11. května 1978 překročilo hranice Zambie a Zairu přes 3000 bojovníků katanžské povstalecké armády FLNC, kteří bez odporu zamířili k zairskému hornickému městu Kolwezi. Kolwezi bylo v té době největší centrum těžby mědi v Zairu a představovalo pro zairského diktátora Mobuta velký zdroj příjmů. V Kolwezi pracovalo mnoho evropských zaměstnanců, kteří se starali o chod dolů a s nimi ve městě žilo i několik tisíc jejich rodinných příslušníků. Nejvíce tam žilo Francouzů a Belgičanů, ale mimo ně tam žili občané skoro z celé západní Evropy. A na ně se valila ozbrojená masa dobře organizovaných povstalců, kteří měli za úkol na nějaký čas Kolwezi ovládnout a zajistit tak zhroucení těžby mědi.

Povstalecký generál Mbumba předpokládal, že výsledkem operace bude ekonomický krach země, se kterým dojde k Mobutově pádu. Město sice bránilo několik stovek zairských vojáků, ale ti neměli proti přesile šanci. Povstalci, kteří si říkali Tygři, navíc prošli půlročním výcvikem od kubánských instruktorů a byli díky tomu skvěle vycvičeni. Zato zairská armáda se nacházela v katastrofálním stavu a prezident Mobutu měl k dispozici jen pár elitních jednotek.

Tygři dorazili do Kolwezi ráno 13. května a město rychle obsadili. Zairská armáda kladla jen slabý odpor a většina demoralizovaných zairských vojáků se spíš snažila zachránit útěkem než bojovat. Vládní vojáci na útěku zanechali tuny vojenských zásob, hromady zbraní a několik kusů těžké vojenské techniky, kterou povstalci rádi využili.

Psali jsme:Bitva u Adrianopole – soumrak Říma a úsvit Gótů

Druhý den měli Tygři město pevně pod kontrolou a vojáci FAZ (zairská armáda) drželi ve městě jen jednu budovu, kde se jim podařilo opevnit. Zatím co se část Tygrů snažila tuto budovu dobýt, zbytek povstalců se rozprostřel po celém městě, kde začali obcházet domy v bělošské čtvrti a snažili se dostat dovnitř. První den se chovali Tygři poměrně disciplinovaně a docházelo jen ke krádežím jídla, protože Tygři nejedli několik dní. Další den už Tygři plně ovládli celé město a začalo docházet k prvním vraždám a znásilňování Evropanek. Prezident Mobutu odmítl pomoc Bruselu a Paříže a rozhodl se, že město osvobodí jeho paragáni. Mobutu se chtěl blýsknout před světem i před vlastními lidmi a chtěl jim ukázat, že má vládu pevně v rukách. Problém byl, že Zair měl k dispozici jen dvě parašutistické prapory, které si prošly pouze krátkým výcvikem a špatně vycvičení vojáci neměli žádné zkušenosti. Operaci velel plukovník Mahele, který si dobře uvědomoval, že prezident po něm chce, aby poslal své muže na jistou smrt. Nechal proto zaútočit jen 311. letecký prapor, který měl méně zkušeností než druhý 133. letecký prapor. Zkušenější 133. prapor nechal Mahele v kasárnách a raději obětoval méně vycvičené vojáky. Ti seskočí nad Kolwezi 16. května ve dvou vlnách a Tygři je tehdy skoro všechny zmasakrovali ještě ve vzduchu. Na zem se dostalo jen pár desítek výsadkářů, ale i ti byli následně rychle zneškodněni. Do okolní buše se podařilo uniknout pouze několika málo vojákům, jinak bylcelý prapor zničen.

Po tomto fiasku poprosil Mobutu o pomoc. Povstalci si uvědomovali, že se blíží evropský zásah a Tygři doslova zdivočeli. Jejich velitelé se rozhodli, že za sebou zanechají spoušť a Tygři začli krást, vraždit a znásilňovat v obrovském měřítku. Vypálili černošskou čtvrť Maniku, které si zatím nevšímali a bez milosti tam zastřelili každého, na koho narazili. Domy bělochů povstalci obcházeli dům po domě a ukradli z nich všechny cennosti. Prakticky každá bílá žena byla několikrát znásilněna, a ty nejhezčí byly odvlečeny do hotelu Impala, kde si Tygři zřídili hlavní základnu. Tam byly ženy mučeny a znásilňovány po zbytek obležení a všechny pak byly po příchodu Francouzů zavražděni. Bílé muže vraždili povstalci podle libosti, někdy je prostě zastřelili, jindy usmrtili mačetami. Většina Tygrů konzumovala obrovské množství alkoholu, který jejich vražedné chutě ještě násobil.

18. května začala větší část povstalců v nakradených vozech opouštět město a mizet do Zambie, kde měla FLNC své základny. Tygři s sebou odváželi obrovskou kořist včetně několika Evropanů, které si chtěli nechat jako rukojmí. Povstalci beztrestně utíkali přes Zair a nikdo jim nebránil v útěku. Tygři v Kolwezi svlékli své uniformy a oblékli se do ukradených džín a triček, takže vypadali jako civilisté. V případě nutnosti se jim bez problémů dařilo uplatit zkorumpovanou zairskou policii a vojsko. Vojáci je u zátarasů pouštěli za krabičku cigaret nebo láhev alkoholu. Ve stejný den přistál v Kinshase 2. výsadkový pluk cizinecké legie, který se okamžitě připravil k zásahu. Bohužel, díky ještě dnes nevyjasněným okolnostem, byla operace odložena o jeden den a francouzští výsadkáři tak museli čekat. Díky tomu byly další tisíce lidí vystaveny pokračujícím násilnostem ze strany povstalců. V Kolwezi zůstalo asi 500 Tygrů, kteří měli podle rozkazů bojovat o každý dům.

19. května během dopoledne další povstalci opustili město. Cizinecká legie konečně zahájila záchranou operaci a legionáři se začali probíjet městem. Někde Tygři bojovali opravdu tvrdě a museli být zlikvidováni až po tuhém boji. Jinde se dali na útěk, nebo je legionáři našli alkoholem zpité na zemi a bez odporu je zadrželi. Čím víc pronikali legionáři městem, tím víc odhalovali zločiny Tygrů. S každým nalezeným zavražděným civilistou rostla jejich nechuť brát Tygry do zajetí a legionáři je pak většinou na místě zastřelili. Bojovníci FLNC měli na paži vytetovaného tygra, a tak je legionáři snadno rozeznali od civilistů.

Psali jsme:Zákopová noha: nepřítel všech armád, který stál život desítky tisíc vojáků

Foto: Legionáři vstupují do jedné z budov | French Foreign Legion /  CC BY-NC-ND

20. května pronikli legionáři do Maniky. Do Kolwezi pak dorazil belgický výsadkový prapor, který zahájil evakuaci civilistů. Mezi Francouzi a Belgičany panovaly neshody a omylem mezi nimi došlo i k několika přestřelkám. Belgičané se odmítali zapojit do boje a místo toho se věnovali evakuaci Evropanů. Legionáři po celý den dál prohledávali město a pátrali po povstalcích. Večer byl odpor Tygrů zlomen a všichni dosud žijící povstalci se pokusili utéct. Do setmění se podařilo Belgičanům evakuovat 2000 evropských občanů a 3000 Afričanů. Následující den legionáři pokračovali v pročesávání okolí města a pátrali po uprchlých povstalcích. 27. května přebrala trosky města zairská armáda a válečná operace byla oficiálně ukončena. Celkem bylo zavražděno 170 Evropanů a 700 místních obyvatel. V boji padlo 250 povstalců a 160 jich bylo zajato. Zemřelo 5 legionářů a jeden belgický výsadkář. 30 evropských civilistů bylo odvlečeno jako rukojmí a nikdy se je již nepodařilo najít.

Stovky Tygrů se pokusily zachránit útěkem a ve strachu před odplatou utíkali džunglí do Angoly nebo do Zambie. Po několika týdnech byl na zambijské straně nalezen polomrtvý a vyčerpaný povstalec, který poskytl neobvyklý příběh. Z Kolwezi unikl se třinácti dalšími spolubojovníky a dvěma Evropankami. Velitel malého oddílu si vybral cestu skrz rozsáhlé bažiny Džiundu při hranicích Zairu, Zambie a Angoly. Probíjeli se nekonečnou bažinou a snažili se dostat do Zambie. Jídla bylo stále méně a povstalci byli vyčerpaní. Postupně jich bylo stále méně. Několik povstalců se utopilo v bažině, jiné uštkl had a jednoho zastřelili sami Tygři, když se chtěl vrátit do Zairu. Nakonec jich zbylo pouze šest a jedna žena. Nedaleko hranic se Zambií je při přechodu mělkého močálu údajně napadly létající rudé saně s netopýřími křídly o rozpětí dvou metrů a s ozubenými lebkami místo hlav. Saně útočily jako smyslů zbavené, rvaly těla močálem poutaných vojáků ostrými zuby, vydávaly pekelný skřek a mávaly svými dlouhými ocasy. Na druhou stranu močálu se nakonec podařilo dostat pouze dvěma vojákům, z nichž jeden krátce na to zemřel. Tehdy nikdo vyprávění přeživšího povstalce nevěřil a všichni ho považovali za výplod mozku, zatíženého pocitem viny za nedávné zločiny.

Foto: Je otázkou, co prchající povstalce tehdy napadlo. Pravdu se asi již nikdo nedozví. Je otázkou, zdali by takoví tvorové, jako je dimorphodon, existovali, aniž by o nich moderní věda nevěděla. | Wikimedia Commons / Public domain

Pravdou však je, že v dané oblasti žije kmen Mbwela, jehož malé rozptýlené skupiny se nacházejí přávě při okrajích bažin Džiundu. Tito příslušníci se od nepaměti bojí děsivého létajícího tvora, který obývá bažiny. Říkají mu kongamato - přízrak smrti. Tento tvor je údajně rudý létající ještěr bez šupin, který má netopýří křídla a ještěří ocas. Vydává prý příšerné skřeky a je nepředstavitelně dravý a žravý. I ti nejodvážnější bojovníci kmene Mbwela by se raději postavili hladovému lvu nebo útočícímu slonu, než aby bojovali s kongamatem. Podle kryptozoologů se má jednat o potomka dimorphodona, ptakoještěra, který žil na počátku jury a jeho kostry byly nalezeny v Anglii i v Africe. Zdali jeho potomek či nějaký příbuzný mohl přežít v bažinatých oblastech rovníkové Afriky do současnosti, je pak otázkou.

Zdroj: foreignlegion.info