Za 1. světové války byly velkým problémem obou bojujících stran krysy. Ty se živily všudypřítomnými mrtvolami vojáků a dorůstaly někdy až netradičních rozměrů. Kdo neviděl stovky krys dorůstajících občas do velikosti kočky, těžko uvěří. Tyto přerostlé krysy pak požíraly otevřené konzervy, oblečení, zkrátka vše, na co přišly. V noci pak přebíhaly přes obličeje spících vojáků.

Foto: Němečtí vojáci se svými krysími trofejemi z předchozí noci, rok 1916 |  Bundesarchiv / CC BY-SA 3.0

Rovněž zranění vojáci, kteří se nemohli sami bránit, byli vystaveni neustálému napadání krysích zlořádů. Krysy navíc přenášely vši, blechy a nebezpečné infekce. Byly zkrátka velkým problémem, skoro tak velkým jako samotný nepřítel. Vojáci se je tak snažili lovit, jak jen uměli. Stříleli je a ubíjeli pažbami pušek. Brzy však pochopili, že to je zcela marný boj. Britský pěšák Richard Beasley tehdy vzpomínal: "Bylo to strašné. Pod každým mrtvým tělem bylo tři až pět krys. Pojídaly maso, začínaly na očích a na hlavě. Byly příšerně veliké, bušilo mi srdce, když jsem to poprvé viděl. V noci mi přebíhaly přes tvář. Pokud jsem někde nechal jídlo, do rána bylo pryč. V noci bylo prakticky stále slyšet kousání a pobíhání krys." Vojáci se tehdy rychle naučili do boje s krysami zapojit čtyřnohé pomocníky.

Psali jsme:Hitlerova zoufalá opatření pro odvrácení porážky. Sebeklam a zbytečné obětování statisíců lidí

Zprvu vojáci používali kočky. Ty se však neosvědčily, jelikož lovily krysy pouze po jednotlivých kusech za den. Oproti tomu byli psí teriéři mnohem efektivnější. Ti kontinuálně zabíjeli krysy, dokud se nějaké v jejich okolí nacházely a jeden pes tak dokázal během čtvrt hodiny např. zlikvidovat desítky krys. Nutno podotknout, že likvidování krys na čas (pomocí teriéra), bylo oblíbenou kratochvílí britských gentlemanů i v předválečné době.

Foto: Francouzský voják se svým psem - úspěšným lovcem krys, rok 1916 | The Illustrated War News / CC-BY-ND

Možná si říkáte, co se pak dělo s ulovenými krysami. Je známo, že tyto byly často stahovány pro svou kůži, a v případě nouze vylepšily vojákům i jídelníček. Na takovouto bídnou situaci vzpomíná český voják Jan Baláta z Nenkovic bojující na Piavě v Itálii: "Byli jsme v bahně v zákopech, jídlo bylo jednou za 4 dny, špína, hygiena nulová, vykonávali tělesnou potřebu do jámy v zákopu, jedli pečené krysy a citrony. Ani chleba nebyl k mání."