Proč po druhé světové válce vymizely stíhače tanků, i když se jednalo o nejpočetnější obrněná vozidla? Pojďme se na celou problematiku stíhačů tanků podívat podrobněji. Jestliže se první světová válka stala kolébkou tanků, druhá světová válka pak byla vrcholem jejich vývoje. S největší pravděpodobností se již nikdy nevyrobí takové množství tanků jako právě během druhé světové války. Neméně důležitým bodem zůstává také fakt, že během druhé světové války dosáhly svého vrcholu i jiné stroje – stíhače tanků. Stíhače tanků, původem samohybné prostředky přímé palebné podpory pěchoty začali jako první v masivním měřítku nasazovat Němci, kteří tak vytvořili jistý trend, který přerostl v celosvětovou senzaci, která však velmi brzy vymizela.

První předchůdci stíhačů tanků se objevili již ve 20. letech, ovšem jejich vývoj nebyl prioritou až do druhé světové války, kdy se vše změnilo. Čím déle válka trvala, tím více stíhačů tanků bylo vyprodukováno, až se staly nejnasazovanějším typem těžkého obrněnce. Stíhačům tanků se předvídala zářná budoucnost, ovšem po konci druhé světové války jejich vývoj skončil v podstatě ze dne na den, poslední stíhače tanků jak je známe sloužili maximálně ještě v 50. letech, kdy jejich vývoj skončil.

Foto: Panzerjäger I byl prvním opravdovým stíhačem tanků | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Německý tank Leopard 1

Pionýry v tomto odvětví se stali Němci. Ve druhé polovině 20. let vytvořili první samohybný prostředek určený speciálně pro boj s tanky, i když se jednalo o opravdu improvizované řešení. Jako nosič posloužil pásový traktor Hanomag WD Z 25, na něj se upevnil protitankový kanón 3,7 cm Tankabwehrkanone L/45 firmy Rheinmetall. Jednalo se pouze o prototyp, ve kterém se dále nepokračovalo. Nicméně poznatky ze zkoušek vedly k vytvoření dalšího prostředku, a tím byl Leichttraktor Selbstfahrlafette postavený na počátku 30. let. Jednalo se o produkt firmy Rheinmetall-Borsig na objednávku německé branné moci, která požadovala mobilní protitankový kanón, který by ale zároveň ochránil svou posádku před nepřátelskou palbou z ručních zbraní. Ovšem ani ten se nedostal ze stádia prototypu a tak do začátku první světové války žádná z armád nedisponovala tím, co bychom mohli označit jako stíhač tanků.
Dále se situace vyvíjela ve zcela jiném scénáři. Hlavní vektor tohoto směru určili Němci, kteří se jako první začali zabývat otázkou saturace jednotek specializovanými stíhači tanků. Vzhledem k tomu, že již nebyl čas na experimentování, prototypy a budování sériové výroby, se práce ubírala cestou nejmenšího odporu.

Nacistické Německo 

Tanky totiž nebyly primárně stavěny na boj s nepřátelskými tanky, ale na podporu bojující pěchoty, boj s tanky měl být přenechán tankoborníkům s protitankovými taženými děly, ovšem to nebylo ideální, dělo se muselo táhnout za nějakým povozem a přechod do bojové pozice trval několik minut, během kterých obsluha nemohla střílet. Němci chtěli samohybný prostředek, jehož jediným posláním bude ničit nepřátelské tanky. A tak vznikl vůbec první, čistě specializovaný stíhač tanků – 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Pz.Kpfw.I (Sd.Kfz.101) ohne Turm. Známější pod názvem Panzerjäger I , tedy doslova stíhač tanků.
Jako základ byl použit podvozek tančíku Pz.Kpfw.I Ausf.B, jehož věž byla odmontovaná a na její místo byla umístěna lafeta s československým protitankovým kanónem  KPÚV vz.38 ráže 4.6cm. Československý kanón byl v té době to nejlepší, co mohli Němci k boji s nepřátelskými tanky nasadit a patřil ke světové špičce. Vznikl tak poměrně mobilní, samohybný kanón určení k doprovodu mechanizovaných jednotek, jehož cílem bylo ničit nepřátelské tanky. 

Tento trend se plno rozjel po Operaci Barbarossa v roce 1941. V druhé polovině roku 1941 bylo zcela jasné, že výzbroj lehkých tanků je  zastaralá, a proto byla naléhavá potřeba je vyzbrojit silnějším kanónem. Ovšem narazilo se na spoustu limitací, ať už se jednalo o velikost věže, do které by se kanón nevešel, tak i málo místa na výrazně rozměrnější munici. Více obrněné tanky, jako byly tanky T-34, nebo těžké KV-1, vyžadovaly ke zničení silnější protitanková děla, která samozřejmě, byla čím dál tím těžší. Jestliže měl protitankový kanón Pak 3,7 cm bojovou hmotnost 440 kg a po silnici ho mohl tlačit i jeden muž, pak výkonnější 5 cm Pak 38 měl hmotnost 830 kg a manipulace vyžadovala alespoň čtyři lidi a na pohyb v terénu můžeme rovnou zapomenout. Koncem roku 1941 pak byl dokončen vývoj dalšího děla, 7,5 cm Pak 40. Toto dělo mělo již bojovou hmotnost jeden a půl tuny a po nerovném terénu ho mělo problém utáhnout osm lidí. Stejný problém byl i s děly 7,62 cm Pak 36 (r) , což byly upravené kořistní sovětské divizní kanóny F-22. Těch měli Němci opravdu hodně a velká byla i zásoba munice, problém ovšem byl, jak je přepravovat. Právě jejich velké množství si v podstatě vynutilo tvorbu nových stíhačů tanků. Nárůst hmotnosti nových děl se stal neúprosný, například protitankový kanón Pak 43 L/71 ráže 8.8cm vážil v podstatě čtyři a půl tuny a bez mechanizace s ním nebylo možné pohnout. Němci tedy využili to, co měli k dispozici, velké množství lehkých tanků, které se k boji s nepřátelskými tanky již moc nehodily a velké množství dobrých protitankových kanónů, které již nešlo ručně přesouvat. Velice vhodný se ukázal československý podvozek lehkých tanků LT vz.38. Byl velice spolehlivý, ale také mrštný, na jeho podvozku tedy v průběhu času vzniklo několik stíhačů tanků, včetně několika verzí vozidel Marder, stále se ovšem jednalo o druhotné a v podstatě improvizované použití již zastarávajících prostředků, což nešlo dělat donekonečna. Paralelně ovšem probíhal další proces - přechod do kategorie stíhačů tanků vozidel, která dříve patřila do kategorie útočných samohybných děl. V první řadě je řeč o vozidle  StuG III, které se proměnil v StuG 40. Formálně útočné vozidlo, ale ve skutečnosti stíhač tanků. Ve stíhače tanků se pak proměňovalo vše co mohlo, ukázkovým příkladem může být i těžký stíhač tanků Ferdinand. Celkově vzato bylo vytvoření tohoto vozidla jediným rozumným způsobem, jak využít podvozek Pz.Kpfw.Tiger (P). 

Jakýsi pomyslný vrchol v používání improvizovaných stíhačů tanků pro Němce přišel v roce 1943 během bitvy v Kurském oblouku, zde mělo premiéru několik vozidel, včetně stíhačů Ferdinand, či Nashorn. Ta byla vybavena velice výkonnými protitankovými kanóny a jejich úkolem bylo zůstat vpovzdálí a likvidovat sovětské tanky na velkou vzdálenost, což platilo zvlášť u stíhačů Nashorn, ty měly totiž jen velice slabé pancéřování a disponovaly otevřeným bojovým prostorem posádky, což bylo při čelním střetnutí s nepřátelskými tanky, nebo i pěchotou smrtelné, ovšem situace si vyžadovala, že nejeden Nashorn musel do přímého boje vyjet, což bylo samozřejmě velice špatně.

Psali jsme:CH-47 Chinook: Vrtulníková legenda, která slouží již 60 let

Foto: Nashorn vznikl speciálně jako nosič těžkého protitankového kanónu | Wikimedia Commons / Public domain

Po bitvě u Kursku tak vznikl nový požadavek na vytvoření stíhače tanků s nízkou siluetou, hlavní výzbrojí v korbě a vhodným pancéřováním, aby byl schopný přežít i konfrontaci s nepřátelskými tanky. Vznikl tedy koncept společný pro pozdější německé stíhače tanků, jako byly Jagdpanzer 38, Jagdpanzer IV a Jagdpanther.

Sovětský svaz 

V Sovětském svazu se naopak o stíhačích tanků hovořilo pouze v teoretické rovině a nebyl mu dáván přílišný význam. Změnu ovšem přinesla Operace Barbarossa. Sovětský svaz v té době disponoval pouze samohybným dělostřelectvem, které bylo zastoupeno především těžkým typem SU-122. První ryze určený stíhač tanků byl ZIS-30, který vznikl podle německého konceptu, tedy silné protitankové dělo na samohybném podvozku, v tomto případě se jednalo o dělostřelecký tahač Komsomolec. Nicméně zde byly stejné nedostatky jako u německých Marderů. Příliš vysoká silueta, ne moc dobrá stabilita při střelbě a v podstatě neexistující ochrana obsluhy. Stejně jako u Němců i u Sovětů nastal zvrat v roce 1943. Nezávisle na Němcích zvolili stejnou rétoriku, tedy stíhač tanků s nízkou siluetou a výzbrojí uloženou v korbě. Jako základ bylo použito samohybné dělo SU-122, jehož výzbroj byla nahrazena 85mm tankovým kanónem a vznikl tak stíhač tanků SU-85.

Foto: Sovětský svaz se rozhodl jít stejnou cestou jako Němci a vznikl tak stíhač tanků SU-85 | Wikimedia Commons / Public domain

Byla plánovaná i těžší varianta vycházející ze stroje – SU-152. Na jaře roku 1943 bylo plánováno vytvořit na jeho základě těžký stíhač tanků se 122 mm dělem A-19, což se ale nakonec neuskutečnilo a vznikl stroj ISU-122, který místo podvozku těžkého tanku KV využíval podvozek těžkých tanků IS. 

Spojené státy

Američané byli k výrobě stíhačů tanků donuceni válečnými okolnostmi. Prvním stíhačem tanků se stal GMC T12, více známý pod názvem M3 Gun Motor Carriage. Jednalo se o polopásové vozidlo s instalovaným kanónem M1897. Problémy s tímto řešením se objevily ovšem velice brzy a to během bitvy o Filipíny a později i při bojích v Tunisu. Zvláště během bojů v Tunisu byl vydán nový požadavek, který se lišil od ostatních států, stíhač tanků měl totiž mít otočnou věž. Stíhač měl být mobilní, se silným kanónem a slabším pancířem, který zajišťoval základní ochranu a díky nízké tloušťce se mělo jednat o lehké, svižné vozidlo. Vznikl tak stíhač tanků M10 „Wolverine“. Jednalo se o velice dobrý stroj, jeho velkou nevýhodou však bylo ruční otáčení věže, které bylo kvůli tomu velice pomalé. Jako náhrada přišla v podobě lehkého stíhače tanků M18 „Hellcat“.

Foto: Američané se rozhodli jít zcela odlišnou cestou, a to vysoce mobilním stíhačem tanků, který nebude nikde číhat, ale najede nepříteli do zad. Prvním strojem byl M10 "Wolverine". | Wikimedia Commons / Public domain

Ten se ovšem také neukázal jako ideální, byť měl již automatizované otáčení věže, jeho pancéřování v podobě 25mm se ukázalo je silně nedostačující. V roce 1943 nicméně přišel stroj lepší a to M36 „Jackson“, ten byl vyzbrojen silnějším 90mm kanónem, ale hlavně i automatizovaným otáčením věže. Byť M10 ani M18 nebyly ideální, byly produkovány ve velkých počtech, stejně tak i M36. Čas stíhačů tanků se ale blížil svému konci.

Foto:  Vrcholným americkým stíhačem tanků se stal M36 "Jackson". Američané jako první vycítili, že se do budoucna jedná o neperspektivní stroje. | Wikimedia Commons / Public domain

1944

Za zlomový a vrcholný rok můžeme označit rok 1944. V Německu byla zahájena výroba lehkého stíhače tanků Jagdpanzer 38  „Hetzer“, středního stíhače tanků Panzer IV / 70 (V) a také těžkých stíhačů tanků Jagdpanther a Jagdtiger V SSSR se začala vyrábět střední samohybná děla SU-100 a těžká samohybná děla ISU-122. Američané zase produkovali lehký, ale skvěle vyzbrojený M36 „Jackson“ Přitom právě rok 1944 se stal dobou nejhlubší krize ve vývoji stíhačů tanků. V tomto roce se projevily tři velmi důležité faktory. Stále silnější pancéřování, stále silnější protitankové kanóny a schopnosti podvozku. A to platilo pro všechny země, bez výjimek. Němci nejvíce spoléhali na stíhače tanků/samohybná děla StuG 40. Tedy umístění hlavní výzbroje do korby tanků Panzer III, ale také na Jagdpanzer IV, což bylo v podstatě to stejné, ale u tanku Panzer IV.  Společným prvkem bylo to stejné, a to přílišné namáhání předních kol. Stále silnější pancíř byl samozřejmě stále těžší a na předních kolech stála i váha kanónu, což se ukázal jako problém. To byl hlavní problém, který bránil modernizaci stíhačů tanků, u stíhače Panzer IV/70 (V)  se to vyřešilo instalací celokovového páru předních kol, ovšem to problém vyřešilo jen částečně. Zatímco se toto řešen ukázalo jako vhodné pro vyřešení současného problému, stále nebylo možné stíhače do budoucna vybavit silnějším dělem nebo pancířem. Problém přetížení podvozků se nepodařilo vyřešit do konce války. 

Obdobný problém měli i v Sovětském svazu. Modernizace SU-85 na SU-100 byla v podstatě konečná, protože silnější pancíř nebo silnější výzbroj již nebyla možná na podvozek bez rizika zničení podvozku nainstalovat. O něco lepší byla situace u těžkých stíhačů tanků ISU na podvozku těžkých tanků řady IS. Tam šlo pancíř ještě zesílit, nebo i instalovat silnější výzbroj, ovšem objevily se zde jiné problémy, než přetížení podvozku a to sice stísněný pracovní prostor posádky, malá zásoba vedené munice či velmi malá rychlost palby.  V Sovětském svazu se nicméně myšlenky středního stíhače tanků nevzdali a tak vznikl prototyp SU-101, což byl na svou dobu v podstatě skvělý stroj. Jako podvozek byl vybrán tank T-44, jehož bojový prostor se přenesl do zadní části tanku a v neotočné nástavbě byl instalován kanón D-10S ze stíhače tanků SU-100. Jeho uvedení do provozu zhatil konec války, kdy byl posléze projekt ukončen jako nepotřebný.  I zde se ovšem objevily konstrukční chyby. Konstruktéři měli za úkol stíhač tanků udělat neprůstřelný i z boku, zde měl vydržet zásah z kanónu Pak 43 ráže 8.8cm, což byl samozřejmě nesmysl. Vozidlo tedy bylo neúměrně těžké a motor se tedy často přehříval, nemluvě o velice stísněném pracovním prostoru posádky. Kdyby se nehledělo na zbytečně silné boční pancéřování, mohlo se jednat o jeden z nejlepších stíhačů tanků vůbec. V Sovětském svazu po válce jaksi opustili od stíhačů tanků a rozhodli se vytvářet vozidla, která byla jak stíhačem tanků, tak i samohybným dělostřelectvem, vznikaly tak například stroje jako Objekt 704, nebo SU-152 "Taran". Tyto projekty v Sovětském svazu fungovaly až do 60. let, kdy si i tam konečně uvědomili, že se jedná již o slepou uličku vývoje. 

Opomíjená je ovšem situace ve Spojených státech. Zde vývoj skončil těžkým strojem GMC T95 a vrcholným dílem tedy zůstává M36 „Jackson“ Americký tank Pershing totiž zvládl instalaci i výrazně těžší výzbroje a pancíře, vznikl tak T26E3 „Super Pershing“ a Američanům došlo, že nejlepším stíhačem tanků, je vlastně sám tank. Výroba stíhačů tanků v America skončila v roce 1946 a ukázalo se to jako nejrozumnější řešení. 

Americkou teorii „nejlepší stíhač tanků je tank“ pak postupně přejaly všechny státy, byť dříve, nebo později. Vývoj tanků totiž pokročil tak, že specializovaný stroj určený jen k bojům s tanky již nebyl potřeba. Tankové kanóny se stávaly stále účinnějšími, tlustý pancíř vystřídal vrstvený, nebo kompozitní pancíř, ale hlavně se měnily i pozorovací přístroje, vznikaly stále kvalitnější termovize, či přístroje nočního vidění a potřeba stroje, který by byl co nejméně nápadný a co nejmíň viditelný byla ta tam. Jakýmsi duchovním pokračovatelem bychom mohli označit raketové stíhače tanků, ovšem jejich život byl stejně krátký, jako jejich dědečků. 

Myšlenka stíhačů tanků ovšem přežívala občasně i po válce a sem tam vznikl nějaký prototyp. V Německu vznikl například Versuchsträger 1–2, kdy byly dva tankové kanóny umístěny do korby tanku Leopard 2. I když svět pomalu opouštěl myšlenku stíhačů tanků, vznikaly i sériové stroje a to především v Německu, kde byl úspěšně zaveden tyl Kanonenjagdpanzer, nebo v Sovětském svazu, zde byly stíhače tanků určeny primárně pro výsadkové vojsko, kdy bylo potřeba vymyslet co nejmenší a nejlehčí vozidlo, které bylo možné shodit z letadla na padáku. Vznikly zde například typy ASU-57, či ASU-85, i když to bychom mohli zařadit spíše do kategorie vozidel přímé palebné podpory. 
Stíhač tanků vznikl i v Československu a to v roce 1966, kdy byl do armády přijat stíhač tanků OT-810D, což byl polopásový transportér OT-810 vyzbrojený 82mm bezzákluzovým kanonem vz.59.

Foto: V podstatě jediným čistokrevným stíhačem tanků vyvinutým po válce se stal německý Kanonenjagdpanzer, který se dostal i do služby. | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: Dzen.ru