Dnes je tomu přesně 6 let, co zahynul náš voják poručík i.m. Robert Vyroubal
Přesně před 6 lety zahynul v misi ISAF rotmistr, poručík i.m., Robert Vyroubal, příslušník 73. tankového praporu z Přáslavic. Stalo se tak krátce po deváté hodině afghánského času při přesunu 2. jednotky výcvikového a poradního týmu OMLT u vesnice Salar v afghánské provincii Wardak, kdy vozidlo Iveco najelo na improvizované výbušné zařízení.
Na místě byl těžce zraněn řidič, lehčeji velitel a bohužel smrtelně i rotmistr Vyroubal. Čest jeho památce. V následujících řádcích si připomeňme, jak na něj vzpomínali kamarádi z jednotky...
"Je 31. května 2011, 14.30, teplé afghánské odpoledne na základně Carwile. Asi 20 českých vojáků sedí pod přístřeškem proti slunci, jsou zadumaní, mlčenliví, smutní. Obvykle i v tuto hodinu tepe v naší White Village život. Dnes však jako by ustal. Přišli jsme o jednoho z nás. Někteří o známého, někteří o kamaráda a někteří
o přítele. Tím vším nám byl.
Foto: Speciál s ostatky rotmistra Roberta Vyroubala přistál na kbelském letišti | zdroj: army.cz
S Robertem jsem se seznámil v roce 2007 při výcviku do mise. Přišel jsem k nástěnce na rotě a čtu, že velitele družstva mi v irácké Basře bude dělat praporčík Vyroubal. Vůbec jsem nevěděl, o koho jde, a tak jsem začal nenápadně sondovat u služebně starších. Odpovídali mi vesměs všichni hodně podobně: „Virus? Tak to máš super, je naprosto v pohodě, férový chlapík, svému řemeslu rozumí a nezkazí žádnou legraci." V několika dalších měsících jsem jim musel dát za pravdu.
Na mě osobně vžycky nejvíce působil jeho hlas. Chraplák bluesového zpěváka. Nejdřív jsem ho podezíral z pozérství, ale křivdil jsem mu. Ať uděloval rozkazy, vysvětloval, diskutoval, smál se nebo mluvil vážně, vžycky tím svým naprosto nezaměnitelným hlasem. Představoval jsem si ho, jak takhle žvatlá doma na svého synka, a vžycky mě to rozesmálo. Znáte to, když někoho slyšíte za sebou a musíte se otočit, protože jen podle hlasu ho nemůžete identifikovat? To se vám u Viruse nemohlo stát.
Ať mluvil o čemkoli a s kýmkoli, svůj projev prokládal pravidelnými nakažlivými salvami smíhu. Kdo ho poslouchal, musel se smát, nebo aspoň usmívat. Nešlo o laciné vtípky, nešlo o to, věci zjednodušovat, bylo to naprosto srdečné a spontánní. Byl to jeho způsob jak brát věci s nadhledem a optimisticky.
Vztahy mezi lidmi jsou strašně komplikovanou záležitostí, mezi vojáky stejně tak, a mezi vojáky v misi mohou být jako sud se střelným prachem. Ale nikdy jsem nikoho neslyšel říct ani křivého slůvka na Roberta. Svou přirozeností dokázal vycházet naprosto se všemi a všichni s ním. Nedokázal říct „ne" na jakoukoliv prosbu či žádost, a snad proto to nedokázali ani ostatní, když je o to samé požádal on. Bylo to naprosto odzbrojující. Mnozí z nás nědy musí vynaložit spoustu sebezapření, on si s ničím takovým hlavu lámat nemusel, to dobré bylo prostě v něm.
Foto: rotmistr Robert Vyroubal v Afghánistánu
Když spolu vojáci stráví dost hodin na nočních „stojkách", to celé je navíc umocněno tím, že „stojky" jsou za nekonečných teplých nocí, které jsou občas přerušovány minometnou palbou a útěkem do nejbližšího krytu, je mezi nimi vysloveno mnoho věcí, které by za jiných okolností nebyly vyřčeny. Jedná se často o věci citlivé, osobní. Robert mě svou upřímností „donutil" mluvit o spoustě věcí. Ani na chvíi jsem nezapochyboval, že to jsou věci, které zůtanou mezi námi. Většinou, když nechcete, aby se něco z vašeho hovoru dostalo ven, použijete něco jako: „je to jen mezi námi..." Ne tak u něj, podvědomě jste vytušili, že moc dobře ví, co je jen mezi námi a co ne, a že to tak zůstane.
Foto: Děkujeme a nezapomeneme| autor: Petr Něnička
Nedovolím si napsat, že jsem byl Robertův přítel, snad kamarád (doufám). Stalo se, co se stalo. Jeho život vyhasl příliš rychle a nečekaně, o to déle a bolestněji se s jeho ztrátou budeme vyrovnávat. Život půjde dál a já bych rád za nás ostatní, kteří jsme tady zůtali, slíbil, že navžy zůtane v našich srdcích.
desátník A. V. za příslušníky 2. OMLT ÚU AČR ISAF´"
Komentáře