V rámci programu www.armywoman.cz Spolku VLČÍ MÁKY se snažíme postupně popsat témata, která se týkají jak žen vojáků, tak vojákyň. Bez ohledu na hlásání rovnosti pohlaví totiž zažívají a řeší „život ve službě" specificky, zvláště jde-li o matky. Proto nabízíme rozhovor s ženou, která se rozhodla vstoupit do Aktivní zálohy a musí tomu uzpůsobit rodinný a pracovní život. Jde to, ale nic se nesmí podcenit...

Foto: Nabízíme rozhovor s ženou, která se rozhodla vstoupit do Aktivní zálohy 

Alena je analytička velké korporátní společnosti, toho času na rodičovské dovolené, k tomu si přivydělává jako instruktorka první pomoci. Rozhodla se věnovat volný čas (jde-li vůbec tvrdit, že nějaký má) tomu, co ji baví a láká od mládí. Našla k tomu oporu ve svém muži a okolí, pokusila se zvážit všechny okolnosti...

Kdy ses rozhodla vstoupit do Aktivní zálohy (AZ)?

Vojenské prostředí mě zajímalo snad odjakživa, nejstarší vzpomínka je z 8. třídy základní školy, kdy jsem chtěla jít na střední vojenskou školu a pak kariérně navázat jako vojenská zdravotnice. Ze zdravotních důvodů jsem tehdy nemohla, takže jsem vystudovala něco jiného a v pracovním i osobním životě jsem se věnovala jiným oblastem. V roce 2011 jsem ale začala učit první pomoc a v rámci vzdělávání se v této oblasti jsem se logicky propracovala od civilní neodkladné péče až k té v bojových podmínkách.

Minulý rok jsem jela na první workshopy TCCC (Tactical Combat Casualty Care), následně pak na kurz US Army Combat Livesaver, „bojová medicína" mě chytla, navíc jsem zjistila, že se cítím dobře v tom prostředí a v této skupině lidí. Tak jsem začala vymýšlet, jak se do toho dostat nějak víc, logicky s tím jsem sledovala i nábor do AZ a na podzim 2016 jsem zjistila, že je možnost nastoupit v rámci AZ jako instruktorka zdravotní přípravy do jednotky při Centru základní přípravy ve Vyškově. Zjistila jsem si, jestli bych splňovala podmínky na instruktora a v momentě, kdy se ukázalo, že ano, jsem celou věc předložila k diskuzi manželovi.

Co je Tvojí hlavní motivací?

Vidím to jako cestu, jak se šířeji věnovat tomu, co umím a co mě opravdu baví – lektorování první pomoci. Myslím si, že mám v tomhle ohledu opravdu co nabídnout. Zároveň je to pro mě obrovská příležitost se naučit plno věcí z oboru, ke kterým bych se jinak nedostala, nebo jen obtížně. Podstatný aspekt je to, že budu dělat něco nad rámec svého osobního života, něco, co je prospěšné i pro ostatní. To je pro mě důležité a naplňující.

Foto: Alena na výletě

Zmínila jsi manžela. Určitě jste probírali nějaká pro a proti. Pokud bys měla poradit ženě v podobné situaci, jak bys jí popsala, co všechno si musí uvážit a prodiskutovat s partnerem?

Nejdůležitější bude vyřešit péči o děti. Zvládne muž pečovat o děti, vodit je do školky i vyzvedávat, uvařit teplé jídlo, vyprat jim, věnovat jim nějaký čas na hru a celkově je obstarat tak, aby ho to příliš nevyčerpalo při výkonu jeho zaměstnání? My máme dvě malé děti, jedno chodí do školky, ale druhé zatím ne, takže jsme museli probrat možnost hlídání jednak během šestitýdenního kurzu základní přípravy, ale hlavně i pravidelně při každoročních cvičeních, potažmo při nějakém operačním nasazení, které může přijít poměrně narychlo. Je v rodině dost peněz na to, aby se zaplatila dobrá chůva, které lze důvěřovat, nebo fungují prarodiče?

V neposlední řadě jsme řešili to, jak to děti beze mne zvládnou v citovém smyslu slova, zda nebudou „zlobit". Potýkám, že u našich dětí je „zlobení" třeba nadměrný pláč a nespolupráce, takže stačí se

zklidnit a chovat se k nim laskavě, což většinou zabere. Proto jsme se s mužem shodli, že pokud by „zlobily" během mé nepřítomnosti, bude lepší jim projevit lásku a pochopení, protože se s největší pravděpodobností bude jednat „pouze" o projev stesku.

Chápu, že děti jsou na prvním místě. Ale co finanční stránka?

To je velmi důležitá věc – výpadek příjmu ženy během kurzu základní přípravy, cvičení a případného operačního nasazení. Armáda sice něco vyplácí, ale žádné zvláštní částky to nejsou. Vytvořili jsme si úspory a já jsem si přeorganizovala práci na jiné měsíce. Jsem trochu ve výhodě, že mi zatím chodí rodičovský příspěvek a přivydělávám si jako lektorka první pomoci. To byl i trochu důvod, proč jsem se rozhodla jít do AZ ještě teď, dokud se nemusím vrátit do práce na plný úvazek. Neumím si představit řešit v práci, jestli mě pustí na šest týdnů na kurz základní přípravy. Až budu zpátky v korporátu, bude to opravdový výpadek, ale pokryjeme to snad odměnou, která aktivním záložákům ročně chodí.

A co považuji za velmi důležité pro matky s dětmi – že kurz základní přípravy běží jen od pondělí do čtvrtka. Kdybych tam musela být celých šest týdnů v kuse i s víkendy, tak bych do toho určitě nešla. Byl by to strašně velký zápřah pro manžela a hlavně děti. I ty čtyři dny, šest týdnů, si myslím, že je docela výrazné odloučení.

Mluvíš o dětech, ale co celková péče o domácnost?

Nepřítomnost ženy položí na manžela opravdu velké nároky ohledně péče o domácnost i rodinu, je dobré ho s tím srozumět předem a racionálně vyhodnotit, jestli se na to vůbec cítí. A nějakou dobu poskytnout na to, aby se vyzkoušel režim v rodině, kdy žena není nonstop přítomna a manžel má tak možnost otestovat, co zvládá, co ne, jestli třeba vůbec dokáže spát celou noc s oběma dětmi, které se často budí, a pak jít do práce a pracovat s plným nasazením. Podle toho pak udělat nějaký plán třeba na včasnou přípravu alespoň části jídel do mrazáku, aby nemusel tolik vařit, domluvit se se sousedkou na pomoci s úklidem domácnosti, žehlením a podobně. Hodně jsme řešili, co bude, pokud onemocní obě děti, protože naše babička pečující o mladší by obě naráz nezvládla. Prostě jsme se snažili společně vytvořit záložní varianty pro všechny případy.

A jak se sama připravuješ po fyzické stránce?

Fyzická příprava u nás byla věc k velké diskuzi. Ne že bych nesportovala vůbec, ale rozhodně na rodičovské s dětmi se sportu nevěnuji tolik jako dřív. Bylo potřeba vyhradit na to nějaký pravidelný čas, kdy se manžel nebo někdo další místo mě postará o děti. Půl roku před plánovaným nástupem do kurzu základní přípravy jsem začala běhat a víc posilovat – dřepy, břicho, kliky, jóga na protažení. Ale daří se to nepravidelně. Manžel bývá pryč, nebo jsou děti nemocné a chtějí mě u sebe, nebo moc dlouho usínají a už se nedokopu do tmy a zimy. Tedy, jdu běhat, ale strašlivě se mi nechce.

Kupuješ si předem nějakou výstroj, studuješ vojenské učebnice?

Zatím nic nekupuju. Něco máme doma – balistiku, helmu, chrániče – ale to jsou soukromé věci, které zatím neplánuju použít. Předpokládám, že na kurzu základní přípravy většinu věcí nafasuju od armády. Co by mi chybělo, si obstarám operativně. Podle toho, co se pak bude požadovat, až budu u jednotky, a co dostanu, si případně pořídím další.

Foto: Pohled do Alenina šatníku

Co se týče teorie, zatím jsem četla akorát brožuru pro vojáky v AZ. A hlavně jsem četla články a rozhovory se současnými absolventy kurzu základní přípravy, abych tak nějak měla představu, co čekat, co si třeba vzít – termoprádlo, svoje ponožky, nějaké svačiny, když půjdeme do terénu, igelitové pytle, apod. Musím říct, že to mi přišlo ze všeho nejlepší jako zdroj aktuálních informací.

Konkrétní odborné informace budu řešit spíš až po kurzu, až se v jednotce informuju, co bych měla mít případně nastudováno s ohledem na náplň práce, která mě tam čeká.

A nakonec: Čistě hypoteticky můžeš být povolána i do nebezpečné mise. A padnout. Utrpět úraz i během cvičení není ani tak hypotetické, jako již pravděpodobné. To jsi s mužem probrala a sama se s tím nějak srovnala?

Probrali jsme to, myslím si, že jsem se relativně srovnala, i když přiznávám, že představa nějakého fatálního úrazu nebo úmrtí mě nenechává úplně klidnou. Kdybych neměla děti, neřešila bych to, ale mám je a musím myslet na ně. A poněkud naivně věřit, že to bude v pořádku. A že i kdyby se něco takového stalo, tak to v něčem snad bude mít svůj smysl. Mnohem víc třeba řeším, že bych se ocitla v situaci, kdy bych musela někoho zastřelit. Popravdě se k tomu zatím tak nějak stavím spíš z pozice zdravotníka – zachraňovat životy a zdraví. Že je vojenský zdravotník především pořád voják, si uvědomuji, ale ještě se s tím budu muset sžívat.