Pojďme si připomenout, proč tento systém vznikl, co znamenal pro Sovětský svaz, jaký měl význam v industrializaci a kolik v něm bylo vězňů. Táborový systém Gulag hrál významnou roli v ekonomice SSSR. Pracovníci tábora těžili dřevo a nerosty, stavěli kanály a silnice nebo pracovali v továrnách. Jednalo se o takový stát ve státě – Gulag si vytvořil své vlastní morální zákony, zvyky i žargon.

 Foto: Mapa táborů Gulag | Wikimedia Commons / Public domain 

Předchůdcem Gulagu v Rusku byl carský systém nucených prací, který platil od 17. století. Spiklenci, špióni, zrádci a opozičníci byli vyhnáni na nucené práce na Sibiř. Sibiřský exil ale nebyl jen pro politické vězně. Od počátku 18. století tak například rolníci mohli rozhodnout o vystěhování nežádoucích osob, kterým byl zabaven majetek ve prospěch obce. Stejně jako Gulag sloužil carský systém trestů k řešení ekonomických problémů: trestanci byli posíláni, aby prozkoumali a těžili přírodní zdroje řídce osídlených a někdy i zcela neobydlených území. Nucenou těžkou práci začal plně využívat car Petr I. Historie výstavby Petrohradu je jasným a ukázkovým příkladem využití práce odsouzených nešťastníků. 

V 19. století se objevil pojem „Centrální tranzitní vězeňská stanice“ – hlavní tranzitní věznice pro odsouzené. Některé z nich přežily do dnešních dní, například Vladimirskij central či Iletskij central, nechvalně známé vězení pro doživotně odsouzené „Černý delfín“. 

Carský systém v podstatě převzal bolševický režim. Ten hned od svých počátků využíval represe a masový teror proti disidentům, třídním nepřátelům a skutečným či domnělým odpůrcům režimu. V roce 1918 vydal Lenin prohlášení o zřízení koncentračních táborů nedaleko velkých měst. V roce 1921 již bylo v provozu asi 100 táborů. V roce 1929 se Stalin rozhodl využít tábory k nucené těžké práci k urychlení industrializace Sovětského svazu, ale také k průzkumu nehostinné Sibiře za účelem hledání nerostného bohatství. Od té doby přešla kontrola nad pracovními tábory z odboru lidového komisaře spravedlnosti na státní bezpečnostní složky – NKVD. První masivní příliv trestanců přišel během Velkého teroru ve 30. letech. Gulag se stal jakýmsi zmenšeným klonem Sovětského svazu. V táborech, stejně jako „na svobodě“ byla nucená práce, nemístná a složitá byrokracie, korupce i krutá lhostejnost k lidskému životu. Dokonce i v táborovém žargonu se území mimo tábor označuje jako „velká zóna“, zatímco tábor jako „malá zóna“. Velká zóna tedy pro trestance byla ne tak kruté místo, jako malá zóna, ale stále nesvobodný tábor. Dozorci v „malé zóně“ byli krutí, věznice odporné, práce těžká a úmrtnost vysoká.

Foto: Většina prací se prováděla manuálně | Wikimedia Commons / Public domain 

Po uchopení moci bolševiky se otázka boje proti těm, kteří nechtěli přijmout novou bolševickou moc, stala prvořadou. Lenin, stejně jako jeho následovníci, věřil, že komunistická revoluce dala vzniknout novému typu politických zločinců – třídním nepřátelům. Lenin považoval zloděje a vrahy za oběti buržoazní tyranie a vykořisťování, tedy jiný typ zločinců. Právě tento koncept oddělování vězňů sehrál zásadní roli při vzniku Gulagu. Jestliže v prvních letech Velké říjnové revoluce byli všichni vězněni v obecních věznicích, tak během Rudého teroru vyvstala nutnost oddělovat ty „hodné zločince“ od „zlých zločinců“.

Na konci občanské války došlo k rozdělení pojmů vězení a pracovní tábor. Věznice byly převedeny pod odbor Lidového komisariátu spravedlnosti a později Lidového komisariátu vnitra a staly se klasickými věznicemi v klasickém slova smyslu. Zároveň Čeka, která se později po OGPU stala GPU, a nakonec se změnila v KGB, měla na starosti systém speciálních pracovních táborů. Tyto tábory byly mimo jurisdikci jiných sovětských departementů, a proto byly pro veřejnost jakoby neviditelné. Když byli všichni držení ve stejných věznicích, tak se mezi vrahy a zloděje řadili i politicky nepohodlní živlové, tedy kněží, carští úředníci, podnikatelé, anarchisté, leví a pravicoví eseři či menševici. Tito byli těžce zvládnutelní – zakládali společenství, drželi hladovky a dokázali komunikovat s vnějším světem. To se komunistickému systému pochopitelně nehodilo. Tito vězni tedy byli převezení dál, konkrétně do tábora Cholmogory u Archandělska, na západní Sibiř a do bývalého kláštera v Pertominsku. I odtud se ovšem vězňům dařilo posílat zprávy o poměrech ve vězení, a tak byly tyto „zlomyslné živly“ poslány ještě dál – na Solovecké ostrovy. 

Foto: Solovecký klášter se stal prvním táborem systému Gulag | Wikimedia Commons / Public domain

Solovecký klášter, založený v 15. století, měl již v dalším století za svými zdmi zvláštní vězení, v němž byli drženi horliví kacíři a zneuctění šlechtici. Od poloviny 19. století si zde trest odpykávali pouze provinilí církevní duchovní. Od roku 1920 byl klášter uzavřen a bolševici v něm provedli audit, zabavili majetek bratří a zorganizovali pracovní tábor. V říjnu 1923 vláda nařídila převod klášterních budov do jurisdikce OGPU spolu s bývalými kláštery v Cholmogorech a Pertominsku. Tak vznikl první sovětský pracovní tábor Gulag – Solovecký tábor zvláštního určení (SLON).

První vězni byli političtí vězni. Z oficiálního hlediska zde život nebyl tak špatný. Nebyly zde nucené práce a životní podmínky byly snesitelné. Brzy se tábor začal plnit dalšími vězni: Bělogvardějci, kronštadtskými povstalci, šlechtici a dalšími „nepřáteli revoluce“. Úkolem tábora měla být politická převýchova, tedy vězňům vštípit myšlenky komunismu a předpokládala se soběstačnost v té době jediného resortního tábora OGPU. Skutečnost ovšem byla opačná. Šířily se tu štěnice a vši, strava byla nedostatečná, práce náročná a nehygienické podmínky vedly k nemocem, především tyfu. Dozorci byli k vězňům také velice krutí. V zimě nechávali dozorci svázané vězně ve zvonici i 18 hodin jen ve spodním prádle, v mrazu je vozili nahé do venkovních lázní, v létě je zase bez oblečení uvazovali ke stromům, kde je nechali na pospas komárům až do omdlení.

Foto: Vězni Gulagu při těžbě zinku | Wikimedia Commons / Public domain

Vězni pracovali primárně na těžbě dřeva, export dřeva byl pro Sovětský svaz jednou z mála cest, jak získat zahraniční měnu. V roce 1930 vedly zkušenosti ze Soloveckého tábora stranu k rozhodnutí vytvořit celostátní systém Gulag. 

První dozorci 

Prvním velitelem Soloveckého tábora byl v roce 1923 důstojník Alexander Nogtev, alkoholik a sadista, který osobně každého vězně při příjezdu brutálně zbil. Brzy byl ale zatčen za nedodržení dodávek dřeva a v táboře sám uvězněn. Toho v roce 1925 nahradil důstojník Teodors Eihmans, za něj se tábor stal nejen soběstačným, ale začal přinášet i zisky. Tomu napomohl i Naftalij Frenkel, velitel finančního oddělení, který proslul nechvalnou větou: „z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme.“ Kromě těžby dřeva Frenkel založil i další výdělečné aktivity, jako rybolov a stavba cihelny. Komunistický režim byl nadšený. Z bezplatné práce vězňů silně profitoval. 

Frenkel také zavedl příděly jídla podle kategorií. Vězně rozdělil do tří kategorií: Ty, kteří jsou schopní těžké práce, ty, schopné lehké práce a neschopné a invalidy. Každá skupina dostala své vlastní úkoly a byla povinna plnit své vlastní normy. A podle toho dostali i příděl. Zatímco denní příděl v první skupině činil 800 gramů chleba a 80 gramů masa na den, ve třetí skupině byl příděl poloviční. Normy byly vysoké a často nesplnitelné, zejména pro obyvatele měst, kteří nebyli zvyklí pracovat v drsném klimatu.

Foto: Ekonomickému rozmachu otrocké práce napomohl Naftalij Frenkel(zcela vpravo) | Wikimedia Commons / Public domain

Rozvoj systému Gulag 

V roce 1929 sovětská vláda stanovila první pětiletý plán. Ten zajišťoval meziroční nárůst průmyslové výroby o 20 %, vznik nových odvětví, zařízení a druhů výroby. První pětiletka se nesla v duchu hesla „Pětiletý plán splníme již za čtyři roky!“ V roce 1929 se také zintenzivnil proces kolektivizace rolníků a likvidace „kulaků“, kteří byli buď zastřeleni, nebo vyhnáni na Sibiř či na území Kazachstánu. Vězeňský systém byl potřeba reformovat, neboť jen na Soloveckých ostrovech vzrostl počet vězňů ze 30 000 v roce 1927 na 300 000 v roce 1935. V roce 1934 došlo tedy k převedení i standardních věznic pod kontrolu NKVD a začlenění do systému Gulag. Sovětská ekonomika tak získala k dispozici miliony vězňů k otrocké práci. 

Role Gulagu v industrializaci 

Industrializace, která zachvátila SSSR v první polovině 30. let, podnítila ekonomickou expanzi Gulagu. Nové tábory umožnily rozvoj a kolonizaci těch oblastí země, kde se v nepříznivém klimatu nacházely zdroje potřebné k průmyslovému pokroku: uhlí, ropa, zlato, plyn a dřevo. S výnosy z prodeje zdrojů mohla stalinistická vláda nakupovat stroje a zařízení pro průmyslový sektor.

Foto: Stavba Bělomorského kanálu byla první obrovskou akcí vězňů systému Gulag. Neměli ovšem k dispozici téměř žádné nářadí, vše si tedy museli sami vyrobit | Wikimedia Commons / Public domain

Symbolem prvního pětiletého plánu se stala stavba Bělomorského kanálu, oslavovaná Maximem Gorkým a hojně uváděná v sovětském tisku jako příklad převýchovy zločinců prací. Vězni nedostali k práci žádné zvláštní vybavení a vše – od koleček až po lešení – si museli vyrobit ručně sami a stejně ručně se prováděla i stavba. Ve 30. letech byly desetitisíce vězňů přepraveny do Jakutska a na Čukotu, kde těžili zlato a stavěli silnice. Více než 20 000 vězňů se ve Višlagu podílelo na stavbě chemičky a papírny. Vězni se podíleli i na rekonstrukci Transsibiřské magistrály, či stavbě Bajkalsko-Amurské magistrály, těžbě dřeva i stavbě nových táborů, kasáren a průmyslových podniků. 

V Komi vznikla na území táborů celá města – Vorkuta, Pečora, Inta či Uchta. Zde, stejně jako jinde, i zde panovaly nuzné podmínky. Nebyl dostatek ubytovacích prostor, stejně tak i nedostatek jídla a zimního oblečení. Šířily se nemoci a úmrtnost byla vysoká. Některé tábory byly vystaveny tak daleko od civilizace, že zde nebyly ani žádné ploty – útěk se totiž rovnal smrti. 

Foto: Samotka v táboře Vorkuta | Wikimedia Commons / Public domain

Zajímavou roli sehrály i takzvané Šarašky – výzkumné ústavy a konstrukční kanceláře podřízené NKVD. V šaraškách pracovali inženýři, konstruktéři, chemici, letečtí konstruktéři, vojenští specialisté, architekti a umělci, jejichž prací byl vývoj a konstrukce bojových letadel, lokomotiv, či děl. 

Speciální tábory Gulag 

Ve druhé polovině roku 1948 se Sovětským svazem přehnala další vlna zatýkání. Převážnou část nových vězňů tvořili „političtí“ zločinci odsouzení podle článku 58: špioni, teroristé, političtí odpůrci, sabotéři, trockisté, menševici, bílí emigranti, anarchisté a socialističtí revolucionáři. Pro ty byly vytvořeny speciální oddělené tábory, které ovšem přebíraly většinu ze standardních táborů: vězeňské oblečení s čísly, baráky, které se na noc zamykají, kontakt s vnějším světem omezen na pouhé dva dopisy ročně, 10hodinový pracovní den a minimální lékařská péče. Do roku 1952 bylo ve speciálních táborech drženo něco málo přes 200 000 lidí. 

Nejstrašnější tábory Gulag

Již v prvním táboře na Soloveckých ostrovech panovaly těžké podmínky. Vězni byli biti, mučeni, ponižováni, vystaveni tvrdému prostředí bez adekvátní lékařské péče. Všechny tyto faktory vedly k vysoké úmrtnosti mezi vězni. Gulag ovšem vytvořil ideální podmínky: Režim se zbavil svých odpůrců, a ještě na tom vydělal. Podmínky nebyly lepší ani v dočasných táborech vytvořených speciálně pro „velké stavební projekty“: Dmitrovlag, Belbatlag, Bamlag. Skutečná noční můra se však odehrávala na vzdálených hranicích SSSR. V Kolymských táborech umíralo nejvíc vězňů ze všech. Mnoho odsouzenců také zemřelo po cestě do táborů. V zimě totiž v železničních vozech byla k dispozici pouze malá kamínka a každý vězeň měl přidělen určitý počet kusů uhlí a jak vězni po cestě umírali, snižoval se i příděl uhlí. Nehledě na skutečnost, že malá kamínka neměla šanci vytopit vůz. V Kolymských táborech byl také zaveden 16hodinový pracovní den a sníženy porce jídla, přežít v zimě desítky stupňů Celsia pod nulou bylo náročné, navíc když v noci trestanci nocovali jen v plátěných stanech. 

V Kazachstánu se od konce 30. let nacházel tábor A.L.Ž.I.R. (tábor Akmola pro manželky zrádců). Podle zákona totiž byly trestány i manželky zrádců. Mezi obyvateli táborů s nacházely i vdovy po Tuchačevském, Kalininovi, Bucharinovi, či Enukidzem. Ženy pracovaly na poli, zatímco děti a nemocní pracovali v oděvní továrně. Malé děti byly matkám násilně odebrány a žily ve speciálních domech pod výchovou táborových chův až do věku dvou let. Poté byly převezeny do dětských domovů, kde jim byla dána nová identita a byly určeny k adopci. 

Vězni Gulagu 

Mezi vězni táborů NKVD bylo několik kategorií: kromě politických vězňů, rolníků a intelektuálů bylo mezi vězni také velké procento skutečných zločinců. Nejvyšší úroveň v hierarchii v trestních věcech obsadili zkušení zločinci – zloději a vrazi. Jednalo se totiž o ty „správné zločince“, kteří byli ke zločinům dohnáni buržoazními praktikami, tedy jsou vlastně oběťmi. Tato elita kriminálního světa vytvořila vlastní kodex chování i zákony a soustředili se do gangů. Mezi nimi a politickými vězni vládlo nepřátelství. Vliv zlodějů a vrahů na život v táboře byl obrovský a po dozorcích řídili vlastně chod celého tábora. Dostat se do elitní uzavřené společnosti zlodějů a vrahů znamenalo ve většině případů přežít. 

Foto: Političtí vězni v dole v Komi | Wikimedia Commons / Public domain

Kdo byl poslán do pracovních táborů v SSSR 

Vlny represí odpovídaly aktuální domácí i zahraniční politické situaci. Během občanské války byly tábory plné odpůrců nově vítězné revoluce, a „třídních nepřátel“: bělogvardějců, socialistických revolucionářů, menševiků, anarchistů a šlechticů. Po začátku industrializace a kolektivizace byly řady vězňů Gulagu doplněny o „kulaky“, rolníky, kteří odolávali bolševickým inovacím, „příživníky“ a technickou inteligenci. Během let Velkého teroru se do Gulagů dostali zase vojenští důstojníci, straničtí funkcionáři, a údajní špióni a sabotéři. Počet odsouzených byl obrovský, koncentrační tábory nedokázaly zvládnout takový proud lidí, takže v těchto letech bylo mezi vězni vysoké procento úmrtí. Po anexi nových území – pobaltských zemí, Besarábie a části Polska – se v táborech začali objevovat vězni, kteří byli kdysi občany pohlcených území. Vězněni byli i příslušníci národů, které Stalin považoval za pátou kolonu, tedy povolžští Němci, krymští Tataři, Čečenci a Kalmykové. Během druhé světové války byly zase řady vězňů obohaceny o válečné zajatce. 

Kolik lidí prošlo Gulagem? 

Počet táborů se pohyboval ve stovkách a počet vězněných v milionech. Přesně číslo znal jen úzký okruh politické špičky a do dnes podléhají utajení. Nejčastější odhad je ovšem 13 až 18 milionů lidí, podle jiných odhadů počet vězňů přesáhl i 20 milionů. Stejné je to i s počtem úmrtí. Podle oficiálních statistik v Gulazích zemřelo na 780 000 lidí, toto číslo je ovšem politické a samozřejmě nepřesné. Historici tedy nejčastěji odhadují počet zabitých na 2,7 milionu. 

Váleční zajatci v Gulagu 

Rudá armáda zřídila první zajatecké tábory v roce 1939 po překročení polských hranic a zajetí 230 000 polských vojáků. Většina z nich byla propuštěna, ale ti, kteří byli považováni za nebezpečné, byli posláni buď do Gulagu, nebo do zajateckých táborů hluboko na sovětském území. Hlavní tábory byly založeny po sovětském vítězství v bitvě u Stalingradu. Zajatci byli nejdříve chováni na širém prostranství bez lékařské pomoci a střechy nad hlavou, úmrtnost německých a spojeneckých zajatců tehdy dosahovala 60 %. V sovětském zajetí tedy oficiálně zemřelo na 570 000 válečných zajatců. 

V roce 1945 bylo v sovětském zajetí zhruba 4 miliony nepřátelských vojáků a důstojníků. Většina z nich skončila buď v pracovních táborech Gulag nebo v zajateckých táborech. Rozdíly mezi těmito dvěma systémy byly extrémně malé, takže historie zajateckých táborů je úzce spjata s Gulagem. Stejně jako vězni pracovali zajatci při těžbě dřeva, šaraškách, dolech a při stavbě silnic a domů. Do dnešních dní někteří obyvatelé Moskvy hrdě poznamenávají, že jejich domy postavili zajatí Němci. 

Foto: Uhelný důl v táboře Intalag | Wikimedia Commons / Public domain

Útěky z táborů Gulag 

Tábory byly stavěny tak, aby útěk z nich byl nemožný. Několik řad plotů z ostnatého drátu, strážní věže, ale i klimatické podmínky a nehostinné prostředí zajišťovaly, že se vězňům utíkat chtít nebude. Například město Vorkuta, vybudované trestanci, je dod dnešních dní přístupné pouze po železnici, nebo letadlem, do města nevede žádná silnice. Na Kolymě zase nebyla žádná velká města, kde by se trestanec mohl ukrýt. V malých vesnicích, kde se lidé znali, si vždy někoho nového všimli, a to vzbudilo podezření. Ukrývání uprchlého vězně se rovnalo uvěznění v táboře, naopak za nahlášení zběha obyvatelům vesnice náležela malá finanční odměna. 

K úspěšným útěkům však přesto došlo. V roce 1925 se dvěma bělogvardějcům podařilo uprchnout z tábora na Soloveckých ostrovech. Šli více než měsíc k hranicím s Finskem a poté svá dobrodružství zveřejnili. Obecně byla při formování Gulagu možnost útěku poměrně vysoká. Ze zprávy vyplývá, že v roce 1933 se z táborů podařilo uprchnout 45 tisícům lidí, z nichž 29 tisíc bylo dopadeno. Vězni nejčastěji prchali na přelomu jara a léta, kdy už bylo teplo a v lesích se dalo najíst lesními plody, houbami, mechem a drobnou zvěří. Od poloviny 30. let ale počet uprchlíků výrazně klesl, a to hlavně stavbou táborů na odlehlých místech. 

Foto: Část plotu a strážní věž z tábora Perm-36 uchována jako část muzea | Wikimedia Commons / Public domai

Povstání v táborech Gulag 

Zatímco možností k útěku bylo více, povstání bylo takřka nemožné. Vládnoucí vrstva zlodějů a vrahů něco takového nepovolala. V roce 1942 došlo k prvnímu masovému povstání vězňů ve Vorkutlagu. Vzpouru vedl bývalý vězeň a v té době šéf dřevorubecké jednotky Mark Retyunin. Podle předem připraveného plánu zavřeli povstalci stráže v lázních a odzbrojili je. Asi sto vězňů, kteří přešli na stranu povstalců, dostali zbraně a teplé oblečení. Poté se skupina přesunula do nejbližší osady Ust-Usa. Tam osvobodili další vězně a zničili telefonní spojení. Ještě předtím ovšem stihli strážní zavolat o pomoc, a tak se do oblasti sjely jednotky ze sousedních táborů. V nastalé bitvě byli povstalci buď zastřeleni, nebo spáchali sebevraždu. 

Po Stalinově smrti v roce 1953 bylo mnoho vězňů amnestováno a režim tábora pro zbytek byl změkčen. Tyto změny se ale vězňů ve speciálních táborech nedotkly. V roce 1953 vznikla vzpoura simultánně ve dvou speciálních táborech v Norilsku a Vorkutě. Norilské povstání bylo největší a zúčastnilo se ho více než 16 000 lidí. Povstalci stávkovali od konce května do začátku srpna a požadovali přezkoumání případu, zkrácení pracovního dne na 8 hodin, výplatu mzdy, zrušení číslování na mundúrech, propuštění zdravotně postižených a cizinců a zrušení omezení korespondence s rodinou. Povstalci odmítli chodit do práce, drželi hladovku a požadovali jednání nejprve se zástupci místních úřadů a poté s představiteli strany a ministerstva vnitra. Po schválení podmínek pokračovaly stávky. Vězni zřejmě chtěli nejen uvolnění táborového režimu, ale i propuštění. Na to bezpečnostní složky odpověděly silou – vůdci byli zastřeleni a účastníci stávky byli posláni do jiných táborů.

Foto: V Moskvě vzniklo muzeum Gulagu. To bylo ovšem v listopadu tohoto roku uzavřeno bezpečnostními složkami. Režim Vladimíra Putina totiž cílí na sentiment po slávě Sovětského svazu a tábory Gulag nejsou dnes v Rusku politicky vhodné | Wikimedia Commons / Public domain

Likvidace gulagu 

V den, kdy byla oznámena Stalinova smrt, většina vězňů začala doufat, že se jejich situace změní. Tři týdny po Stalinově smrti předložil Lavrentij Berija ústřednímu výboru memorandum, ve kterém informoval o počtu vězňů, procentu žen, postižených a starých lidí mezi nimi. Následující den, 27. března 1953, byla vyhlášena amnestie pro přibližně milion vyhnanců a vězňů. Amnestie se ovšem netýkala všech. Propuštěni byli ti, kteří byli odsouzeni na pět let a méně, senioři, nezletilí, ženy s dětmi a těhotné ženy. Propuštěni byli tedy jen vězni uvěznění za mírné zločiny, jako byly drobné krádeže a podobně. Jen minimum politických vězňů dostalo méně než 5 let. 

V roce 1954 byla ve všech táborech zavedena 8hodinová pracovní doba a speciální tábory byly zrušeny. Podmínky vězňů se zlepšily: byla umožněna neomezená korespondence, vězni začali dostávat balíčky a pokud by pracoval dobře, mohli být předčasně propuštěni. Začala také revize případů. Šlo to pomalu, ale lidé byli neustále propouštěni. V roce 1957 byly zlikvidovány dva největší tábory – Dalstroj a Norillag. Stalinova smrt znamenala začátek konce táborového systému. V roce 1960 byl Gulag definitivně zlikvidován. I když komunistická politika proti svým občanům nadále využívala brutální metody, nikoho nenapadlo znovu zavést otrockou práci a táborový systém. Otrocká práce přestala být součástí každodenního a ekonomického života v SSSR. 

Foto: Diletant Media, britannica