Velká část bojů za druhé světové války probíhala ve vzduchu. Výrobci proto vyvíjeli nová letadla, která by ve stále náročnějších podmínkách bojů obstála. A potřebovali také pilotky, které by tyto letouny dopravily z továren k těm, kdo je budou pilotovat v bojových misích. V Británii se jednalo o příslušnice A.T.A. přezdívané Attagirls.

Velitelství Pomocné letecké dopravní služby (A.T.A.) se nacházelo na letišti White Waltham ve Velké Británii. A.T.A. zajišťovala distribuci vojenských letadel na různá místa po celé zemi, včetně montážních závodů, aktivních služebních perutí a letišť, vrakovišť, dodacích míst, jednotek údržby a továren. Jediné místo, kam letadla nedodávala, byly letadlové lodě na moři.

Foto: Pilotky ATA před cvičným letounem Airspeed Oxford, 1942 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Operace Overlord – dva zdravotníci 101. výsadkové divize ošetřovali v kostele vojáky obou stran

Její personál byl na tehdejší dobu netradiční, tvořený ženami a muži, kteří byli prohlášeni za nezpůsobilé sloužit na frontě. V průběhu války nalétaly pilotky A.T.A. celkem přibližně 415 000 hodin a dodaly více než 309 000 letadel. Celkem šlo o 147 typů letadel, mimo jiné Vickers Supermarine Spitfire, Hawker Hurricane, North American Mustang a De Havilland Mosquito. Pilotky pocházely z celé Británie i neutrálních zemí a ve své práci pokračovaly i po válce.

Výcvik, který absolvovaly, se lišil od výcviku bojových pilotů. Protože musely létat na dohled od země, neučily se používat palubní přístroje. Létaly v podstatě naslepo, k orientaci jim stačila mapa, kompas a hodinky. Vyžadovaná úroveň leteckého výcviku byla velmi nenáročná a zásadně se lišila od výcviku, kterým procházeli bojoví piloti.

Pilotky zpravidla pracovaly podle rozvrhu 13 dní služba, dva dny volno. I když zpočátku byly omezeny pouze na létání s nebojovými letadly, nakonec jim bylo povoleno pilotovat všechny typy letadel, které létaly u RAF i námořního letectva (Fleet Air Arm), s výjimkou létajících člunů. Boje se této skupině pilotek vyhnuly, avšak jejich práce nebyla bez rizika. V průběhu války přišlo při výkonu práce o život celkem 15 attagirls.

Žena, která tehdy přesvědčila britskou vládu, aby povolila ženám pilotovat letadla, se jmenovala Pauline Gowerová. Sama byla zkušenou pilotkou a měla nalétáno 3 000 hodin. Přepravovala lidi do letovisek na dovolenou. Byla zarytou zastánkyní toho, aby ženy mohly přispět k válečnému úsilí, a osobně lobbovala na ministerstvu civilního letectví, aby umožnilo ženám pracovat pro A.T.A. Její vytrvalost se vyplatila a nakonec byla Gowerová pověřena organizací ženské sekce.

Psali jsme:Leni Riefenstahlová - Hitlerova nejoblíbenější režisérka

16. prosince 1939 shromáždila 12 nejzkušenějších letkyň na letišti Whitchurch, kde je pohostila obědem a umožnila jim absolvovat zkušební let. O necelý měsíc později, v lednu 1940, bylo osm pilotek - Joan Hughesová, Winifred Crossley Fairová, Rosemary Reesová, Margaret Cunnisonová, Gabrielle Pattersonová, Margaret Fairweatherová, Marion Wilberforceová a Mona Friedlanderová - vycvičeno k distribuci letounů Tiger Moth z továren k jednotkám.
Uvedení žen do A.T.A. nebylo zprvu vůbec populární. Někteří je označovali za "nechutné" či dokonce "hrozbu" a vedení RAF tyto názory sdílelo. Tyto nálady však časem pominuly a ženy-pilotky prokázaly nejen své schopnosti, ale celkově byl projekt hodnocen jako velmi přínosný – letectvu totiž dával k dispozici více bojových pilotů. Část z nich by totiž bez pilotek A.T.A. musela sloužit v jejich roli a tito piloti by pak chyběli v boji.

Během druhé světové války létalo u A.T.A. více než 160 žen. Mezi nimi Mary de Bunsenová. Začátečnice bez pilotních zkušeností, která chtěla především uniknout nudným plesům a jiným společenským povinnostem. Našla tedy způsob, jak toho dosáhnout - stát se pilotkou. Ačkoli při prvním pokusu o vstup do A.T.A. neuspěla, v srpnu 1941 byla přijata a vyslána k čistě ženské jednotce č. 15 v Hamble. Ve službě byla nechvalně známá tím, že při přistávání poškozovala citlivé podvozky Spitfirů.

Nebo Rosemary Reesová. Byla jednou z prvních, kdo se připojil k ženské sekci A.T.A. Létat začala v roce 1933 a před vstupem do A.T.A. již měla nalétáno přes 600 hodin. V září 1941 přijala roli zástupkyně jednotky v Hamble a do konce války byla jednou z pouhých 11 žen, které létaly na čtyřmotorových bombardérech. Celkem pilotovala 91 různých letadel a jako jedna z mála obdržela za svou práci Řád britského impéria (M.B.E.).

Další z pilotek, Eleanor Wadsworthová, před tím asistentka architekta, zahájila svou kariéru u A.T.A. poté, co uviděla inzerát vyzývající ženy, aby se k této službě přihlásily. Po pouhých dvanácti hodinách výcviku byla uznána za schopnou pilotovat letadlo a byla jednou z prvních šesti žen, které byly přijaty s malými nebo žádnými předchozími zkušenostmi s létáním. Mezi červnem 1943 a zářím 1945 byla umístěna v různých jednotkách a létala na 22 různých typech letadel. Jejím nejoblíbenějším letounem byl Spitfire, se kterým letěla 132krát.

Margot Duhaldeová byla zas chilská občanka, která odcestovala do Británie jen s malou znalostí angličtiny a zcela bez úmyslu létat u A.T.A. Když jí bylo 16 let, zaplatil jí otec první lekci létání. Náhoda tomu chtěla, že jeden francouzský pilot věděl, že je v Anglii, a nabídl jí, že ji seznámí s A.T.A. Krátce po vstupu do A.T.A. havarovala, avšak vytrvala a po třech měsících se k létání vrátila.

Zdroj: warhistoryonline