EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Ve vietnamské válce padlo více než 58 000 Američanů a každý z nich má svůj příběh

 22. 10. 2021      kategorie: Vojenská historie      16 komentářů

Mike Wood z Eldonu v Missouri se probíral horou starých dokumentů na kuchyňském stole. Vzal do roky telegram, který jeho rodiče dostali před více než 50 lety a který se týkal smrti jejich nejstaršího syna ve Vietnamu. Pak uchopil malý kousek papíru s ručně psanými poznámkami a řekl: "Tohle jsou jména dalších mužů z Eldonu, kteří padli ve Vietnamu - Richard Claxton, Jimmy Lester a Arthur Wood." A dodal: "Ve vietnamské válce padlo více než 58 000 Američanů a každý z nich má svůj příběh." Toto je příběh poctivého člověka a obyčejného vojáka, který splnil svou povinnost.

Jim Wood se narodil v Eldonu 2. září 1947 jako nejstarší ze čtyř bratrů. Jeho otec, Joe Wood, sloužil za druhé světové války u amerického námořnictva a doma byl známý tím, že více než 50 let opravoval elektroniku a provozoval rozhlasovou a televizní stanici pod svým jménem. Jeho nejstarší syn Jim v roce 1965 absolvoval střední školu v Eldonu, pracoval pak nějaký čas jako průvodce v jeskyních Stark Caverns nedaleko města a později nastoupil na manažerskou praxi v místním obchodě Mattingly Brothers Store - společnosti, která provozovala obchody zvané Five-and-Dime (podobné jako „vše za dvacet“ u nás) v několika malých městech.

Vietnam_Veterans_MemorialFoto: Pamětní zeď veteránů války ve Vietnamu, Washington, D.C. |  Mario Roverto Durán Ortiz / CC BY-SA 3.0

"Věkově jsem byl o dva roky mladší než Jim a byli jsme si blízcí," říká o svém bratrovi Mike Wood. "Vzpomínám si, že v létě 1966, kdy byl Jim odveden, ale ještě nebyl přijat do armády, jsme si udělali výlet na jihozápad (Spojených států) v jeho Chevroletu z roku 1960, který koupil za 900 dolarů. Byl na to auto pyšný, ale během cesty mu upadl výfuk, takže jsme ho museli na cestu domů přidrátovat. Když se to stalo, myslím, že Jimova hrdost na to auto trochu poklesla," dodal s úsměvem.

Do aktivní vojenské služby v americké armádě vstoupil Jim Wood 19. října 1966 a byl poslán na základnu Fort Leonard Wood, kde absolvoval základní výcvik. Zde dostal rozkaz odjet do Vietnamu a byl přidělen k 19. ženijnímu praporu 45. ženijního velitelství. "Vzpomínám si, jak jsem Jima vezl na letiště v Kansas City, odkud letěl do služby ve Vietnamu," řekl Mike Wood. "Pořád vidím, jak to letadlo vzlétá... a že Jim vůbec nezahořkl, že musí jít; bral to jako svou povinnost. Než nastoupil do letadla, řekl: 'Uvidíme se za rok'."

Stručná historie na webových stránkách Fort Knox v Kentucky uvádí, že v březnu 1965 byl 19. ženijní prapor "nasazen ve Vietnamu při obojživelném vylodění na plážích Qui Nhon" - pobřežního města ve středním Vietnamu. Hlavním úkolem praporu se stala "modernizace dálnice QL-1 z prakticky prašné cesty na silnici pro každé počasí z Qui Nhonu do Bong Sonu".

Když 22. března 1967 - dva roky po vylodění 19. ženijního praporu v zemi - dorazil do Vietnamu, byl Jim Wood jmenován vedoucím vojenského obchodu na základně Qui Nhonu, protože měl zkušenosti s řízením maloobchodu z doby před vstupem do armády. "Pokud vím, nejednalo se o velký provoz, jaký byste našli na velké armádní základně. Byl to malý tábor stranou od hlavního dění a Jim říkal, že měli často se zásobováním obchodu problémy," říká Mike Wood.

Zatímco Wood vedl na základně obchod, vojáci praporu pokračovali se stavebními projekty určenými ke zlepšení silnic v regionu. Když se mladý voják z Eldonu blížil ke konci svého ročního nasazení ve Vietnamu, zacvičil ve vedení obchodu svého zástupce, a pak strávil několik posledních dní v zemi jako ostraha stavební techniky praporu.

Dne 15. února 1968, když působil jako ostraha obsluhy nakladače, který se přesunoval podél silnice QL-1 jižně od Sa Huynh na místo určení, se Wood stal další z obětí vietnamské války a první obětí ze svého rodného města Eldonu v Missouri: "Když se blížili k místu, dostali se znenadání pod palbu ukrytých střelců Vietkongu," napsal kapitán Larry S. Bonine v dopise adresovaném Woodovým rodičům 17. března 1968. Dodal: "Jeho kamarádi se kolem něj shromáždili a okamžitě byla přivolána lékařská pomoc, ale již mu nebylo pomoci."

Velitelův dopis doprovázelo sdělení kaplana praporu, kapitána Jamese T. Jacksona. Ten uvedl, že 17. února 1968 se za Wooda konaly dvě zádušní mše - první u roty, ke které byl přidělen v posledních dnech své služby ve Vietnamu, a druhá v táboře, kde vedl obchod, a to na žádost mnoha přátel, kteří ho tam znali."

Kaplan dodal: "S Jimem jsem se seznámil krátce po svém příchodu k jednotce, téměř před osmi měsíci, a velmi dobře jsem ho poznal. Všichni, kdo ho znali, ho měli rádi a vážili si ho a všichni jeho ztrátu velmi hluboce pociťujeme." Mike Wood k tomu řekl: "Když po několika týdnech vrátili jeho tělo, konala se pohřební bohoslužba v Prvním baptistickém kostele tady v Eldonu a myslím, že na ni přišlo tolik lidí, že se tam všichni nevešli. Protože to byla první místní oběť ve Vietnamu, byl to pro místní komunitu opravdu šok."

Ani uplynulý čas mnoho nepomohl, aby Mike Wood na svého staršího bratra zapomněl – byl to mladý muž, kterého jeho rodina milovala a který se těšil, až se vrátí z války domů. I přes ztrátu "typického venkovského chlapce, který miloval sport, lov a rybaření", si však uvědomuje, že jeho bratr a další lidé, kteří padli ve Vietnamu, budou vždy více než jen statistikou. "Jim měl svůj příběh, stejně jako všichni ostatní vojáci, kteří byli ve Vietnamu zabiti," řekl Mike Wood. "Když musel odejít do zámoří, a to i uprostřed nepopulární války, Jim nikdy nezpochybňoval politickou situaci, ale spíše to považoval za svou povinnost. I po padesáti letech je na jeho ztrátu stále těžké myslet."

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

zero foxtrot

29. 10. 2021, 18:40

Mira:
Napalm, son, is lots of fun...

planouci komunista je dobry komunista, hehehe. zvlast kdyz nejde sfouknout, hehehe. buh zehnej benzinu zahustenemu kyselinou palmitovou, hehehe.

krasne skore. minus jeden milion sto tisic rudejch smejdu, hehehe.

Petr Hertel

27. 10. 2021, 21:02

Míra

Nevím, jestli zčásti reagujete na ten můj příspěvek, kde jsem se pokusil vysvětlit, že postoje USA a Francie vůči Indočíně (Vietnamu) od roku 1945 přece jen nebyly tak zcela totožné... Ale dovolil bych si ještě několik poznámek k tomu, co píšete dál.

Ten Bao Dai byl členem panovnické (císařské nebo královské) dynastie Nguyen, která vládla ve Vietnamu od počátku 19.století, a ano, i vzhledem k tomu, že stál z počátku i v čele toho jihovietnamského státu, může být relevantní, že po dlouhá předchozí desetiletí vládli obecně tihle Nguyenové jako vlastně loutky pod francouzským protektorátem...
Byli to ale už také oni, kdo čelil postupné francouzské expanzi ve druhé polovině 19.století (císař/král Tu Duc od roku 1858). Možno dodat, že na jejím počátku (na přelomu 50. a 60.let 19.století) byla invaze do jižní části Vietnamu (tzv. Kočinčína) za vlády Napoleona III. ve Francii, že Francouzům přímo asistovali a pomáhali Španělé z ne tak vzdálených Filipín, že proklamovaným impulsem k té invazi bylo brutální pronásledování křesťanských misionářů i domácích křesťanů ve Vietnamu, a že v nejširším kontextu (pokud šlo o nějaké tehdejší francouzské vojenské angažmá v té oblasti Dálného východu) tu hrály roli i okolnosti tzv. druhé a třetí opiové války, vedených společně Velkou Británií a Francií proti Číně.
Tenhle exkurz do minulosti 19.století může být možná celkem zbytečný, pokud jde o vysvětlení vietnamské války (tj. USA vs. Vietkong a Severní Vietnam), ale jde o vysvětlení, kde a jak se vůbec zrovna ve Vietnamu vzali zrovna ti Francouzi.

Pokud jde o toho Ngo Dinh Diema, tak ten stál samozřejmě u zrodu té (Jiho)Vietnamské republiky, byl to katolík, samozřejmě mj. antikomunista, a ani Francouze přinejmenším rozhodně nijak "nemusel"... Jistě, že to byl diktátor, který přilnul k USA... A tady se právě objevují výtky na adresu USA, Eisenhowerovy administrativy, že mu tolerovaly rozhodnutí nepřipustit v Jižním Vietnamu žádné volby, nebo ho v tom dokonce podporovaly (jistě, třeba už jen prosté obavy z komunismu) - protože to zase byla "voda na mlýn" těm ozbrojeným komunistickým aktivitám, v důsledku kterých tam začali přicházet v první řadě američtí vojenští poradci.

A je asi jasné, že právě v přítomnosti těch amerických vojenských poradců v Jižním Vietnamu spočívají počátky té vietnamské války. Incidentem v Tonkinském zálivu z roku 1964 to pak už jen eskalovalo v otevřenou válku mezi USA a Severním Vietnamem.

A ještě by se dalo poznamenat... Tak nakonec, už po stažení Američanů, ten komunistický (původně Ho Či Minův) Vietnam vyšel z celé té situace jako vlastně regionální hegemon, když nejen dosáhl sjednocení s Jižním Vietnamem, ale prosadil se i jeho vliv v sousedním Laosu a v Kambodži (když tam v roce 1979 Vietnamci svrhli Pol Pota) - čili vlastně právě v té části jihovýchodní Asie, která se dříve nacházela pod francouzskou kuratelou...

Czert

25. 10. 2021, 09:12

Otakon
Proc by se mely vybirat penize pro zakerne vrahy masiny? Ti zadni hrdinove nebyly, ani zadni odbojari.
Jedine co zvladly bylo povrazdit par neozbrojenych lidi, ukrast penize a prostrilet se na zapad, tot vse.

Jejich fkrt byl jiny kalibr a hrdina.

Petr Hertel

23. 10. 2021, 23:25

Míra

Možno ale poznamenat, že postoj USA vůči té indočínské válce (a hlavně tedy válce mezi Francouzi a Viet Minhem) nebyl tak zcela jednoznačný, hlavně a určitě ne zpočátku.
Jistě, že s koncem druhé světové války a japonské okupace Indočíny (připomeňme, že zrovna stejného dne, kdy Japonsko podepsalo kapitulaci, tj. 2.září 1945, vyhlásil Ho Či Min v Hanoji nezávislost tzv. Vietnamské demokratické republiky) byly Francii v úsilí plně restaurovat svoji moc nebo poté spíše udržet si nějakou formu významného vlivu v Indočíně nápomocny Velká Británie a také čínský, Čankajškův Kuomintang, ale ne USA.
Možná je to hodně velké zjednodušení, ale Viet Minh se tehdy mohl prezentovat spíše jako takové nacionalistické, protikolonialistické hnutí než hnutí komunistické (i když Ho Či Min tehdy již komunistou byl) - a jestliže v době po druhé světové válce a hluboké roztržky v podobě studené války něco trochu spojovalo USA a SSSR, tak to byl víceméně podobný postoj, ať už z nějakých zištných nebo jen principiálních důvodů, k procesu rozpadu koloniálních impérií západoevropských mocností v Asii a Africe.
Jakkoliv sám termín "kolonialismus" může být samozřejmě velice nejednoznačný a vágní, USA se už jenom ideologicky mohly odvolávat na vlastní původ "boje proti kolonialismu" (tak vlastní Deklarace nezávislosti z roku 1776, že) - a určitá názorová shoda mezi USA a SSSR se totiž pak ukázala třeba i v postoji vůči britské a francouzské, a navíc tedy izraelské, intervenci proti Egyptu, po Násirově znárodnění Suezského průplavu, v roce 1956...:smiley:
Ten konflikt v Indočíně zpočátku sotva skýtal charakter typického konfliktu v kontextu studené války (taky se lze setkat např. s tvrzením, že třeba Stalin, zesnulý samozřejmě v březnu 1953, čili něco přes rok před jeho ukončením, se o indočínskou problematiku v podstatě ani nezajímal), i když se postupně takovým taky stal. USA stupňovaly svoji finanční pomoc Francii v boji s Viet Minhem, ale zase v roce 1954, v době té bitvy u Dien Bien Phu, odmítly, přes její žádost, zasáhnout na její straně vojensky (leteckými údery), protože to tehdy odmítla i Velká Británie.

Od roku 1954 Jižní Vietnam, podobně jako Laos a Kambodža jako další státy té bývalé Francouzské Indočíny (samozřejmě spolu se Severním Vietnamem), již právě pod okupační správou Francie nebyl; a ta pozdější vojenské angažmá USA v Jižním Vietnamu (pro které zase už byly rozhodující partyzánské aktivity komunistického Vietkongu) a další vietnamská válka, to už je poněkud jiná kapitola.

Vaclav Flek

22. 10. 2021, 20:15

Nevim, co chtel autor clanku presne vyjadrit, popsal zivot jednoho padleho vojaka, kterych byly ve vietmske valce tisice. Valka byla kruta nejenom pro obe bojujici strany, ale predevsim "semlela" jeste mnohem vetsi pocet civilistu, kteri zemreli v dusledku bojovych akci (bombardovani, deostrelecke ostrelovani, pouziti napalmu), ale take pri komunistickych represich, resp. popravach.

Viz napr. vrazdeni civilnich osob v "osvobozenem" meste Hue. Toto starobyle mesto dokazali komuniste prekvapivym utokem na konci ledna 1968 behem jedineho dne dobyt, a pote se snazili ctyri tydny drzet sve pozice (vselidove povstani, se kterym pocitali, se vsak nekonalo, coz bylo ostatne typicke pro celou vietnamskou valku). Hue se behem mesice promenilo v sutiny, urputnost boju o jednotlive bloky ci domy pripominala strety u Stalingradu. V tomto pekle nebral nikdo na civilisty ohled... Proto je lze pravem povazovat za hlavni obeti konfliktu.

Tempest

22. 10. 2021, 19:52

"Bojovníci" proti těmto režimům představovali zpátečnictví. Díky těmto režimům došlo k rapidní industrializaci a technologickému pokroku a tím i růstu životní úrovně obyvatelstva. Němci budovali průmysl, železnice, podporovali vzdělávání v technických oborech, zdokonalovali infrastrukturu. Japonci vybudovali Jižní Korea, Taiwan, položili základy železnic a průmyslu v KLDR, rozjeli průmysl v Číně. Italové zmodernizovali vlastní zemi a dělali totéž ve Středomoří. Španělsko díky Frankovi udělalo obří krok dopředu. Mnoho postsovětských zemí má silný průmysl díky SSSR, Čína má v současné době nejvíce (135) z 500 největších nadnárodních společností, Vietnam je nejdynamičtěji se rozvjíjející zemí jihovýchodní Asie.

Mark

22. 10. 2021, 19:19

Otacon70

Anebo jiné, dřívější drama. Po Ženevské mírové konferencí po roce 1954 byly otevřeny na 300 dní hranice mezi severním a jižním Vietnamem a hned toho využilo na 1.000.000 severovietnamců, kteří utekli do jižního Vietnamu, no a na severu potom zavládlo masové vraždění majitelů půdy komunisty.
Ale abych nekřivdil jen svinským komunistům, vláda toho jižního, byla taky jedná velká banda.

otacon70

22. 10. 2021, 18:18

V roce 1978 vpadla vietnamská armáda povzbuzovaná SSSR do Kambodže kde vláda Rudých Khmérů podporovaných ČLR rozpoutala genocidu. Jako odvetu(a vzkaz Sovětům) napadla ČLR v roce 1979 Vietnam. Během měsíce pozabíjeli Číňané na 10 tisíc vietnamských civilistů. Ještě si vzpomínám na zpravodajství ČST, kde ukazovali vitnamské oběti kterým natloukli Číňané do hlavy hřebíky.

Mark

22. 10. 2021, 15:30

Tomáš

Co je na tom k neuvěření, jako spojenectví Vietnamu s USA. Naopak takové spojenectví by se dalo už dávno předpokládat, protože pro Vietnam vždy největší nebezpečí přicházelo ze severu a to z Číny. Pro Vietnam je Čína přirozený nepřítel stovky, ne-li tisíce let a nic na tom nezmění čínská pomoc ve vietnamské válce, anebo společná ideologie.

Tomáš

22. 10. 2021, 14:55

Americká účast ve Vietnamské válce je tragická stala miliardy dolarů a tisíce vlastních vojáků a nekolik milionů Vietnamců různého veku a použití chemická zbrani, přesto to byla porážka. V současnosti jednaji USA s Vietnamem o spojenectví proti Číně, neuvěřitelné, hledají kanonenfutr pro udrzeni své hegemonie říkají tomu americký způsob demokratického zivota. Jen si říkám je to možné zasahuje to až do neuverilnosti.

Mark

22. 10. 2021, 14:33

Astor
"Okupant vraždící občany okupované země si nezaslouží soucit."

Zajímavá filosofická myšlenka:thinking:, určitě a to velice brzy vám bude připomenuta v komentářích u jiných článků :wink:.
No vidíte, a ti vaši okupanti budou co nevidět ve Vietnamu ještě vítání s kytici v ruce.

otacon70

22. 10. 2021, 13:55

Míra: Komunistům a krajní levici se tu podařila vybudovat konstrukce, že národní socialismus byl absulutní zlo a komunismus pokřivené dobro. Strážci tohoto odkazu zamořili celou naší společnost a otrávili všechny studny.

otacon70

22. 10. 2021, 13:26

Bojovníci proti nacismu i komunismu by měli požívat stejného úznání. Jinak mne dojalo, že Památník obětem války ve Vietnamu nefinancovala americká vláda, ale byl vybudován z příspěvků dobrovolných dárců. Když se potom člověk podívá na stav sbírky pro "Mašínův statek" v Lošanech, tak je to docela smutná vizitka této společnosti.

markus223

22. 10. 2021, 12:55

Jací okupanti? Američané byli na území Vietnamské republiky se souhlasem tamní vlády.

liberal shark

22. 10. 2021, 12:53

to astor
Co se týče Vietnamu a Koreje, tak agresorem, útočníkem i vrahem civilistů byl v obou případech Sever pod taktovkou tamních komunistů a s podporou komunistické Číny a SSSR. Všechny komunistické režimy jsou ve skutečnosti fašistické.

astor

22. 10. 2021, 11:22

Rád bych dojetím zamáčkl slzu, ale nějak to nejde. Okupant vraždící občany okupované země si nezaslouží soucit, i když průměrný americký okupant je spíš obětí toho polofašistického systému, do kterého se narodil.