Oblast při valonském městě Fleurus v jižní části Belgie je spojena s řadou válečných střetnutí v minulosti. Historiografie dnes hovoří hned o čtyřech bitvách u Fleurus mezi 17. a 19. stoletím. K první z nich došlo v roce 1622, v době třicetileté, resp. nizozemské osmdesátileté války, kdy zde Španělé porazili síly německých protestantů, spojené s Nizozemci. Druhá bitva u tohoto městečka v tehdejším Jižním Nizozemí proběhla v roce 1690, za tzv. devítileté války či války o falcké dědictví - kdy zde Francouzi dosáhli vítězství nad vojskem koalice svých protivníků, představované Spojenými nizozemskými provinciemi, habsburským císařem Svaté říše římské, Španělskem a Anglií. Třetí bitva u Fleurus (a té se budeme blížeji věnovat dále) se odehrála v roce 1794, a také ta znamenala vítězství Francie, tentokrát však již armády revoluční Francouzské republiky. Jako čtvrtá bitva u Fleurus je někdy nazývána bitva u Ligny z 16. června 1815, přinášející dílčí vítězství francouzskému císaři Napoleonovi I. nad Prusy před jeho definitivní porážkou u Waterloo. Ani tento výčet asi ale nemusí být vlastně tak kompletní. Je zmiňováno, že město a okolí byly svědkem různých válečných střetů v dobách už starších či naopak novějších, např. i za obou světových válek v první polovině 20. století – byť v tomto případě je jako jediná událost, jež by mohla být označena za bitvu, připomínán tankový střet v lokalitě Vieux Campinaire (tehdy, od roku 1879, místě železničního nádraží) jižně od města, k němuž došlo v září 1944, za postupu spojeneckých armád z Francie k západním hranicím Německa.

Foto: Výjev z bitvy u Fleurus, pocházející z doby několik desetiletí po události. Postavou na bílém koni je francouzský velitel generál Jourdan, nalevo od něj, v pozadí, jeden z hlavních francouzských revolučních předáků Saint-Just. Vpravo nahoře je zobrazena silueta Francouzi tehdy využitého pozorovacího balónu.  Tato bitva z 26. června 1794 (resp. 8. dne měsíce messidor roku II Republiky podle revolučního kalendáře, platného tehdy ve Francii) představovala jedno z klíčových střetnutí v celkovém rámci války revoluční Francie s koalicí evropských nepřátel. |  Wikimedia Commons / Public domain

Bitva u Fleurus z 26. června 1794 byla jedním z rozhodujících střetnutí tzv. první koaliční války, jejíž prvopočátek spočíval už v rakouské a pruské intervenci proti revoluční Francii z roku 1792. Přitom již ke sklonku roku 1792 Francouzi poprvé vojensky obsadili většinu Jižního Nizozemí, nabytého v důsledku války o španělské dědictví z počátku 18. století Rakouskem (a kde mimochodem místní neúspěšné povstání let 1789-90 vyústilo ve vyhlášení samostatné Belgie) – a s ohledem na další vývoj zdejší situace bylo podstatné, že mezi členy následně zformované protifrancouzské, resp. protirevoluční koalice figurovaly též Spojené nizozemské provincie a Velká Británie. Francouzské síly, jimž vyhlášená všeobecná branná povinnost slibovala možnost masových nasazení a útoků proti profesionálním, ale početně slabším armádám protivníků (známé „levée en masse“), se na jaře 1794 ocitly v belgickém prostoru opět na postupu. Naopak, Rakousko bylo podle všeho odhodláno se již prakticky smířit se ztrátou této své západoevropské državy. Krátce po francouzském vítězství v bitvě u Tourcoing 17.-18. května 1794 sám císař František II. (dosud jako titulární císař německé Svaté říše římské, coby rakouský císař od roku 1804 měl být znám jako František I.) opustil své vojsko ve Flandrech a, jakkoliv se to nezamlouvalo jeho britským a holandským spojencům, vrátil se do Vídně, zaměstnán spíše otázkou chystaného tzv. třetího dělení Polska – tj. faktické likvidace zbývajícího polsko-litevského státu, na níž mělo Rakousko participovat spolu s Ruskem a Pruskem. V oblasti Flander dosáhl tehdy celkový počet francouzských vojáků asi 227 tisíc. Z části tohoto počtu byla nově zorganizována tzv. Sambrijská a maaská armáda (Armée de Sambre-et-Meuse), jejímž velením byl pařížským revolučním vedením pověřen generál Jean-Baptiste Jourdan. Ta, když se po předchozích třech neúspěšných pokusech uchytila 12. června 1794 na levém břehu řeky Sambre, zahájila obléhání pevnostního města Charleroi, ležícího jihozápadně od Fleurus.

Psali jsme:Maršál Rokossovskij a Poláci: jeden aspekt polsko-sovětských vztahů

Obléhání přerušil příchod asi 43 tisíc holandských a britských vojáků pod velením nizozemského místodržícího Viléma V. Oranžského. Jejich překvapivý úder u vesnice Lambusart (severovýchodně od Charleroi, příp. jižně od Fleurus) z 16. června způsobil Francouzům asi 3-tisícové ztráty a přiměl je ustoupit zpět za Sambre. Ale zatímco se vojsko knížete Oranžského obrátilo k silnici směrem k západněji položenému Monsu, s předpokladem, že tudy jím poražení Francouzi ustupují, nyní asi 75-tisícová Jourdanova armáda znovu vstoupila na levý břeh Sambre a obléhání Charleroi obnovila. Významnou roli v jejím velení sehrál Louis Antoine de Saint-Just, člen pařížského Výboru pro obecné blaho a vůbec jeden z čelních představitelů tehdejší jakobínské diktatury ve Francii, jenž byl generálu Jourdanovi přidělen jako „zástupce lidu“. Tento revolucionář projevoval zájem na rychlém vyrvání klíčové pevnosti z rakouského držení, pročež i hrozil drastickými tresty velitelům z vlastních, francouzských řad; a na velitele rakouské posádky v Charleroi vyjednávání právě s ním, a Saint-Justovo přesvědčování o neodvratnosti brzkého francouzského vítězství, zapůsobila 25. června natolik, aby vyhověl požadavku bezpodmínečné kapitulace.

To zatím nevěděl kníže a rakouský polní maršál Friedrich Josias von Sachsen-Coburg (Josias von Coburg), vrchní velitel koaliční armády, která shromáždila okolo 50 tisíc vojáků (včetně většinou nizozemských oddílů Viléma Oranžského) a která se toho odpoledne přiblížila k pevnosti, s cílem její obléhání opět prolomit. Naopak, ani vzdávající se posádka Charleroi se nedozvěděla o blízké přítomnosti této pomoci. Coburgovi vojáci, kteří měli na vyvýšeninách Heppignies vypálit do vzduchu rakety jako signál, oznamující svou blízkost, byli vzhledem k pohotovosti Francouzů nuceni učinit tak na příliš vzdáleném místě.

Foto: Schématické znázornění situace v první fázi bitvy u Fleurus, zhruba před 8. hodinou ranní 26. června 1794 (postup koaličního, převážně rakousko-nizozemského vojska byl zahájen již před 4. hodinou). Modrá barva znázorňuje francouzské, červená koaliční síly. Přímo u městečka Fleurus byl veden hlavní nápor oddílů rakouského arcivévody Karla proti divizi francouzského generála Lefebvra | Wikimedia Commons / Public domain

Jourdan, předpokládající počet nepřátel zhruba vyrovnaný počtu svých vojáků, zaujal defenzivní postavení, a jeho armáda se rozestavila do tvaru nepravidelného půlkruhu. Coburg, s hlavním stanem v severněji ležícím Nivelles, rozhodl o koncentraci hlavního útoku na pravé křídlo Francouzů poblíž Fleurus. Jeho velení spočinulo na rakouském arcivévodovi Karlovi, bratrovi císaře Františka II., jenž k tomu disponoval 7 prapory pěchoty a 16 jezdeckými eskadronami (a 18 děly). Během útoku, započatého ještě před ranním rozbřeskem 26. června, se oddíly arcivévody Karla střetly s francouzskou divizí, jíž (zahrnující 14 pěších praporů, 2 jezdecké pluky a dělostřeleckou kompanii) velel generál François Joseph Lefebvre. Ten nechal rakouské oddíly přiblížit na menší vzdálenost, a teprve poté po nich zahájit palbu, příp. doplněnou protiúdery jízdy. Tak se mu podařilo tento hlavní nepřátelský nápor postupně čtyřikrát odrazit.

Psali jsme:Charles Jackson French a jeho neobyčejné hrdinství během bojů v Tichomoří

Na samém pravém okraji francouzských pozic ovšem mezitím dosáhl úspěchu podpůrný postup oddílů rakouského generála valonského původu Jeana-Pierra de Beaulieu. Pod jeho tlakem se už brzkého rána divize francouzského generála Françoise Marceaua stáhla do lesa nad řekou Sambre – a tu zase ještě dlouho před polednem houfy jejích vojáků v panice překročily směrem na jih. Zatímco Marceau až někdy kolem poledne dal své jednotky znovu jakžtakž dohromady, nechal generál Lefebvre vyplnit uvolněný prostor po své pravici třemi prapory pod velením plukovníka Jeana-de-Dieu Soulta, který se v zuřivém boji (v němž bylo pod samotným Soultem zabito postupně 5 koní) snažil s částí Marceauových vojáků Beaulieuovu postupu bránit. Rakouské oddíly přesto obsadily vesnici Lambusart, kde pak francouzští ostrostřelci pokračovali v odporu z oken jednotlivých stavení, a kde naopak Beaulieu nechal zapálit stodoly a obilná pole, v zájmu zbývající Francouze odtud vypudit. Teprve když později odpoledne obdržel arcivévoda Karel od Coburga rozkaz k ústupu, a koaliční vojáci se ve zmatku stahovali zpět na sever, udeřil Lefebvre s úspěchem rovněž proti jejich pozicím v Lambusart.

V průběhu týchž hodin selhaly také útoky koaličních sil proti levému křídlu a centru francouzských postavení. Prapory knížete Oranžského, které měly mj. Francouzům zabránit v ústupu západním směrem, narazily na úspěšný odpor vojsk francouzských generálů Montagua a Klébera na březích Sambre a jejího přítoku Pietonu; a nakonec rozhodl protiútok pod velením plukovníka Jeana Bernadotteho (později známého Napoleonova maršála, jenž měl usednout na švédský trůn). V centru se koaliční vojáci knížete Kaunitze srazili s francouzskou divizí Jeana-Étienna Championneta o výšiny Heppignies, které se jim sice po poledni, v důsledku přesunů ve francouzských řadách na pravém křídle, podařilo obsadit, ale odkud je v pozdějším odpoledni vypudil bajonetový protiútok, nařízený Championnetem.

Nicméně, všeobecný ústup koaličních, především rakousko-nizozemských jednotek odpoledne 26. června asi vůbec prvořadě podmínil rozkaz Josiase von Coburga, poté, co ten získal potvrzení o kapitulaci Charleroi. Rozhodnut nepokračovat v boji ani následujícího rána, velitel koaliční armády opustil svá severněji položená stanoviště (aniž by byl na druhou stranu vyčerpanými Francouzi, potýkajícími se s nedostatkem munice, pronásledován). To zjevně, a v podstatě, jen znovu odráželo rezignaci Rakouska na udržení své svrchovanosti v Jižním Nizozemí. Kromě 2 800 zajatců z rakouské posádky Charleroi, někdy je uváděn přibližně vyrovnaný počet ztrát obou stran (asi 5 000 na každé) v této bitvě u Fleurus. Lze však narazit také na údaj o jen zhruba 200 padlých, 1 017 zraněných a 361 zajatých z řad koaličního, či aspoň rakouského vojska, a proti tomu o zjevně vyšších ztrátách ve francouzských řadách.

Coburg odtáhl směrem na východ, do německého prostoru, kdežto Vilém Oranžský se stáhl na sever k obraně Spojených nizozemských provincií. Na druhou stranu, obsazení jednak Antverp a jednak biskupského Lutychu francouzskými armádami ke sklonku července 1794 vlastně předznamenaly příští francouzskou anexi Jižního Nizozemí. Je připomínáno, že generál Jourdan se už předtím ocitl v nemilosti francouzského revolučního vedení pro neuposlechnutí jeho rozkazů, a spekuluje se o jeho pravděpodobné popravě v případě, že by u Fleurus neuspěl. Avšak právě v této bitvě a následném vývoji, jenž ve Francii utlumil obavy z vážného vnějšího ohrožení revoluce, a tak vlastně i zpochybnil oficiální legitimitu teroru, rozpoutaného vládnoucími jakobíny, je shledáván vliv na převrat v Paříži o měsíc později, 27. července 1794. Tehdy, se svržením a popravou Maximiliena de Robespierre, byl také Saint-Just, navrátivší se zatím s vítězoslavnou náladou do Paříže, setnut gilotinou.

Foto: Kresba znázorňující vojáky francouzského aerostatického sboru, táhnoucí balón „L´Entreprenant“ do oblasti nastávajícího bojiště při Fleurus | Wikimedia Commons / Public domain

S faktickým ovládnutím jihonizozemských provincií Francouzi se zároveň stupňoval francouzský tlak na Spojené nizozemské provincie, kdy navíc na straně republikánské Francie vystoupily tzv. batávské legie, vytvořené reprezentanty nizozemské opozice proti oranžskému místodržícímu. Na tyto tzv. patrioty měla poté připadnout iniciativa při nastolení nového režimu v severním Nizozemí, podmíněném francouzskou okupací na přelomu let 1794/95. Tuto okupaci jen usnadnily zamrzlé vodní toky během oné zimy; a doprovázena jen zcela minimálním odporem dosavadní stavovské republiky a útěkem Viléma V. Oranžského do Británie, jakož i evakuací britských a pruských jednotek z nizozemského území, v zemi byla vyhlášena Batávská republika – vazalská, „sesterská republika“ revoluční Francie (která se také po boku Francie záhy ocitla ve válce s Velkou Británií). Dodejme, že i v návaznosti na vývoj ve Francii dalších let došlo k její transformaci v tzv. Holandské království, jež bylo nakonec přímo anektováno napoleonskou Francií. Když byla pak v závěru napoleonských válek obnovena svrchovanost Nizozemí jako království pod vládou oranžské dynastie, jeho součástí se stalo i Jižní Nizozemí – dokud v roce 1830 nezahájilo povstání v Bruselu proces formování samostatného Belgického království.

Bitvě u Fleurus z června 1794, zásadnímu momentu pro další spád událostí v západní Evropě, je též přisuzováno jisté průkopnictví ve věci využití vzdušných prostředků ve válce. V jejím průběhu posádka francouzského horkovzdušného balónu „L´Entreprenant“, při asi 9-hodinovém pobytu ve vzduchu, sledovala pohyby nepřátelských vojsk v okolí a shozy písemných zpráv o nich informovala generála Jourdana, příp. ostatní velitele. Balón byl držen provazem z vrcholu kopce vysokého 190 m n. m. (označovaného za nejvyšší bod v prostoru bojiště), a podle potřeby s ním mohlo být vojáky ze země manipulováno. Jakkoliv některými francouzskými důstojníky, zúčastněnými v bitvě (jako třeba pozdějším maršálem Soultem), byla později tato činnost označena za „zbytečnou“, nemající na výsledek bojů žádný význam, jednalo se přinejmenším o jeden z prvních případů, kdy bylo na válečném poli využito vzdušného pozorování prostřednictvím balónu, více než desetiletí po prvních experimentálních krocích s tímto vynálezem bratří Montgolfierů ve Francii roku 1783.

Balón byl součástí zvláštního aerostatického sboru, jemuž velel chemik Jean-Marie-Joseph Coutelle – a armáda 1. Francouzské republiky využívala takových služeb balónů i poté. Nicméně, v roce 1796 padl balón „L´Intrépide“ do rukou Rakušanů u jihoněmeckého Würzburgu. Za francouzské expedice do Egypta byl jiný aerostat ztracen se zničením lodi, jež ho převážela, a vůbec se zkázou francouzské flotily v námořní bitvě s Brity u Abúkiru, v deltě Nilu, počátkem srpna 1798. Nakonec, je známo, kterak se o něco později tehdy dosud první konzul Napoléon Bonaparte, v souvislosti s otázkou případné invaze do Velké Británie, zaobíral myšlenkou nasazení vzdušných balónů k přímým útokům z jejich gondol – což však bylo, vzhledem k jejich limitovaným možnostem (závislost na větru, neschopnost nést těžší břemena), zase zavrženo. V roce 1802 byly balonové jednotky ve francouzské armádě rozpuštěny.

Přesto, balóny měly být ve válečných situacích využívány pak i v dalších desetiletích. Zůstaneme-li v éře před reálným nástupem řiditelných vzducholodí (a nemluvě o rozvoji letectví ve 20. století), může se nám v případě Francie podsunout určitá úloha „vzdušného mostu“, jaký vytvářely desítky balónů při pruském obležení Paříže za německo-francouzské války roku 1870. A samozřejmě, mezitím se balóny a otázka jejich vojenského využití dostávaly do popředí zájmu rovněž jinde. Ve významnějším měřítku tomu bylo v USA. Za tamní občanské války to v první řadě dokládal balónový sbor, působící dočasně, v letech 1861-63, v armádě seveřanské Unie. Ten disponoval flotilou 7 balónů, opět provazy držených ze země a opět využívaných převážně k pozorovacím účelům.

Zdroj: britannica. Mark, H. W. (2023): Battle of Fleurus. World History Encyclopedia