Britové se v roce 1941 v severní Africe ocitli v nezáviděníhodné situaci. Tanky Matilda a Valentine byly sice poměrně moderní, avšak nebylo jich tolik. Křižníkové tanky Crusader se zase svým protivníkům co do schopností vyrovnávaly jen velmi těžko. Situaci měli zachránit američtí generálové Lee a Grant, tedy ve formě tanků. 

Britové poprvé požádali Američany o tanky v létě 1940, poté, co bylo velké procento britských tankových sil ztraceno ve Francii. Britové původně chtěli vyrábět své tanky ve Spojených státech na základě licence, to však Američané odmítli s tím, že Britům odešlou stejné tanky, které využívá americká armáda, která však stále neměla ve své výzbroji žádné moderní střední tanky. Jednou z novinek byl tank M3.

Foto: Uložení hlavní výzbroje do korby nebylo v tu dobu pro střední tanky ničím neobvyklým. Stejnou konstrukci měly např. francouzské tanky Char B.1 nebo první verze britských tanků Churchill. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Problém německých tanků. Nejen značná hrozba na bojišti – také užitečná statistická metoda

Tank M3 měl být jen vývojovým mezistupněm, který měl americké armádě poskytnout alespoň nějaké střední tanky, než se přejde na vylepšený model, a tak se plánovalo vyrobit jen několik stovek těchto vozidel. Britové ovšem potřebovali hodně tanků a potřebovali je ihned. Britové tak podepsali obří kontrakt na nákup 685 tanků M3 vyrobených firmou Baldwin Locomotive Works, 500 tanků od firmy Pullman Standard Manufacturing Company a Pressed Steel Car Company a 100 tanků od společnosti Lima Locomotive. Britové si tak objednali téměř tolik tanků jako sami Američané. Výrobní kapacity počítaly s výrobou 14,5 tanků denně – 8 pro americkou armádu a 6,5 tanku pro potřeby Velké Británie. 

Britové také na konstrukci tanků M3 do jisté míry participovali, převážně britský inženýr L. Carr, který pro tanky M3 navrhl novou odlévanou věž. Ta byla o něco větší, než původní americká a bylo v ní umístěno rádio. Otočná velitelská kopule s kulometem byla odstraněna a místo ní byl na věži umístěn dvoukřídlý poklop pro nástup a výstup z tanku. Tankům tohoto typu se přezdívalo „General Grant“ po Ulyssesi S. Grantovi, generálovi Unie v americké občanské válce. Tanky s americkou věží dostaly přezdívku „General Lee“ podle Grantova nepřítele, generála Konfederace Roberta E. Leeho. 

Foto:  Tank M3 Grant (vlevo) a M3 Lee (vpravo) během svého působení v Africe. Povšimněte si, že Grant má objemnější věž a nedisponuje otočnou velitelskou věžičkou s kulomety. | Wikimedia Commons / Public domain

První střední tanky M3 dorazily do zkušebního areálu oddělení konstrukce tanků ve Farnborough koncem října 1941, kde byly klasifikovány jako křižníkové tanky. Jelikož se původně jednalo pouze o přechodný typ, na strojích se během zkoušek objevovaly závažné závady. Vynechávalo zapalování motoru, vzduchové filtry nebyly spolehlivé a z tanku často unikaly kapaliny, včetně hydrauliky a olejů, přičemž tyto závady nešlo opravit a muselo se čekat na náhradní díly. Britové také nehodnotili příliš dobře samotný design tanku. Tank byl díky uložení hlavní výzbroje na pravé straně korby nestabilní a měl posunuté těžiště, což se ukázalo jako problém v terénu. Tank byl také velice vysoký, což z něj dělalo snadný cíl, na druhou stranu měla obsluha zas uvnitř dostatek místa k pohybu. Testování probíhalo až do 5. prosince, kdy odešel motor a bylo nutné objednat nový, do té doby tank ujel 936 mil (1506 km) a motor pracoval 109 hodin, přičemž při demontáži byl motor již silně opotřebený. Kvůli posunutému těžišti a přetíženému podvozku byla spotřeba paliva enormní, činila v průměru 428 l na 100 km. S novým motorem zkoušky pokračovaly dál, ovšem objevoval se jeden problém za druhým. Do 19. ledna tank ujel 1848 mil (2974 km), polovinu po silnicích a polovinu terénem. Za tuto dobu se na tanku objevilo 12 vážných závad a desítky drobnějších. Britové na opravách strávili celkem 253 hodin.

Psali jsme:Projekt Azorian: Nejpovedenější husarský kousek amerických tajných služeb za celou studenou válku

Foto: Řidič tanku Grant zkoumá zásah nad svým postem z německého 50mm kanónu. Přední pancíř tanku M3 dosahoval tloušťky 51 mm, Němci proto měli jen málo prostředků na jeho zničení. | Wikimedia Commons / Public domain

Koncem března dorazil do zkušebního areálu nový tank na podvozku M3. Jednalo se o kanadský RAM I. Ten měl také celou řadu závad. Zatímco podvozek nebyl ideální a měl plno chyb, výzbroj tanku byla pro Brity obrovským krokem kupředu. 75mm dělo M2 tanku Lee a Grant bylo univerzální a mohlo bojovat jak s nepřátelskými tanky, tak i pěchotou.
Britové do té doby používali do tanků jen střely Solid Shot, tedy projektily bez výbušné složky. Ty sice měly dobrou průraznost pancíře, ovšem pro proniknutí pancířem působily poškození jen svou kinetickou energií, zatímco americké střely po průniku pancířem explodovaly. Kanón M2 byl založen na amerických tažených kanónech M1916 a M1917, které byly zase založeny na francouzském dělu Mle. 1897 a střelivo bylo zaměnitelné. To byla výhoda, jelikož Britové měli ještě z první světové války velké množství uložené munice do těchto kanónů. Navzdory rozšířenému mýtu, že hlavní výzbroj tvořil 37mm kanón umístěný ve věži a 75mm kanón umístěný v trupu byla doplňková výzbroj, tomu bylo přesně  naopak. 75mm kanón uložený v trupu byla hlavní výzbroj tanku, zatímco 37mm kanón ve věži byla doplňková zbraň určená pouze k boji s rychle se pohybujícími nepřátelskými lehkými tanky a obrněnými vozidly. Posádky tedy do tanku nakládaly co nejvíce munice právě pro 75mm kanón a to i na úkor 37mm munice. 

Umístění kanónu v trupu bylo však více než nevhodné. Jelikož bylo umístěno poměrně blízko země, musel tank přejet písčitou dunu, aby mohl střílet, čímž ovšem mimoděk odhalil celý svůj profil. Odměr byl také limitující a to pouze 14 stupňů na každou stranu, to vyžadovalo úzkou koordinaci mezi střelcem a velitelem, ti ovšem seděli daleko od sebe a domluva tak byla kvůli hlasitému motoru velice náročná. S vypnutým motorem zase nešlo střílet, jelikož dělo využívalo elektrický spouštěcí mechanismus a na motor byl také napojen ventilační systém, který odváděl spaliny z tanku. Ventilační systém navíc nebyl dostatečně silný a na volnoběh nestíhal spaliny vůbec odvádět. 

Foto: Tank M3 Grant využíval jako své velitelské vozidlo i britský generál Montgomery | Wikimedia Commons / Public domain

Pro tanky existovala celá řada dostupné munice. Britové dostávali i nové protitankové výbušné střely s představnou balistickou kuklou APCBC-T M61, ty byly schopny prorazit až 89mm silný pancíř a v té době tedy mohly spolehlivě zničit jakýkoliv německý tank na jakoukoliv vzdálenost. K dispozici byl i starší protipancéřový granát M72, ten na vzdálenost 1300 metrů prorážel 50mm silný pancíř, ovšem neměl výbušnou složku. Existovaly i starší typy munice, jako Mk.IT AP, či Semi-AP, ale ty Britové vyhodnotili jako zastaralé a určené pouze k výcviku. Jelikož se původně jednalo o protipěchotní dělo, byla rozmanitost tříštivo-trhavé munice ještě větší, ovšem Britové využívali jen granáty M46 a M47. Starší typy byly zakázány, jelikož při výstřelu produkovaly velké množství spalin, což bylo v uzavřeném tanku absolutně nežádoucí. Nový granát M48 Britové k dispozici neměli. Využívaly se také kouřové granáty Mk.I a Mk.II, kvůli nízkému náměru děla ovšem bylo tyto možné střílet pouze na vzdálenost maximálně pouhých pouhých 1500 yardů (1371 m). 

Střelba za jízdy nebyla doporučena. Jednak na to nebyla optika vůbec konstruována a navíc tank nenesl takové množství 75mm munice, aby s ní mohl plýtvat. Nevyvážené těžiště a úzký profil tanku také měl při jízdě za následek kývání ze strany na stranu. Optika celkově sklidila kritiku. Zaměřovače měly velmi tlusté čáry, které na vzdálenost 1000 metrů zcela překrývaly cíl, pro střelbě měly zaměřovače tendenci se samy otřesy při střelbě rozkalibrovat. Propustnost světla byla také velice špatná. Na základě testů sestavili testeři v Lulworthu seznam 77 konstrukčních vad, které bylo třeba opravit. Některé z nich byly opraveny v britských továrnách po dodání vozidel, některé byly vyřešeny Američany během výroby. 

Tanky M3 měly k dokonalosti daleko, i když nabízely Britům některé nesporné výhody.  V boji v Severní Africe však tanky M3 významnou měrou přispěly k porážce sil Osy, přičemž africké pouště se staly hlavním bojištěm těchto tanků. Němci se naučili mít z tanků M3 respekt, jelikož jeho 75mm kanón dokázal ničit všechny německé tanky, zatímco Němci ho svými tankovými děly zepředu nemohli na stejnou vzdálenost vůbec ohrozit. Jediným prostředkem k efektivní likvidaci tanků M3 byl pro Němce slavný FlaK 88, jehož zásoba protitankové munice však byla limitována (většina dodávek šla totiž přednostně k jednotkám v Sovětském svazu). Ještě hůř na tom pak byli Italové, ti mohli tanky M3 ohrozit pouze samohybnými děly Semovente da 75/18 a to pouze při použití střel HEAT, kterých ovšem Italové měli jen velmi omezené množství. 

I přes velké množství technických i konstrukčních chyb byly tanky M3 po určitý čas králem bojiště, nicméně brzy zastaraly. Vezmeme-li však v úvahu, že se mělo původně jednat pouze o přechodný typ, od něhož se neočekávaly žádné zázraky, tank M3 nakonec slavil úspěch.

Zdroj: Tanks Archives