Americké námořnictvo odepíše poslední palubní víceúčelové bojové letouny F/A-18C Hornet. Dne 1. února 2019 proběhlo oficiální rozloučení se stroji tohoto typu.

Na konci 90. let americké vojenské námořnictvo začalo přijímat výrazně modernizované verze letounu F/A-18, známé jako Super Hornet. Do nedávné doby však zůstávala 34. squadrona Blue Blasters (Strike Fighter Squadron 34) poslední operační jednotkou, která využívala staré Hornety. Nyní nastal čas nahradit je Super Hornety.

Foto: Boeing F/A-18E/F Super Hornet | Wikimedia Commons

Psali jsme:Austrálie si vybrala americké bitevní vrtulníky Apache

V tomto případě zůstanou letouny F/A-18C Hornet v provozu v rezervních jednotkách amerického námořnictva. Hornety bude i nadále používat americký námořní sbor, který dokonce provádí jejich modernizaci.

Letoun F/A-18 byl vyvinut společností McDonnel Douglas v sedmdesátých letech a později byl několikrát modernizován. Celkově bylo vyrobeno asi dva tisíce letadel, které jsou kromě USA provozovány v zemích jako Austrálie, Španělsko, Kanada a několika dalších.

Foto: Boeing F/A-18E/F Super Hornet | Wikimedia Commons

McDonnell Douglas (dnes Boeing) F/A-18 Hornet je víceúčelový stíhací letoun schopný provozu z letadlové lodi a za každého počasí, který je určen jak pro vzdušné souboje, tak i pozemní útoky. Navržen byl v průběhu 70. let 20. století pro potřeby amerického námořnictva a námořní pěchoty, ale do služby se dostal i v mnoha dalších zemích.

Psali jsme:Historie íránských dronů: od DIY modelů až po sofistikované smrtící zbraně působící hluboko v týlu nepřítele

Letoun vznikl dalším vývojem typu Northrop YF-17A. Po zařazení do služby měl nahradit stroje A-7 Corsair II sloužící v americkém námořnictvu a F-4 Phantom II námořní pěchoty. Původně se plánovaly 2 rozdílné verze: F-18 pro stíhací úkoly a A-18 pro bitevní úkoly, ale nakonec byly sloučeny do jednoho konstrukčního návrhu. To se odrazilo i v jeho neobvyklém označení F/A-18.

Foto: F/A-18C Hornet od VFA-34 Blue Blasters startuje z lodi USS Ronald Reagan CVN-7 | USN / PD

Poprvé se vznesl z letiště Lambert 18. listopadu 1978 s šéfpilotem MDD Jackem Kringsem. Od ledna 1979 se F-18 zapojil do testů v Námořním zkušebním leteckém středisku v Patuxent River a u později detašované zkušební letky VX-4. Během následujících letových zkoušek do 4. února 1981 zde bylo použito 9 strojů předcházejících sériové jednomístné F/A-18 a dvě cvičné TF-18A.

8. září 1980 se v důsledku roztržení rotoru nízkotlaké turbíny pravého motoru zřítil druhý dvoumístný Hornet, těsně po odletu z předvádění v britském Farnborough. Palubní kvalifikační zkoušky F-18 probíhaly na letadlové lodi USS America (CV-66) u pobřeží Virginie mezi 31. říjnem a 3. listopadem 1980.

První sériové stroje se začaly k námořnictvu dostávat v květnu 1980. První jednotkou, která dosáhla operační způsobilosti byla jednotka námořní pěchoty VMFA-314, která byla za operačně způsobilou vyhlášena 7. ledna 1983. Ukázalo se, že letadlo vyniká jak v stíhací tak v útočné roli, pro které byl navržen. K tomuto úspěchu dopomohl i radar AN/APG-65.

Video: F-18 Super Hornet v akci / YouTube

Po vyrobení 371 ks F/A-18 a 40 ks F/A-18B se výroba soustředila na produkci vylepšených verzí F/A-18C, které byly první verzí schopnou nést rakety AIM-120 AMRAAM a protizemních střel AGM-65 Maverick. Spolu s novými F/A-18C byly pořízeny i F/A-18D – dvoumístné verze, které měly nahradit stroje A-6 Intruder. Pozdější verze F/A-18D měly schopnost nasazení k nočním útokům. Hlavními nedostatky prvních verzí F/A-18 byl malý dolet. Vývoj zvětšené verze, která měla o 86 cm delší trup a 25% zvýšenou plochu křídel, začal na počátku 90. let 20. století. Byl označen jako F/A-18 Super Hornet (jednomístný) a F/A-18F Super Hornet (dvoumístný). Jeho úkolem je nahradit starší verze F/A-18 a stroje F-14 Tomcat. Byla také vyvinuta verze pro elektronický boj, označena jako EF/A-18G Growler, přičemž by měl nahradit letadla EA-6B Prowler.

Zdroj: Militarybox, CC BY-SA, Wikipedia, YouTube