Jednou z nejdéle trvajících snah ve válečných konfliktech je hledání způsobů, jak omezit přímou účast lidí ve střetnutích. Dnes tento cíl umožňují uskutečnit například bezpilotní letouny. Ale i když se letadla bez posádky zdají být moderním nástrojem, ve skutečnosti existují téměř stejně dlouho jako letadla samotná. Víte, že k prvním úderům bezpilotních letounů došlo již během druhé světové války?

Po většinu lidské historie se museli lidé přímo účastnit většiny bojových situací, protože technologie vyžadovala přesné vedení zbraně člověkem. S technologickým pokrokem se však člověk pomalu dostával dál a dál od nepřítele. Meč měl větší dosah než pěsti, následovaly vrhací a střelné zbraně, děla, bomby a rakety, střely s plochou dráhou letu a střely balistické. Dnes lze vojenské letouny ovládat na dálku z druhé strany Země v reálném čase a velmi přesně.

Foto: Dron Interstate TDR-1 v Národním muzeu námořního letectva v Pensacole na Floridě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Srbsko-bulharská válka roku 1885: malý balkánský konflikt v širších návaznostech

Vzdálení člověka od boje má řadu výhod. Samozřejmě snižuje počet vlastních obětí, což je vždy dobré. Technologie nyní navíc dospěla do takové úrovně, že je člověk často nejslabším článkem. Stroje se neunaví, neonemocní a plní rozkazy přesně podle požadavků. Z těchto důvodů jsou drony velice efektivní.

Spojené státy zahájily projekt vývoje levných a snadno ovladatelných bezpilotních prostředků již v roce 1942. Vzhledem k nejistému výsledku války byly podobné odvážné a nevyzkoušené technologie zařazeny na seznam priorit armády poměrně nízko. Tento typ zbraně nicméně mohl být nesmírně užitečný zejména na Tichomořském válčišti. Bezpilotní letouny vyráběla společnost Interstate Aircraft a byly konstruovány především ze dřeva s využitím kovového rámu. Měly dva motory a odnímatelný kokpit, takže je v případě potřeby mohl řídit i člověk. 

Drony měly být řízeny na dálku pilotem z námořního bombardéru Grumman TBF Avenger, který by dron následoval. Na svou dobu projekt využíval velmi pokročilé technologie. V přídi TDR-1 byla umístěna televizní kamera. Ta přenášela živou zpětnou vazbu na pětipalcovou obrazovku v Avengeru. Kvalita obrazu byla samozřejmě špatná, avšak byla dostatečná na to, aby pilot viděl velké cíle, například lodě.

Pro provoz letounu byly nakonec sestaveny tři speciální úkolové letecké skupiny (STAG), připravené k nasazení v polovině roku 1944. Když dorazily na Šalamounovy ostrovy, rychle zjistily, že tropické podmínky a primitivní infrastruktura jsou pro jejich choulostivé bezpilotní letouny noční můrou.

Psali jsme:F-86 Sabre byl technicky možná horší než MiG-15, v Koreji ale šel k zemi jen jeden Američan na každých 10 MiGů

30. června 1944 byly drony vyzkoušeny proti staré japonské nákladní lodi, která v roce 1942 najela na břeh nedaleko Guadalcanalu. Tehdy byly použity čtyři bezpilotní letouny, z nichž tři loď zasáhly. Dva z nich také explodovaly. Díky této zkoušce a prokázané efektivitě mohly STAGy začít s jejich používáním v boji.

V září byly čtyři bezpilotní letouny vyslány na misi na Bougainville, kde měly zničit další nepohyblivé japonské plavidlo. Tato konkrétní loď však byla, oproti minulému cíli, Japonci stále používána – ti totiž loď přestavěli na protiletadlovou baterii. Každý letoun nesl 900 kg vážící bombu a musel k cíli uletět 88 km.

Jeden letoun byl ztracen po cestě, další letoun svůj cíl téměř zasáhl, avšak neexplodoval. Třetí dron pak loď zasáhl naplno, avšak také nevybuchl. Úspěch zaznamenal až poslední letoun – svůj cíl zasáhl a nesená munice s odpovídajícím účinkem explodovala. Během následujícího měsíce byly podniknuty další mise, z nichž některé mířily na cíle vzdálené až 250 km.

Bezpilotní letouny následně úspěšně útočily na různá vojenská zařízení, ale velení námořnictva nebylo s výsledky, resp. poměrem cena/výkon spokojeno, a v důsledku toho byly v listopadu 1944 drony vyřazeny ze služby. Důvodem nebyla žádná zásadní chyba v konstrukci, ale spíš nezkušenost a možná tehdejší nepochopení potenciálu nové technologie. Důležité však je, že v souvislosti s jejich používáním nedošlo k žádným ztrátám na životech Američanů.

Ze 46 bezpilotních letounů vyslaných k cílům bylo 15 ztraceno ještě před jejich dosažením, zatímco polovina ostatních své cíle zasáhla. Námořnictvo uvedlo, že "dron je schopen přesného útoku za předpokladu, že cíl má dostatečnou velikost a dostatečné rozlišení, aby byl viditelný na televizní obrazovce." Dnes existuje již jen jediný exemplář TDR-1, který je umístěn v Národním muzeu námořního letectva v Pensacole na Floridě.

Zdroj: warhistoryonline