani exemplárními tresty, kdy nechal 2 dopadené dezertéry zastřelit a další 2 veřejně zbičovat. Když s posledními 34 muži, jež mu zůstali věrni, dosáhl k ústí řeky Colorado, obrátil se v květnu 1854 zase k hranici USA. Tam se vzdal veliteli amerického vojenského stanoviště v San Diegu.

Tento flibustýrský akt, ukončený po půl roce naprostým fiaskem, nicméně v podstatě odhalil vnitřní slabost Mexika jako státu (připomeňme, že v době poslední diktatury generála Santa Anny). Kupř. i tisk v Kalifornii oslavoval střet s Mexičany v La Paz jako „velké vítězství“, a tvrdil, že pokud dotyčné oblasti na severozápadě Mexika neovládnou USA, „dychtivě po nich sáhne jiný národ, silnější než Mexiko“. Walker za své tažení na území sousedního cizího státu stanul před federálním soudem v San Francisku, obviněn z porušení zákonů o neutralitě USA. Prakticky hned byl však omilostněn. Vrátil se k právnické praxi; a novou příležitost mu záhy poskytl vývoj v jiné zemi, ležící od USA jižněji než Mexiko.

Psali jsme:Operace Bertram: Montgomeryho velkolepá kamuflážní akce

Od úřadu presidenta Nikaraguy k definitivnímu konci v Hondurasu

Prostor mezi Mexikem a Panamou (až do počátku 20. století součástí Kolumbie) se po pádu španělské moci a nedlouhé mexické anexi změnil v roce 1823 v nezávislý federativní útvar, zvaný Spojené provincie Střední Ameriky. Ten se ke sklonku 30. let 19. století rozpadl na 5 samostatných států – Guatemalu, Honduras, Salvador, Nikaraguu a Kostariku. Přesto, přetrvávající pocit užší středoamerické pospolitosti se měl ukázat jako rozhodující též v situaci, kdy William Walker zorganizoval a podnikl další, a tentokrát úspěšnější privátní ozbrojenou akci, k níž podnět zavdala situace uvnitř jednoho z těchto států, v Nikaragui. Ostatně, z obecnějšího pohledu USA a jejich občanů se zrovna nikaragujské území stalo, jak se ukázalo už na pozadí kalifornské zlaté horečky od roku 1848, také klíčovým tranzitním  prostorem při jinak námořním spojení mezi jejich východním, atlantickým pobřežím a (Horní) Kalifornií.

V roce 1854 se do stavu občanské války vystupňoval antagonismus mezi liberálními (tzv. demokratickými) a konzervativními (tzv. legitimistickými) kruhy, identifikovanými též podle svých mocenských center ve městech nedaleko pacifických břehů Nikaraguy, která v této době spolu zároveň soupeřila o pozici hlavního města této republiky - Leónu a jižněji položené Granady. Za ústupu liberální (leónské) frakce, a prostřednictvím kontaktů jejího předáka Franciska Castellóna s Američany, využil Walker, již renomovaný flibustýr, nabídky spojenectví s nikaragujskými liberály. Významný podíl na vzniku okolností, jež jeho nastávající zásah usnadnily, a když už se americké diplomacii nepodařilo místní konflikt urovnat, je připisován velvyslanci USA v zemi Johnu Wheelerovi. Jeho plán, týkající se pacifikace Nikaraguy a dalších konceptů, fakticky odsouhlasil i president USA Pierce, poplatný mj. rovněž za zastánce zájmů jižanských demokratů.

Foto: Generál Walker přihlíží přehlídce svých oddílů na centrálním náměstí tehdejšího nikaragujského hlavního města Granady. Walker se tohoto města, centra vlády nikaragujských konzervativců, zmocnil v říjnu 1855. Již v úřadu oficiálního nikaragujského presidenta jej byl nucen opustit pod tlakem postupu středoamerických koaličních sil ještě před koncem roku 1856. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, Walker shromáždil oddíl o asi 60 svých následovnících, a jakkoliv nebyl v USA dán k jakékoliv takové akci oficiální souhlas, setkal se se shovívavostí, ba dokonce přízní vojenského velitele v Kalifornii generála Woola. V červnu 1855 se vylodil se svým ozbrojeným oddílem z Kalifornie, vedeným Parkerem H. Frenchem, v San Juan del Sur na jižním úseku západního, tichomořského pobřeží Nikaraguy. V Nikaragui, kde byl ambiciózní Walker liberály uznán ve vojenské hodnosti plukovníka, se k nim připojilo dalších asi 100 Američanů. Američtí dobrovolníci vytvořili zvláštní jednotku, nazvanou Americká falanga nesmrtelných (American Phalanx of the Immortals), kooperující s asi 200-členným oddílem nikaragujského liberálního tábora. 29. června 1855 toto vojsko zaútočilo na Rivas, město a pevnost legitimistů při jezeře Nicaragua. Američtí dobrodruzi a ještě dříve jejich místní spojenci byli donuceni k ústupu (a i když se hovoří o statečnosti Američanů i osobně Walkera v boji, nikterak kladně nejsou v této souvislosti hodnoceny Walkerovy velitelské schopnosti). Nicméně, později, v říjnu 1855, Walker ovládl sídlo legitimistické vlády, město Granadu, k němuž nechal přepravit své ozbrojence po jezeře Nicaragua na jednom z parníků americké Vanderbilt Steamship Company (vlastnící koncese ve věci transportu amerických občanů při cestách mezi východními a západními břehy USA). Následné jednání s vojenským velitelem legitimistů, generálem Corralem, vedlo k vyhlášení příměří; a Walker byl jako generalissimus prohlášen vrchním velitelem nikaragujské armády.

V zemi, s centrem v Granadě u jezera Nicaragua, se začal konsolidovat režim pod jeho mocenským vlivem. Funkci loutkového presidenta převzal místní demokrat Patricio Rivas, jenž ale sám později přeběhl do řad odboje proti Walkerovi jako cizímu uzurpátorovi. V červenci 1856 se presidentem prohlásil sám Walker – a v listopadu 1856 jeho vládu v Nikaragui oficiálně uznala i Pierceho administrativa ve Washingtonu. Na druhou stranu, když Walker zrušil koncese zmíněné společnosti ve vlastnictví newyorkského magnáta Cornelia Vanderbilta, aby převzal její plavidla k zajištění vlastní logistické kontroly země, podpořil Vanderbilt otevřeně odpor, jaký se proti faktické diktatuře jeho krajana zvedl nejen v Nikaragui, ale také, a to v zásadně rozhodující míře, v sousedních středoamerických zemích, pociťujících vlastní ohrožení Walkerovými plány. Přitom mj. rovněž žádal vlastní vládu, aby své nedávné uznání Walkerovy vlády stáhla.

Foto: Soudobá americká rytina, znázorňující (druhou) bitvu u nikaragujského Rivasu z 11. dubna 1856. Tento střet je označován za vítězství kostarické armády nad Walkerovými americkými flibustýry (domácí Nikaragujci byli přítomni na obou stranách). Nicméně, Kostaričané, kteří uzurpaci vlády severoamerickými dobrodruhy v sousední zemi považovali rovněž za ohrožení vlastní země, tehdy svůj další postup dočasně zastavili v důsledku epidemie cholery. | Wikimedia Commons / Public domain

Walkerův režim v Nikaragui proklamativně restauroval instituci otroctví, a dokladem zamýšleného podřízení země USA, resp. jejich jižanským kruhům mohlo být i vyhlášení angličtiny jako úředního jazyka. Zavedením otroctví si znepřátelil Velkou Británii, s ohledem na její tehdy už tradiční protiotrokářskou politiku ve světě, a při jejím vlivu a zájmech na Středoamerické šíji jako strategicky důležité oblasti mezi Atlantikem, resp. Karibským mořem a Pacifikem (ostatně, Britové v té době vykonávali protektorát nad tzv. Moskytií, územím indiánského kmene Miskitů, dnes na karibském pobřeží Nikaraguy). Tak se ve Walkerově podniku odrazila i tradičnější rivalita mezi USA a Velkou Británií ve Střední Americe, kterou se předtím, v roce 1850, pokoušela překonat britsko-americká smlouva, vnášející vzájemný kompromis do otázky plánované budoucí výstavby transoceánské námořní komunikace (jen poznamenejme, že realizace takových projektů měla být dovršena, v režii USA, teprve otevřením Panamského průplavu v roce 1914). S ideou vybudování námořního průplavu na americké straně, kdy se uvažovalo o využití toku řeky San Juan, tvořící část hranice mezi Nikaraguou a Kostarikou, byla nakonec úzce provázána i další charakteristika Walkerovy politiky – a to koncept rozšíření nabytého panství v Nikaragui, se všemi svými rysy, do sousedních, taktéž nikterak velkých a silných zemí, ve formě tzv. Karibské federace. A byla to v první řadě Kostarika presidenta Juana Rafaela Mory, statkáře napojeného na britské obchodní zájmy, kdo proti Walkerovi zvenčí vojensky vystoupil.

Již v březnu 1856 vyhlásil Mora Nikaragui pod kontrolou amerických flibustýrů válku. Když pak maximálně několik set ozbrojenců z Nikaraguy vstoupilo do severozápadních oblastí Kostariky, ti byli 20. března 1856 odraženi její armádou u haciendy Santa Rosa, a přinuceni k návratu na nikaragujské území, kam naopak postoupili Kostaričané. První fáze konfliktu, pro nějž se v Kostarice ujal termín „národní tažení“ (Campaña Nacional), vrcholila další bitvou u Rivasu 11. dubna 1856. V té kostaričtí vojáci rozbili pokus o čelní protiútok Walkerových mužů. Ovšem zatímco ztráty kostarického vojska ve střetnutí se uvádí na 140 padlých a 231 raněných, dohromady na tisíce obětí mezi Kostaričany si vyžádala epidemie cholery, jež jejich další postup zastavila, a jež stála na počátku několikaměsíčního příměří. K nikaragujským břehům zatím mířily na palubách parníků a plachetnic stovky dalších amerických dobrovolníků do služeb generála Walkera, jenž se stal v USA, a zjevně především na jejich Jihu, legendou. Na druhou stranu, proti Walkerovi intervenovaly v Nikaragui rovněž vojenské oddíly z dalších středoamerických republik (Hondurasu, Salvadoru, Guatemaly), jež společně obsadily město Léon. Útokem posádky jedné brigantiny na přístav San Juan del Sur zahájili ke sklonku roku 1856 novou ofenzívu znovu i Kostaričané, střetávající se poté s Walkerovými oddíly v povodí řeky San Juan. Walker, už jako oficiální president, byl pod tlakem středoamerických koaličních vojsk nucen opustit Granadu, kterou nechal zničit a spálit, a uchýlil se do jižněji ležícího Rivasu. V řadách sil, které jej tam od konce roku 1856 až do května 1857 svíraly v obležení, se nacházeli i američtí žoldnéři, placení Vanderbiltem. Vanderbiltovi agenti, spolupracující s Kostaričany, také přispěli k tomu, že se i bez boje ocitla mimo držení Walkerova režimu řada lodí a pevností, čímž bylo zabráněno příchodu nových posil na stranu flibustýrů.

Do května 1857 byla situace Williama Walkera, jehož jednotky se potýkaly s dopady nemocí a dezercí, zcela beznadějnou. Po zhruba půldruhém roce reálného vlivu a moci se jeho režim v Nikaragui zhroutil. Na bázi dohody s kapitánem americké korvety „St. Mary´s“ (vyslané do San Juan del Sur k ochraně amerických občanů) opustil Walker se svými důstojníky Nikaraguu. Naproti tomu další z jemu podřízených Američanů tam, pokud chtěli, mohli zůstat.

Přes finální neúspěch a opětné vyšetřování pro porušení zákonů o neutralitě v New Yorku, byl Walker v USA vnímán mnohými jako hrdina. V této době sepsal mj. i brožuru „The War in Nicaragua“ („Válka v Nikaragui“); a Nikaragua, kde stále tušil své velké příležitosti, měla být konečným cílem jím brzy zorganizované nové expedice. V listopadu 1857 se vylodil v Punta Arenas na pacifickém pobřeží Kostariky, ale tentokrát zmařily jeho další postup samotné ozbrojené síly USA. Dostižen, zajat a poslán zpět do USA americkým námořním komodorem Paulingem, USA se od podniku zcela distancovaly. Walkerovu pirátskou akci odsoudil ve svém poselství i James Buchanan, Pierceho nástupce ve funkci presidenta.

Poslední expedici, opět s vizí Nikaraguy jako cílové země, zahájil poté, co shromáždil novou soukromou armádu v New Orleansu (v jejíchž řadách se nacházeli i veteráni z tzv. falangy nesmrtelných). Ta měla nyní vést přes vody Mexického zálivu a Karibského moře; a svého snu se Walker nevzdal ani poté, co jeho šalupa ztroskotala po nárazu do korálového útesu poblíž břehů Britského Hondurasu (Belize), a Britové vrátili zachráněné dobrodruhy do Mobile v Alabamě.

Po vylodění na karibském pobřeží Hondurasu, 6. srpna 1860 padlo pod kontrolu jeho 91-členného vojska přístavní město Trujillo. Další postup na jih, směrem do Nikaraguy, zmařil odpor honduraských pěšáků, jenž flibustýrům způsobil značné ztráty a donutil je k ústupu. Tehdy se v honduraských vodách objevilo 15 lodí britské Royal Navy, s cílem zabránit, aby do Walkerových řad přibyly z USA další posily. Právě britská HMS „Icarus“ také poskytla spásu zbytku Walkerova oddílu, 31 mužům, nemocným a téměř všem, včetně jejich vrchního velitele, raněným. Nakonec se ale její velitel Norvell Salmon rozhodl, oproti původnímu slibu, vydat Walkera spolu s velitelem jeho štábu, plukovníkem Rudlerem, honduraským úřadům v Trujillu (zbývající flibustýry vysadili Britové na ostrově Roatán v Honduraském zálivu). Válečný soud v Trujillu odsoudil Rudlera ke 4-letému žaláři a Walkera k smrti. 12. září 1860 byl William Walker vyveden z cely a u zdi místní pevnosti zastřelen popravčí četou.

Walkerovy soukromé akce nelze jistě hodnotit jako přímý projev expanze USA, disponujících jinak zcela zřetelnou mocenskou převahou mezi státy západní polokoule. Pokud se jim nicméně dostalo podpory či sympatií v řadách americké společnosti, na druhou stranu i ony přispěly k formování nejobecnějších postojů vůči USA v zemích nejen Střední Ameriky, ale i Latinské Ameriky jako celku – a stačí připomenout třeba morální a materiální podporu, jakou boji proti vládě tohoto dobrodruha v Nikaragui v letech 1856/57 projevily jihoamerické státy jako Peru, Nová Granada (Kolumbie) a Chile. Pokud jde o jiný charakteristický rys těchto činů, tj. určitá provázanost s prohlubujícím se napětím či rozkolem přímo v USA, víme, že jen několik málo měsíců od smrti 36-letého Walkera v honduraském Trujillu začal v USA proces separace jižních států, směřující k vytvoření tzv. Konfederace a následnému začátku krvavé občanské války. Ta do roku 1865 skončila porážkou jižanských povstalců – a k jejím zásadním dopadům patřilo zrušení otroctví na celém území USA.

Zdroj: britannica