Portál ArmyWoman.cz provozuje Spolek VLČÍ MÁKY mimo jiné proto, že vojákyně nebo také manželky a matky vojáků mohou ve svém životě čelit specifickým situacím, někdy těm úplně nejhorším. Je těžké o nich psát a ještě těžší může být následující řádky číst pro tu ženu, které se týkají. Přesto jsme nashromáždili zpovědi a doporučení těch, které tím už samy prošly.

Seberme odvahu a začněme tím nejhorším. Je to smrt partnera, syna, otce, bratra (...) při výkonu služby...

„Už dopoledne jsem o tom četla na Novinkách, nebyla tam jména, ale jako bych cítila, že šlo o Honzu. Zkoušela jsem mu volat, ale byl nedostupný. Trvalo asi ještě dvě hodiny, než u dveří zazvonil velitel s dalšími lidmi, chtěli jít dovnitř..."

Armáda má pro oznámení úmrtí vojáků propracovaný postup – především brání zveřejnění jmen médii, pochopitelně ale nemá stoprocentní vliv. Dále usiluje, aby zprávu oznámil rodině osobně velitel, v doprovodu kaplana a třeba i kolegy zesnulého. Před domem je pokud možno současně připraven druhý tým tvořený psychologem a lékařem. Bohužel, jistou dobu trvá, než se tyto týmy dají dohromady a dopraví za pozůstalými.

Možná si pomyslíte, že takovou věc by měli bezodkladně zavolat, ale oni nemohou dopustit, abyste se zhroutila sama doma, jsou naopak připraveni vzít vás do náručí a setrvat s vámi. Armáda je jedna velká rodina, takže i oni prožívají hluboký zármutek, který můžete v prvních chvílích sdílet společně a věřte, že to později budete hodnotit jako správný postup.

Ještě je třeba uvést, že blízkých osob je více a nemusí se nacházet na jednom místě. Armáda preferuje manželku (zná-li, tak družku), posléze potomka a je-li tento nezletilý, tak vlastního rodiče zemřelého. Vyplývá to tak i ze zákona, každopádně armáda se vždy snaží například u kolegů ověřit, na koho se má obrátit, navíc u vojáků nasazených v misi je toto obvykle uvedeno přímo jimi předem.

„První minuty, hodiny, možná i dny, si vlastně nevybavuji, pořád jsem jen brečela, z vysílení nebo po nějaké injekci spala, nevím, co mi říkali. V dalších dnech jsem byla naštvaná, že za mnou přišli další vojáci, nechtělo se mi cokoli řešit."

Do 24 hodin vás zřejmě navštíví třetí tým, tvořený právníkem, personalistou a dalšími zaměstnanci armády, v jejichž gesci jsou pomyslné administrativní záležitosti. Je to nepříjemné a nechce se vám do toho, jenže právě vy rozhodujete o tom, jak bude proveden pohřeb, na což je zákonem stanovena lhůta.

Přirozeně jste stále ponořena do chaosu vlastních myšlenek a pocitů. Je dobré požádat o přítomnost další osobu (kamarádku, sousedku), která nebude tak silně citově zasažena, dokáže informace vnímat a později, až se na to budete cítit, vám vše převypráví či předat sepsané v poznámkách, které si pro vás činila (jako žena vojáka, která se zřejmě zná s ženami jeho kolegů, buďte připravena i na tuto roli).

Během různě dlouhé doby po obdržení zprávy budete procházet několika pocitovými stádii. Od neochoty zprávu přijmout (to nemůže být pravda), přes ujišťování se, zda nedošlo k záměně, dále hněv až agresi (je to vina armády), pak depresi (co si počnu), po první pokusy postavit se k situaci racionálně, až ji nakonec přijmete a v rámci možností se s ní smíříte. Tento proces je zcela přirozený, rozhodně se zpětně sama na sebe nezlobte, že jste v určitých fázích reagovala „nevhodně". Naopak to vždy bylo přirozené, a proto vhodné.

„Alespoň, že se postarali o pohřeb. Měl ho opravdu moc hezký."

Pokud voják zemře při výkonu služby, má nárok na vojenský pohřeb. Pozůstalí jej samozřejmě mohou odmítnout, ale to se v praxi neděje, protože je zřejmé, že zesnulý by si pohřeb se všemi poctami přál. Navíc skutečnost, že provedení za vás někdo zajistí, je velkou úlevou. I tak ale můžete velmi podrobně specifikovat pojetí pohřbu: civilní, církevní, s/bez obřadu, s/bez promluvy, zvolit rakev, místo (například obřad může být ve vojenském kostele, smuteční síni)... A prakticky až do konání pohřbu můžete své zadání měnit – doporučuje se promýšlet jej až druhý či třetí den.

Je velice důležité pokusit se nalézt shodu se všemi blízkými pozůstalými. Naopak nemusíte podléhat tlaku širšího okolí, jakkoli je zřejmé, že o rozloučení budou stát i kolegové a možná široká veřejnost s hlubokou úctou i vůči jí zcela neznámému padlému vojákovi. Ať víte či ne, jak by si to přál zesnulý, myslete v prvé řadě na sebe a nebližší. Pohřeb je zcela zásadní přechodový rituál – to vy se musíte rozloučit tak, jak to cítíte a potřebujete.

„Byla jsem psychicky na dně. Jenže záhy se přidalo, že jsem byla na dně i finančně..."

Je to velice nepříjemné a špatně zařízené, ale dědické řízení, vyplacení odškodného (armádou i pojišťovnou), zahájení vyplácení vdovského důchodu... může trvat měsíce (zda-li k němu dojde vůbec – v případě partnerek, jež nenaplňují zákonnou definici družky). A pokud jste například používala platební kartu od jeho účtu, její použití již po oznámení úmrtí je dokonce trestné... Jedná se o jednu z největší slabin tuzemského právního systému vůbec, nejen armádního, ale i civilního.

V reakci na tyto neblahé zkušenosti můžete žádat pomoc od Vojenského fondu solidarity, jež může být poskytnuta v rámci dnů až týdnů, popř. po několika měsících ve vyšším rozsahu na základě doplňkové sbírky. Obrátit se můžete současně na Spolek VLČÍ MÁKY, jenž reaguje v řádu dnů a kromě prakticky okamžité finanční výpomoci vám poskytne právní, finanční a sociální poradenství a asistenci ve vyřizování výše zmíněných procesů. Navíc pomůže i v případech, kdy k úmrtí došlo mimo výkon služby!

Zranění...

V případě zranění vašeho nejbližšího bude postupováno ze strany armády podobně, jako v případě úmrtí. Tedy pamatujte, že velitel s kaplanem u vašich dveří nemusí přinášet nutně tu nejhorší zprávu.

„Chtěla jsem být co nejdříve u něj, mluvit okamžitě s ošetřujícím lékařem, jenomže byl šest a půl tisíce kilometrů daleko. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná, bezradná, dokonce jsem měla pocit, že jsem jako manželka selhala, když právě teď nejsem u něho, a ze všeho nejvíc jsem se bála, že už ho neuvidím a nepromluvím s ním."

Tým, který vás navštíví, se pokusí podat co nejucelenější informace, současně vás ale navštěvuje v co nejkratším čase (opět závod s bulvárními médii), takže nemůže tlumočit nejaktuálnější prognózy lékařů. Pokud se úraz odehrál v Česku, samozřejmě máte tu výhodu, že můžete okamžitě směřovat do nemocnice. Je však třeba počítat s hodinami čekání i tam, zatímco je váš muž, syn, otec či bratr operován.

V případě závažného zranění v zahraniční misi se každopádně můžete spolehnout, že jakmile to jeho zdravotní stav jen trochu umožní, bude v řádu hodin vládním speciálem přestavěným na plnohodnotnou jednotku intenzivní péče a za asistence špičkového zdravotního týmu transportován do ČR. Zde také poputuje do některé z vojenských nemocnic, patrně střešovické, o níž se ví, že je nejlepší v ČR a patří i k evropské špičce, což se netýká jen kvalit lékařů a vybavení, ale také přístupu k pacientům a jejich rodinám.

Co ovšem dále uvedeme, je silně emotivní: I v případě, že prognóza je zjevně negativní, Armáda České republiky se pokusí jej za každou cenu dostat domů, abyste s ním mohla strávit sic jen několik posledních hodin. S takovou situací budete popravdě obeznámena. A na druhé straně, tento článek pro vás napsala žena, která čelila konstatování o 5% naději, jež se proměnila v prakticky úplné uzdravení. Je zkrátka přirozené a správné zachovat si naději.

Několik závěrečných poznámek...

Situací náročných na psychiku a s dopadem na další život ženy blízké vojákovi může nastat celá řada, výše jsme popsali jen ty dvě nejhorší – úmrtí a zranění. Další situace, které přicházejí na mysl, budou popsány v rámci dalších záložek, jež vidíte na www.armywoman.cz.

Zrovna tento článek není psán z pohledu vojákyň, leda by současně byly (a často vskutku jsou) v blízkém poměru rovněž k vojákům a vojákyním, kteří padnou nebo budou zraněni. Naopak řada jiných článků na webu Armywoman bude více orientována právě na vojákyně a netýká se pro změnu vojenských manželek.

Pokud můžeme v něčem apelovat z hlediska tohoto konkrétního tématu – nezdráhejte se s nejbližšími hovořit i o smrti a zranění jako hypotetické možnosti. Rizika, že k nim dojde, se nezbavíte tím, že si je nebudete připouštět. Chcete-li být přesto pověrčiví, pak si vyberte Murphyho poučku, že když si vezmete deštník, pršet zrovna nebude. To znamená, že není špatné mít už zamlada napsanou závěť, popovídat si někdy večer o tom, jaký pohřeb by se vám líbil (vynikající je aplikace www.Mojesmrt.cz), do pojistných smluv vždy uvádět tzv. obmyšlené osoby (ty pak dostanou výplatu mimo dědické řízení) atd.