Během druhé světové války lidé nacházeli různé kreativní způsoby, jak zachránit Židy před internací a jistou smrtí. Snad nejneobvyklejší metodou pak bylo využití nacistických rasových zákonů k přesvědčení německé vlády, že někteří Židé ve skutečnosti nejsou Židé.

Nejprve nezbytný, ale krátký úvod do historie. Perská říše ovládala Afghánistán a části území, které se nakonec staly součástí Ruské říše. Během bolševické revoluce v roce 1917 pak bylo mnoho lidí nuceno uprchnout – někteří z nich byli etničtí Íránci. V roce 1920 žilo v Paříži asi 150 Židů, kteří pocházeli z Íránu, Afghánistánu a Uzbekistánu, ale všichni měli společnou kulturu a jazyk (perštinu), takže byli etnicky Íránci. Írán se pak do češtiny překládá jako "země Árijců".

Foto: Abdol Husajn Sardárí | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Německý zajatecký tábor Stalag číslo 352 byl peklem na zemi

Následně přichází k moci Adolf Hitler, podle kterého byli Árijci čistou rasou s nadřazenou civilizací, dokud je nezkazili Židé a další neárijci. Hitler se chtěl zbavit všech Židů, avšak jelikož byli Íránci Árijci, považoval je za vyvolené. Pomohlo také to, že Německo a Írán měly prosperující obchodní vztahy. Bylo sice pravda, že většina Íránců nebyla křesťany, ale efektivní německá byrokracie měla elegantní řešení. Muslimští Íránci byli oficiálně považováni za nicht juedische abstammung – nejsou židovského původu. Íránští Arméni byli zoroastriáni a křesťané byli klasifikováni jako nicht Juden – nejsou židovské krve. Co se týče íránských Židů, to byl úplně jiný příběh.

Ačkoli si nikdo není jistý přesným počtem, odhaduje se, že v roce 1940 mohlo v Paříži a okolních obcích žít 200 až 300 íránských Židů. Ti byli 13. června, když do Paříže vjely první německé tanky, znepokojeni. Naštěstí měli svého hrdinu. Abdol Hosejn Sardárí se narodil v roce 1914 v íránském Teheránu ve vládnoucí rodině Qajarů. Bohužel pro něj byla tato dynastie v roce 1925 svržena, a tak si Sardárí musel najít práci. Poté, co se v Ženevě vyučil právníkem, přijal místo na íránském císařském velvyslanectví v Paříži jako mladší diplomat. Těsně před příjezdem tanků íránský velvyslanec spolu s vedoucími pracovníky uprchli do neokupované jižní části Francie a Sardárí se tak stal novým generálním konzulem. Protože Írán byl oficiálně neutrální a měl přátelské vztahy s Německem, domníval se, že všichni etničtí Íránci ve Francii budou vyňati z působnosti norimberských zákonů. Mýlil se.

Íránští Židé museli nosit žlutou Davidovu hvězdu a ani telefonáty do Teheránu nepomohly – Írán si nechtěl kvůli několika Židům poškodit vztahy s Němci. Sardárí tak s vidinou záchrany íránských Źidů pořádal opulentní večírky pro německé úředníky, avšak ti odmítali ustoupit – Židé jsou Židé. Do října tak byli všichni Židé vykázáni ze soudnictví, armády, školství a tisku.

Dne 28. října 1940 poslal Sardárí dopis německému velvyslanectví v Paříži a následujícího dne poslal další nové francouzské vichystické vládě, v němž se uvádělo, že: „Podle této studie patří Juguti ze Střední Asie k židovské komunitě pouze na základě toho, že dodržují hlavní obřady judaismu. Na základě své krve, jazyka a zvyků jsou asimilováni s domorodou rasou a jsou stejného biologického původu jako jejich sousedé, Peršané a Sartové (Uzbekové).“ Jinými slovy, perští Židé nebyli rasově semitští. Byli to čistí Árijci, kteří vyznávali judaismus. Pokud šlo o studii, na kterou se Sardárí ve svém dopise odvolával, žádná taková neexistovala. Stejně tak nikdy neexistovalo nic takového jako Juguti. Sardárí si to všechno vymyslel.

Psali jsme:Nadčasové efektivní maskování uniforem příslušníků Waffen-SS

V létě 1941 bylo šest íránských Židů, kteří se zaregistrovali u policie, posláno do internačního tábora Drancy u Paříže. Zbytek se skrýval. Sardárí odmítl nechat své právnické zkušenosti přijít nazmar, vydal se za policejním prefektem a nakonec se mu podařilo dosáhnout propuštění dvou z nich. V srpnu 1941 společné anglo-sovětské síly napadly a obsadily Írán. V obavách, že by se mohl stát spojencem osy, sesadili perského císaře a na trůn dosadili jeho syna Mohammeda Rezu. Írán tak přestal být neutrální a oficiálně se přidal ke Spojencům.

Foto: V létě 1941 bylo šest íránských Židů, kteří se zaregistrovali u policie, posláno do internačního tábora Drancy u Paříže. (ilustrační foto) | Bundesarchiv, Bild 183-N0827-318 / CC-BY-SA 3.0

Íránský velvyslanec byl odvolán. Stejně tak Sardárí, který však odmítl odejít, i když mu byl zastaven plat. V červenci 1942 vstoupilo v platnost konečné řešení, které vedlo k zatčení více než 13 000 Židů jen v Paříži. Zoufalý Sardárí poslal 29. září do Berlína dopis, v němž žádal o zvláštní status íránských Židů. Oddělení pro rasovou politiku tehdy případ přezkoumalo, ale nemohlo rozhodnout ani v jednom případě. Požádalo o druhé stanovisko Institut pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu a další oddělení. Závěr zněl, že je třeba dalšího studia a finančních prostředků. Sardárí na rozhodnutí však nečekal. Na velvyslanectví měl asi 500 až 1000 pasů, v nichž nebyla uvedena náboženská příslušnost držitele a Sardárí se tak dal do práce. S těmito pasy mohli íránští Židé, kteří nechtěli odejít, zůstat, kdy byli imunní vůči zatčení. Každý pas zahrnoval celou rodinu, takže jakmile bylo o íránské Židy postaráno, rozdal zbytek neíránským Židům.

Sardárímu se bohužel nedostalo žádného uznání za to, co všechno udělal. Poválečná íránská vláda ho naopak obvinila z překročení pravomocí, zatímco íránská revoluce v roce 1979 ho zbavila důchodu. V roce 1981 Sardárí zemřel v Anglii – bez uznání a bez peněz.

Zdroj: warhistoryonline