V březnu tohoto roku proběhly světovými médii zprávy o dodání prvních čínských letounů J-10C pákistánskému letectvu. Tyto zprávy tak potvrdily zvěsti z konce minulého roku, že po dlouhých letech jednání došlo konečně k uzavření kontraktu mezi Čínou a Pákistánem na dodání 25 těchto letounů. Na první pohled jde o celkem běžnou akvizici, ve skutečnosti má tato akvizice hlubší vypovídací hodnotu, a proto stojí za to si jí blíže povšimnout.

Čínský letoun J-10

Historie čínského letounu J-10 se začala psát již v osmdesátých letech minulého století. Tehdy se čínská vláda v rámci Teng-siao-pchingových reforem rozhodla modernizovat své vojenské letectvo, a to vývojem nového nadzvukového letounu. V té době totiž čínské letectvo bylo zoufale zastaralé, a spoléhalo se především na letouny J-7 a J-6, tedy kopie letounů MiG-21 a MiG-19, a útočné A-5 (které také měly základ v MiG-19). Důvodem tohoto stavu byla předchozí koncepce čínského letectva, která upřednostňovala kvantitu před kvalitou, ale stejně tak i tehdejší postavení Číny na mezinárodní politické scéně, kdy Čína coby komunistický stát soupeřila s kapitalistickými USA, ale zároveň i s tehdejším Sovětským svazem. Především se Sovětským svazem měla Čína napjaté vztahy, mezi oběma komunistickými státy hrozilo nebezpečí otevřeného střetu, a proto Čína toužila vyrovnat se Sovětskému svazu i ve vojenské oblasti.

Foto: J-10C ve službách pákistánského letectva | Pakistan air force

Psali jsme:Ruská raketa zcela zničila vícepatrový hotel v severozápadní Sýrii, kde přebývaly desítky teroristů

I proto byly nároky na nový letoun vysoké. Nový letoun se měl vyrovnat v té době nejlepším letounům – americkým letounům F-16, ale i v této době zaváděným sovětským MiG-29, resp. i těžším Su-27. Letoun měl mít odpovídající výkony (rychlost, dostup, manévrovatelnost), ale stejně tak i moderní vybavení a pokročilou výzbroj. Tedy přesně to, co předchozí typy čínských letounů postrádaly. Pro vývoj takového letounu ovšem tehdy v Číně neexistoval odpovídající vývojový potenciál. Vývoj nového letounu proto postupoval jen pomalu. I proto Čína využila v této době zlepšujících vztahů se západem, a navázala spolupráci s Izraelem.

Právě spolupráce s Izraelem byla pro vývoj letounu J-10 klíčová. Izrael totiž mohl při této spolupráci využít své vlastní zkušenosti z vývoje letounu Lavi (který nebyl dokončen, protože izraelské letectvo dalo přednost ekonomicky výhodným dodávkám amerických letounů F-16). Letoun J-10 tak převzal celou řadu technických prvků letounů Lavi, a to jak co se týče draku letounu, tak i jeho výzbroje a systému elektro-impulzivního řízení.

Zde je ovšem nutno říci, že oba státy spolupráci na vývoji letounu J-10 popíraly. Čína spíše z prestižních důvodů, a Izrael především proto, že mu hrozily sankce za to, že součástí této technické pomoci mohly být i americké technologie. Dnes je však jisté, že k této spolupráci došlo, a že trvala hodně dlouho. Stačí se ostatně podívat na siluetu, ale i některé klíčové prvky letounu J-10 a letounu Lavi. Podobnost je skutečně nápadná.

Do vývoje letounu J-10 významně zasáhly politické změny na začátku devadesátých let minulého století. Především došlo k pádu Sovětského svazu, a Čína tak ztratila hlavního protivníka, kvůli kterému vlastně byl letoun J-10 konstruován. Čína ale ve vývoji nového letounu pokračovala, a to jak proto, že potřebovala nahradit již nevyhovující starší letouny, tak i kvůli posílení svého mezinárodního postavení. Na druhé straně mezinárodní vývoj konstrukci letounu významně napomohl, protože Rusko bylo ochotno Číně dodávat jak výzbroj, tak i vojenské technologie. Výrazem této nové spolupráce byla dodávka obří série letounů Su-27/30, a to včetně jejich licenční výroby v Číně.

Psali jsme:Special in Uniform aneb postižení lidé v izraelské armádě

Právě zkušenosti s licenční výrobou letounů Su-27 výrazně přispěly i k vývoji letounu J-10. Šlo především o dodávky motorů Al-31 FN-M1, které nabízely vysoký výkon, umocněný navíc i tím, že letoun J-10 byl lehčí než Su-27. Na základě zkušeností s letouny Su-27 došlo i k přebudování trupu letounu J-10, ve kterém se více uplatnily i moderní kompozitní materiály. Oproti tomu v oblasti výzbroje se Čína spolehla na domácí typy raket PL-8B a 
PL-10, které ovšem představují pouze kopie izraelských raket Python-3, resp. italských raket Aspide.

I přes zmíněnou zahraniční pomoc ale vývoj letounu J-10 trval poměrně dlouho.  K zalétání prvního prototypu letounu J-10 došlo až v roce 1996. K zahájení sériové výroby pak došlo až v roce 2001, tedy cca 17 let od zahájení vývoje. Může se to zdát příliš, na druhou stranu lze ale uvést, že obdobně dlouho trval i vývoj letounů MiG-29. První letouny J-10 ovšem byly z dnešního hlediska, ale de facto i z tehdejšího hlediska nedokonalé. Určitým zklamáním byl software letounu, který za léta vývoje poněkud zastaral, komplikace působil systém řízení „fly-by-wire“. Ovšem snad největší komplikace působil tvar nasávacího otvoru. Letoun J-10 tak byl hodnocen maximálně jako srovnatelný s původními verzemi amerických letounů F-16 block 20/25, zatímco v dané době vyvíjené varianty letounu F-16, verze block 50/62, byly již o generaci dál. Stejně tak i sami Číňané hodnotili letouny J-10 jako horší ve srovnání s letouny Su-27. Čínské vedení ovšem trvalo na pokračování projektu, a to jednak proto, že to byl letoun vlastní konstrukce, ale i proto, že čínské letectvo potřebovalo letoun, který by byl doplňkem těžkých a provozně náročných Su-27.

I vzhledem k zmíněným nedostatkům vývoj letounu J-10 pokračoval i po jeho zavedení do výroby. Výsledkem tohoto vývoje byla zdokonalená verze J-10 B. Letoun J-10 B se ve srovnání s výchozí variantou J-10 vyznačoval zdokonaleným motorem s vyšším výkonem a vyšší životností; výrazně zlepšen byl software letounu, který ovšem již má být plně plodem čínského vývoje. Důležité je, že došlo k úplnému přepracování sacího otvoru, který získal modernější tvary, díky čemuž bylo zlepšeno chování letounu za letu. Použit byl i nový radiolokátor atd. Vývoj ovšem spěl ještě dál, a to k současné verzi J-10 C. V její konstrukci došlo k použití vyššího procenta kompozitních materiálů, změněny byly pohyblivé kachní plochy atd. Díky tomu a i díky zmíněné změně sacího otvoru motoru došlo k snížení odrazové plochy a tím i k ztížení zjistitelnosti letounu. Významným prvkem se stalo i aplikování modernější výzbroje, raket PL-12 a PL-15 domácí provenience.

Pokud zhodnotíme letoun J-10 a to včetně jeho nejmodernější varianty J-10 C, pak vidíme, že jde o typický letoun 4 generace. Zdánlivě tento letoun zaostává za současnými letouny 5. generace, jakými jsou letouny F-22 či F-35. Přesto by bylo chybné jen kvůli tomu letoun J-10 odsuzovat. Vždyť letouny 4. generace jsou dosud mnohem rozšířenější než letouny 5. generace, a jejich výroba, ale i vývoj stále pokračují. Stačí se jen podívat na francouzský letoun Rafale a jeho imponující obchodní úspěchy, ale stejně tak i na úspěch letounu F-15, který je ve svých nejnovějších verzích stále vyráběn, a to i pro americké letectvo, které přitom již disponuje letouny 5. generace. Letouny 4. generace mají na současném bojišti stále své místo, a proto budou i nadále vyráběny. Platí to i pro letoun J-10, jehož výroba, ale zřejmě i vývoj dále pokračuje.

Připomeňme, že s letounem J-10 mělo čínské vedení velké plány i co se týče exportu, kdy se předpokládalo, že letouny J-10 by mohly navázat na exportní úspěchy předchozích čínských konstrukcí, letounů J-6 a J-7. Stejně tak prostřednictvím dodávek těchto letounů Čína chtěla prosazovat svůj vliv v rozvojových zemích. I přes veškeré snahy se ovšem dlouho nedařilo žádný export realizovat – a to i proto, že předchozí verze letounů J-10 nenabízely dostatečně vysoké výkony. Prvním zahraničním zákazníkem letounu J-10 se tak stal právě až Pákistán. I proto stojí za to si Pákistánu, resp. pákistánského letectva blíže povšimnout.

Pákistán coby zákazník letounů J-10

Pákistánské letectvo v průběhu své historie prošlo neobyčejně košatým vývojem, ve kterém se obráží historie a politika samotného Pákistánu. Vývoj pákistánského letectva byl a de facto dosud je ovlivňován dědictvím studené války, charakteristickou rozdělením světa na dva tábory. Zatímco Indie, tradiční nepřítel Pákistánu, byla jednou z hlavních zemí Hnutí nezúčastněných zemí, které ovšem zastávalo spíše prosovětské postoje, Pákistán zákonitě hledal partnery u západních zemí, především pak USA, ale i Británie a Francie. To se zákonitě projevovalo i při budování letectva. Po dlouhá léta proto hlavní sílu pákistánského letectva tvořily francouzské letouny Mirage-III a různé jejich klony, které jsou ostatně v jeho výzbroji podnes. A lze uvést, že v pákistánském letectvu se letouny Mirage III staly nosiči jaderných zbraní.

Od osmdesátých let se pak hlavním bojovým letounem pákistánského letectva staly americké letouny F-16, dodané v několika sériích. Americké letouny F-16 byly dodány době, kdy byly pákistánsko-americké vztahy nejsilnější; v době, kdy USA Pákistán potřebovaly vzhledem k válce v sousedním Afghánistánu. Vztahy mezi USA a Pákistánem ale procházely (a procházejí) neustálými turbulencemi – a proto dodávky letounů F-16 postupně ustaly. I proto souběžně Pákistán udržoval dobré vztahy s Čínou, a to včetně vojenské spolupráce. Pákistán se tak stal velkým uživatelem čínských letounů F-7 P, kopie letounu MiG-21. Pákistánskému letectvu se tyto relativně lehké a levné letouny výborně hodily, protože se staly doplňkem těžších a dražších letounů F-16.

Na dodávky letounů F-7 P navázala později spolupráce při vývoji čínsko-pákistánského letounu FC-1/ JF-17 Thunder. Opět jde o relativně jednoduchý, levný letoun, který se ale vyznačuje až překvapivě dobrými parametry. Proto tento letoun v posledních letech dosahuje mimořádných exportních úspěchů. Pro Pákistán je pak tento letoun nejen předmětem národní hrdosti, ale i cestou k vlastní zbrojní nezávislosti, kdy se Pákistánci nejen podíleli na vývoji tohoto letounu, ale tento letoun je v Pákistánu také vyráběn.

A na dodávky letounů JF-17 měly navázat právě dodávky letounů J-10. Pákistán tyto letouny potřeboval coby náhradu letitých Mirage III, ale potenciálně i letounů F-16, když dodávky dalších letounů  F-16 americká administrativa nechtěla povolit a čas od času se pákistánské letectvo potýkalo i s nedostatkem náhradních dílů na F-16. I proto se Pákistán již od začátku o program letounu J-10 živě zajímal. K prvním jednání o pořízení letounu J-10 tak došlo už v 
r. 2006, tedy krátce po jeho zavedení do výzbroje čínského letectva.

Zde je nutno podotknout, že tato jednání byla velmi složitá, a to i přesto, že na těchto dodávkách měly vlády obou států velký zájem. Pákistánští vojenští představitelé byli totiž zklamáni relativně nízkými výkony prvních variant letounu J-10. Údajně dokonce došlo i k porovnávání letounů J-10 s pákistánskými F-16, a dopadlo v neprospěch letounů J-10. Tomu by odpovídalo i to, že v této době se Pákistán snažil získat letouny F-16 z přebytků některých jeho uživatelů – jednání se údajně vedla s Holandskem, ale i Jordánskem. Případný obchod ale vždy zablokovala americká administrativa. I proto pákistánští vojenští představitelé obrátili svou pozornost opět k letounu J-10, k čemuž je přiměly i zlepšující se výkony těchto letounů. V r. 2010 proto došlo k podepsání memoranda mezi Čínou a Pákistánem o akvizici 36 letounů J-10.

Po podepsání této smlouvy se dodávky letounů J-10 do Pákistánu zdály být hotovou věcí. Kupodivu se tomu nestalo. Jednání se až neuvěřitelně vlekla, opakovaně byla přerušována, a to i z politických důvodů, protože v Pákistánu došlo k proměnám politické reprezentace. Stejně tak se objevovaly proti letounu J-10 i technické námitky, část představitelů pákistánského letectva měla zájem spíše o dodávky západních letounů (objevovaly se úvahy o akvizici evropských letounů Eurofighter). K podepsání definitivní smlouvy o akvizici letounů J-10 C Pákistánem došlo až v prosinci 2021 – s tím, že dodávky samotné byly zahájeny v březnu 2022.

Stojí za to si těchto dat blíže povšimnout. Uplynulo 16 let (!) od prvních jednání, od deklarace zájmu Pákistánu o letouny J-10, než došlo k dodávkám prvních letounů. A trvalo 11 let, než se došlo od podepsání deklarace o nákupu letounů J-10 až k podepsání definitivní smlouvy. Samotné dodávky přitom teprve začínají, stále tedy ještě nedošlo k naplnění této akvizice. Bude tedy trvat téměř dvacet let, než dojde k naplnění někdejších plánů pákistánského letectva.

Na první pohled by se zdálo, že za tu dobu letoun J-10 již poněkud zastaral. I proto se jeden čas objevovaly i v pákistánských zdrojích úvahy, že Pákistán by měl na pořízení těchto letounů rezignovat, a že by se měl soustředit na pořízení letounu 5. generace, na čínský letoun JF-31. Jenže tento letoun se teprve nachází ve vývoji, který se navíc neustále komplikuje a prodlužuje. Jeho možné pořízení je tak stále jen hudbou budoucnosti.

Pákistán navíc letouny J-10 potřebuje, a to především kvůli napjatým vztahům s Indií. Zde je nutno říci, že tyto vztahy nejsou jen nějakým ozbrojeným mírem, jak to někdy bývá. Mezi oběma státy pravidelně dochází k šarvátkám, do kterých se aktivně zapojuje právě letectvo, rozmístěné kolem hranice. Např. v roce 2019 došlo k několika regulérním leteckým střetům, ve kterých obě strany utrpěly ztráty. Pákistánské J-10 rozhodně nejsou určeny jen pro pouhou mírovou službu. Pozornost Pákistánu a tedy i pákistánského letectva si vyžaduje i situace v sousedním Afghánistánu. Je proto zřejmé, že Pákistán si nemůže dovolit čekat na vzdálené letouny JF-31, a že nové letouny potřebuje už nyní. Pákistán navíc dříve nebo později bude muset nahradit i své F-16. Není tedy divu, že i dnes se objevují úvahy o rozšíření pákistánské akvizice letounů J-10.

Je navíc zřejmé, že ono vnímání letounu J-10 coby zastaralého je chybné. Je tomu spíše naopak. Letoun J-10 během jeho vývoje od prvních ne příliš zdařilých verzí až po současnou verzi J-10 C vyspěl, vyzrál. Nejenže došlo k odstranění některých jeho chyb, ale především byly navýšeny některé jeho výkony, došlo i vylepšení draku letadla atd. Letouny J-10 C se tak mohou plně rovnat jiným letounům 4. generace.

Není proto divu, že o letoun J-10 je nyní ve světě zájem. Právě onen pákistánský kontrakt byl do jisté míry zlomový, mnohé státy čekaly právě na onoho úvodního zákazníka. Je proto pravděpodobné, že si letoun J-10 pořídí i další státy. O letoun J-10 již v minulosti projevila zájem např. Argentina, která je dnes de facto bez nadzvukového letectva, a která má díky britskému nátlaku znemožněny dodávky západních letounů. Stejně tak o letouny J-10 projevil zájem i africký Súdán. Ten sice provozuje starší verze letounů MiG-29 a opakovaně vedl jednání o dodávce letounů Su-35, vzhledem k dnešnímu složitému mezinárodnímu postavení Ruska je ale možné, že dá přednost raději čínským letounům. Stejně tak se objevují zprávy o možnosti dodávek letounů J-10 do Laosu. A lze očekávat zájem i u dalších států, zejména mezi rozvojovými zeměmi, kde má Čína značný politický vliv.

Geneze letounu J-10, ale i jeho exportu do Pákistánu má některé zajímavé prvky, a proto stojí za to si je analyzovat. Předně se ukazuje, jak dlouho může trvat vývoj nějakého moderního zbraňového systému, zvláště jedná-li se o tak komplikovaný systém, jako je nadzvukový letoun. Oněch cca 20 let, které trval vývoj letounu J-10 – a to vývoj k první, nedokonalé verzi - není nijak výjimečných. Ostatně, stačí se podívat, jak dlouho trval vývoj letounů F-15 či F-16. Čínský vývoj byl sice delší, vzhledem k nižším zkušenostem čínských konstruktérů je ale plně pochopitelný. Vývoj letounu J-10 navíc byl pro čínské konstruktéry obrovskou školou, a zkušenosti zde získané pak dokázali využít při vývoji letounů další generace, letounů J-20 a FC-31.

Zkušenost z vývoje letounu J-10 nám ukazuje i to, že i zdánlivě nekvalitní odepisovaný zbraňový systém může mít v sobě potenciál, který se může naplno projevit až mnohem později. Letoun J-10 byl během svého vývoje několikrát odepisován – především po představení první verze, kdy se ukázalo, že nemá požadované kvality. Přesto Čína pokračovala ve vývoji, a vyplatilo se jí to. Postupným vývojem se odstranily konstrukční závady letounu, a J-10 tak nakonec vyzrál do podoby plnohodnotného stíhacího letounu.

Nutno říci, že se to netýká pouze letounu J-10, a navíc se to netýká jen kategorie stíhacích letounů. V oblasti vojenské techniky se občas stane, že nějaký zbraňový systém nemá potřebné kvality či výkon. Přesto pokud má daný systém smysluplný základ, je mylné jeho vývoj předčasně ukončit. Rozhodně je lepší v jeho vývoji pokračovat a odstranit chyby, než zbytečně přecházet k dalšímu projektu a začínat vývoj od nuly.

Akvizice letounů J-10 Pákistánem nám pak ukazuje i to, jak dlouho může trvat akvizice nějakého zbraňového systému. Trvalo dlouhých šestnáct let, než se podařilo dojít od prvotního projevu zájmu až k definitivnímu uzavření kontraktu. Je však zřejmé, že akvizici to jen prospělo. Letoun J-10 mezitím vyzrál, byly odstraněny jeho chyby. Pákistán si tak mohl pořídit nikoliv ne zcela povedený letoun z r. 2006, ale kvalitní, moderní stíhačku.

Především to bychom měli mít na mysli, když hodnotíme některé akvizice AČR, které se nám mohou zdát jako až příliš dlouho trvající. Je třeba si uvědomit, že výběrové řízení na zbraňové systémy je v případě jakéhokoliv státu, jakýchkoliv ozbrojených sil mnohem komplikovanější než výběrové řízení na nějaký civilní výrobek. Do hry vstupují totiž i aspekty politické, zahraničně politické, bezpečnostní. Vždy je také třeba počítat s tím, že řada informací je v režimu utajení, stejně tak i v konstrukci samotných zbraňových systémů mohou být utajované komponenty. Na to vše je třeba brát ohled. I proto bychom na ona výběrová řízení realizovaná ministerstvem obrany měli hledět i s určitým nadhledem, lidským pochopením. Už třeba proto, že se to týká bezpečnosti nás všech. Měli bychom brát v potaz také to, že se jedná o mnohamiliardové částky. I proto bývá chybou takové složité procesy, jako je akvizice zbraňového systému, nějak uspěchat. Každopádně pro nás zkušenosti zdánlivě vzdáleného, exotického Pákistánu s akvizicí letounu J-10 mohou být velkým poučením.