Války stojí životy. Tento fakt se stává o to horší, když jsou tyto životy ztraceny kvůli neochotě nebo neschopnosti jednoho člověka, který se dopustil chyby v úsudku. A to přes fakt, že se jednalo o zkušeného muže, muže s výcvikem a znalostmi, avšak neochotného naslouchat spolubojovníkům se stejnými nebo většími zkušenostmi, bohužel.

Tak tomu bylo i v případě nejkrvavější bitvy, kterou za druhé světové války vybojovala americká 36. pěší divize, když vedla vyloďovací operaci u Anzia v Itálii. Tehdejším velitelem byl generálporučík Mark Clark, který se nechal příliš ovlivnit, jak se později ukázalo, velmi špatnými radami britského premiéra Winstona Churchilla. Ten chtěl masivním spojeneckým útokem u Anzia vytlačit Němce směrem na sever. Aby se tak stalo, generálporučík Clark nařídil 36. divizi, aby udeřila na Němce na řece Rapido, formou jejího překročení a čelního útoku.

Foto: Ošetřování zraněných u Anzia | IWM NA 11774 / U.S. Army / CC BY-NC-ND

Psali jsme:Posádka ponorky USS Nautilus zachránila před japonským zajetím čtyři řádové sestry

Avšak plán nemohl uspět. Své pochybnosti o něm Clarkovi opakovaně sděloval generálmajor Fred Walker, který velel 36. divizi a měl zkušenosti s bitvami vedenými přes řeku, za kterou se opevnil protivník. Avak bez ohledu na to, jak usilovně Walker argumentoval proti této operaci, Clark byl již pevně rozhodnutý.

Walker měl jen několik dní na přípravu celé akce a moc dobře si uvědomoval, do jakého rizika své vojáky posílá, avšak rozkaz musel uposlechnout. Ve výsledku byla celá operace skutečně monumentální katastrofa, jak předvídal. I samotní vojáci věděli, že je čeká nesmyslný útok, v němž nemohou uspět. Kdyby se útok odehrál jen asi o dva kilometry výše po řece, jak doporučoval Walker, mohli mít jeho muži mnohem větší šanci na úspěch. Samotná bitva, nazývaná bitvou na řece Rapido, ve skutečnosti proběhla na řece Gari. Němci zde za cenu 64 padlých a 179 zraněných ve dnech 20.-22. ledna 1944 odrazili útok a způsobili Walkerově 36. divizi ztráty v podobě 1330 padlých a zraněných a dalších 770 Američanů bylo zajato.

Walkerovi muži se po válce rozhodli, že nebudou mlčet o tom, co tehdy vnímali jako naprosté selhání velení a ihned po jejich návratu domů se vojáci shromáždili v texaském Brownsville, aby se společně dohodli, jak dál formálně postupovat v celé věci. Prohlásili, že "se to zapíše do dějin jako jeden z kolosálních omylů druhé světové války." Následně se obrátili na Kongres s požadavkem, aby byli nějakým způsobem odškodněni a aby se žádný vojenský velitel už nikdy nedopustil takové chyby, jako tenkrát na řece Rapido.

První požadavek byl rozumnou kompenzací, avšak druhý požadavek byl jen zbožným přáním. Jak může Kongres nebo kdokoli jiný zajistit prevenci lidských chyb? V polovině března 1946 pak začala jednotlivá slyšení před sněmovním výborem pro vojenské záležitosti. Není divu, že Clark své jednání obhajoval a trval na tom, že ztráty na životech jsou politováníhodné, ale byly nutné. Argumentoval také tím, že i on měl své rozkazy, které musel plnit. Pokud by to bylo nutné, řekl výboru, učinil by stejné rozhodnutí znovu.

Psali jsme:Bitva o Manilu: Japonští a čínští piráti proti hrstce Španělů

Jako další pak vystoupil Walker, který sice souhlasil s tím, že Clark při plánování útoku postupoval správně, ale pochybil v tom, jaký konkrétní prostor pro útok vybral. Uvedl, že na Clarka nejednou naléhal, aby zvážil lepší pozici pro uskutečnění akce proti proudu řeky, avšak Clark ho tehdy odmítl poslouchat.

"Nevzpomínám si, že bych někdy ve vojenské historii četl o úspěšném frontálním útoku přes (nepřístupnou) řeku tváří v tvář organizovanému postavení na protějším břehu," sdělil tehdy Clarkovi Walker a nabídl mu schůdnou alternativu. Clark ji však ignoroval. Podle Walkera bylo Clarkovo selhání důsledkem tvrdohlavosti a jeho odmítnutí zvážit nabízenou alternativu stálo tisíce mužů jejich životy. Navzdory Walkerovu přímému svědectví a požadavkům pozůstalých však šéf ministerstva války Robert Patterson nechtěl, aby se tak vysoký důstojník, jako byl Clark, zodpovídal ze svých činů. V podstatě prohlásil, že ačkoli ztráty na životech byly skutečně nešťastné, vysoce postavení vojáci musí činit obtížná rozhodnutí a zpětné posuzování těchto rozhodnutí je nespravedlivé. Clark prostě dělal to, co ho naučil jeho výcvik, a připomněl také velký tlak, který na něj Churchill vyvíjel, aby dodržoval plán.

„Dospěl jsem k závěru, že tato akce byla nezbytná a že generál Clark projevil zdravý úsudek,"  nechal se slyšet  Patterson. Vyjádřil se také, že si muži zaslouží pochvalu za to, že významnou měrou přispěli k pevnému vybudování předmostí u Anzia. Každopádně výše popsaná epizoda byla tou nejhorší bitvou, kterou 36. divize za druhé světové války vybojovala. Celkové plánování a provedení akce včetně poválečného závěru sněmovního výboru pro vojenské záležitosti je s odstupem času považováno za hluboké selhání vlády, která nepodpořila přeživší a nevedla vyšší velení k odpovědnosti.

Zdroj: warhistoryonline