Poté, co bylo Norsko poraženo a obsazeno Německem, začalo se na jeho území s budováním obranných opatření proti případnému spojeneckému vylodění (jako bylo to u Narviku) a vojenských letišť. A také cest, protože úroveň infrastruktury, zejména v severní části země, nebyla moc vysoká. A protože k takovým pracem byli potřeba pracovníci, tak organizace pro výstavbu Todt do země přesunula velkou spoustu válečných zajatců a nuceně nasazených lidí z mnoha zemí pevninské Evropy.

Vznikla celá řada zajateckých táborů (jen mezi Bergenem a Hammerfestem jich bylo 31), pod velením jednotek SS. Obyčejní strážci v těchto táborech ale byli zpravidla Norové - ti co kolaborovali s režimem Vidkuna Quislinga a patřili pod místní polovojenskou organizaci Hirden (v té sloužili muži i ženy). Lidí eskortovaných na tyto nucené práce bylo v součtu až 150 tisíc, z toho cca 13 700 zemřelo. Nasazení zajatci byli ponejvíce ze Sovětského svazu, následovalo Polsko a na třetím místě byla Jugoslávie. Z té pocházeli jak váleční zajatci, tak zejména političtí vězni, které dodala loutková vláda Chorvatska - převážně to tedy byli Srbové. Jugoslávců v Norsku skončilo asi 5 000.

Foto: Hroby zajatců v táboře Beisfjord | Narvik Krigsmuseum / Public domain

Psali jsme:Pohádkové Orlické hory a majestátné čs. pohraniční opevnění

24. srpna 1942 přistála u mola v Narviku loď s 900 zajatci z Jugoslávie. Strážci je pěšky hnali do deset kilometrů vzdáleného vězeňského tábora Beisfjord. Během této cesty bylo pět zajatců ubito k smrti a jeden zastřelen. 12. července dorazila do vězeňského tábora delegace německých důstojníků a německých a norských lékařů. Měli za úkol zjistit, jestli se v táboře nevyskytuje tyfová horečka, jelikož hodně zajatců vypadalo strhaně a nemocně. Tyfus se dá zjistit z odebrané krve, případně ze vzorků stolice, ale ani k jednomu nedošlo. 85 vězňů bylo označeno za nemocné (je pravděpodobné, že opravdu byli, podle výpovědi jednoho přeživšího). Následně byl informován říšský správce (Reichskommissar) okupovaných území Norska Josef Terboven, který sice neměl pravomoci vůči německým vojskům, ale velel civilní správě, tajné policii a správě zajateckých táborů. Ten rozhodl, že jakýkoliv vězeň s podezřením na tyfus musí být zlikvidován. Nakonec bylo vybráno 288 vězňů, kteří byli umístěni ve dvou oddělených budovách.

Foto: Vězeňský tábor Beisfjord v červnu 1945 | Narvik Krigsmuseum / Public domain

Zbývajících 588 zdravých vězňů bylo ráno 17. července vyvedeno z tábora. Vězni z baráků byli vyváděni ve skupinkách po dvaceti. Museli si vykopat hrob a poté byli zastřeleni ranou do týla. Ti, co nebyli schopni stát na nohou, zůstali v budovách. Němci pak budovy polili benzínem a zapálili. Kdo v sobě našel sílu a pokusil se z hořících budov utéci, byl zastřelen kulomety ze strážních věží. Zdraví vězni pak byli nuceni jít 30 km na sever do hor, do provizorně zřízeného karantnénního tábora Ovre Jernvann, kam došli po necelých třech dnech. Po dalších dvou dnech byli přinuceni šestkrát dokola oběhnout tábor. Kdo upadl, byl zastřelen. Při tomto prvním běhu to bylo deset mužů, ale v dalších dnech (s několikadenními rozestupy) následovaly podobné selekce. Během pěti týdnu bylo celkem zavražděno 242 vězňů, dalších 43 pak při následném přesunu zpět do Beisfjordu.

Foto: Jugoslávský přeživší u památníku Beisfjord. Pod srbským textem je norština: „Tento monolit byl postaven v roce 1949 z vděčnosti populací Norska a Jugoslávie na památku více než 500 Jugoslávců - obětí nacismu, které zemřely v německém táboře Beisfjord - 1942–43 - Byli věrní své vlasti a svobodě až do smrti“ autor neznámý / Wikimedia Commons

Psali jsme:Přehled nejhorších ponorkových katastrof všech dob

Na jaře 1946 pak bylo sedm z cca dvaceti důstojníků SS, zodpovědných za tyto popravy, předáno do Bělehradu, kde všichni dostali trest smrti. Josef Terboven, který k popravám vydal rozkaz, již v té době nežil. 8. května 1945 spáchal sebevraždu odpálením 50 kg dynamitu ve svém bunkru v královské rezidenci jižně od Osla.

Zdroj: warmuseum.no