Roku 1492 padla poslední muslimská država ve Španělsku – Granada – a Španělé tak konečně ukončili 770 let trvající pochod za svobodou, kterému říkali reconquista. Maurové museli Španělsko opustit, anebo přijmout křest. Těm, kteří si vybrali druhou možnost, pak Španělé říkali moriskové. Soužití bývalých muslimů a Španělů však nebylo dobré a vzájemné napětí pak gradovalo o Vánocích 1568, kdy moriskové krvavě povstali. Moriskové byli poraženi a následně v několika vlnách postupně vyhnáni z celého Španělska. Tito Maurové se rozprchli do všech koutů severní Afriky, někteří skončili i v Turecku.

Jeden klan z horské andaluské vesnice našel svůj nový domov v Maroku, kde obsadil zchátralé město ar- Ribát. Klan měl 4000 duší a říkalo se mu Hornacheros. Byli to divocí lidé, kteří žili jen pro loupení a ve Španělsku se jich báli i ostatní moriskové. Hornacheros obnovili zbourané zdi města, znovu postavili domy a k jejich skupině se začali přidávat další renegáti, vrazi a piráti. Nakonec se město rozrostlo na 10 000 lidí a Maurové mu začali říkat Nové Salé. Tato díra zločinu začala lákat podivné existence z Evropy, kteří tu vycítili snadný výdělek. Tito Evropané v Salé přijali islám a začali Hornacheros učit pirátskému řemeslu. Brzo vytvořila tato různorodá skupina velkou sílu, před kterou se měli mít všichni na pozoru.

Piráti ze Salé uzavírali různé koalice z piráty z Alžíru a Tunisu a společně začali vykonávat pomstu na Španělech, kteří je vyhnali ze země. Jejich flotila měla 40 lodí a s nimi Hornacheros divoce plenili pobřeží Portugalska a Španělska. Je zaznamenán nájezd, kterého se účastnilo až 10 000 Maurů. Hornacheros rychle zjistili, že by byla škoda se jen omezovat na Španělsko a rozšířili své pole působnosti k Anglii a Irsku. Například jen mezi lety 1609 až 1616 zajali Mauři ze Salé 466 anglických obchodních lodí. Jeden holandský konvertita jménem Murád Rejjis dokonce roku 1622 napadl Reykjavík, odkud na třech lodích odvlekl 400 Islanďanů. Maurové totiž zjistili ještě jednu věc. Že nejcennějším zbožím jsou křesťanští otroci. Toto zboží bylo vítáno ve všech částech severní Afriky a tamní emíři za otroky rádi platili nemalé částky. Emíři si vážili jejich řemeslných schopností, rádi je používali jako veslaře, a taky je používali k výcviku svých vojsk podle evropských zkušeností.

Psali jsme:Eduard Chalupa - kolaborant, který měl vést české dobrovolníky ve službách Waffen-SS

Na jaře roku 1625 se v Salé konala velká porada, kde se vůdci Hornacheros rozhodli pro velký nájezd na Anglii. Během předchozích let si všimli, že tam neexistovala žádná koordinovaná obrana, tak proč toho nevyužít. Hornacheros v počtu skoro 100 lodí vyrazili v červenci 1625. Za pomocí mlhy velké loďstvo proklouzlo kanálem La Manche a uniklo tak pozornosti rybářům na jihozápadním pobřeží Cornwallu. Když se nakonec mlha zvedla a první Angličané spatřili desítky zelených plachet s lebkou, bylo už pozdě na nějaký odpor. Viceadmirál Cornwallu sir Bagg sice okamžitě poslal do Londýna dopis, v němž žádal admiralitu o pomoc, ale všem bylo jasné, že to nebude lehké. Bagg se nejspíš utěšoval myšlenkou, že se jedná o loupeživý nájezd a Mauři po vypálení pár vesnic zase odplují. Mýlil se. Maurové totiž nejdříve vzali útokem ostrov Lundy v Bristolském zálivu, kde vztyčili prapor islámu a vybudovali tam svoji základnu. Z ní pak vyráželi na nájezdy cornwallského pobřeží.

Foto: Na jaře roku 1625 se v Salé konala velká porada, kde se vůdci Hornacheros rozhodli pro velký nájezd na Anglii. | Gerhard Huber / Public domain

Po vytvoření základny se Maurové rozdělili na dvě skupiny, aby mohli útočit z různých směrů a zvýšili tak paniku v západní Anglii. Jako první byla vypleněna vesnice v Monts Bay. Tamní lidé zrovna dleli v kostele a nájezdníci díky tomu snadno pochytali lidi z celé vesnice. 60 mužů, žen a dětí bylo odvlečeno na maurské lodě a ve vesnici zůstalo jen několik starců. Vše se odehrálo během pár minut a Mauři zmizeli jak duchové. Dalším cílem útoku se stal přístav Looe. Někteří občané už byli před nájezdníky varováni a stihli z města utéct, přesto se Maurům podařilo pochytat 80 měšťanů a námořníků. Ve vzteku nad tím, že je jejich lup tak malý, vypálili přístav do posledního domu. Maurové pak útočili po celém pobřeží poloostrova, po Cornwallu napadli i Devon a zdálo se, že proti nim není obrany.

Londýn sice proti útočníkům vyslal loďstvo pod velením sira Francise Stuarta, ale tento zkušený námořník rychle zjistil, že proti menším, ale rychlým lodích nájezdníků nemá šanci. Maurské lodě, jeho válečné koráby vždycky obklíčily jako hejno vos a Stuart měl vůbec problémy vymanévrovat s koráby pryč. Po několika střetech s Maury nařídil odplout s loďstvem do bezpečí, protože nechtěl riskovat jeho ztrátu. Maurská flotila navíc rostla každým dnem, protože Mauři brali do zajetí kromě lidí i lodě, a ty pak obsazovali vlastními lidmi. Ostrov Lundy se zatím plnil zajatci v řetězech, kteří tam čekali na převoz do Afriky.

Psali jsme:F-15E dosáhl v Iráku vzdušného sestřelu leteckou bombou – jeho obětí se stal vrtulník Mi-24

V srpnu se Maurům podařilo dobýt a vyplenit město Ilfracombe a jejich velitelé usoudili, že je čas se vrátit domů. Pobřeží jihozápadní Anglie bylo dokonale vypleněno, většina lidí ve strachu opustila své domovy, aby se ukryla ve vnitrozemí a už nebylo co loupit. Pokračovat dál na sever se Maurům nechtělo, protože se k nim po souši blížilo pozemní vojsko, které začalo obsazovat přístavy. Stejně měli kořisti víc než dost a v řetězech se jim strachy klepalo tisíce Angličanů. A tak Mauři konce srpna Anglii opustili a do Salé odvezli na 2000 otroků.

Maurští nájezdníci po tomto kousku vyhlásili nezávislost na marockém sultánovi a udělali ze Salé pirátskou republiku, které vládl dvanáctičlenný díván. Potom rozšířili své útoky po celé Evropě, kromě Itálie, Francie, Španělska a Portugalska napadli i Norsko, přičemž nejhůře trpělo Španělsko. Tato hrůza trvala až do roku 1816, kdy britské loďstvo admirála Pellewa vybombardovalo Alžír a ukončilo tak éru maurského otroctví. Odhaduje se, že v maurském otroctví skončil milion Evropanů.

Zdroj: historie válek, britannica