Bývá poukazováno na postupné trendy na evropských bojištích zhruba od průběhu 14. století, jež neslibovaly mnoho perspektiv tehdejší dominanci elitní těžké rytířské jízdy ve válečnictví. Za jednu z posledních bitev, v níž tato jízda sehrála rozhodující roli, a zároveň bitev svedených dosud výlučně tzv. chladnými zbraněmi a luky či kušemi, čili za absence palných zbraní, fungujících na využití černého střelného prachu, je označována bitva u bavorského Mühldorfu na Innu (dříve nepřesně nazývaná podle nepříliš vzdálené vesnice též jako bitva u Ampfingu) z 28. září 1322. Její vydávání za „poslední velkou rytířskou bitvu na německé půdě“ se může blížit témuž významu v širším evropském měřítku. Z českého pohledu kromě toho může být podstatná významná role českého krále Jana Lucemburského a jeho vojska v ní.

Hlavními protagonisty byli ovšem hornobavorský vévoda Ludvík IV. Bavor z rodu Wittelsbachů a rakouský vévoda Friedrich, zvaný Sličný (Friedrich der Schöne), z rodu Habsburků. Konfliktní vztah mezi nimi se táhl už od roku 1314, kdy byli oba různými kurfiřty zvoleni za krále německé Svaté říše římské. Bitvě, která měla v září 1322 přinést rozhodnutí, předcházely rozsáhlé přípravy na obou stranách.

Ludvík Bavor měl k dispozici družiny svých hornobavorských vazalů spolu z vojsky z bavorské Horní Falce a wittelsbašského dolnobavorského vévody Heinricha, a jeho spojenci se stali právě i český panovník, trevírský arcibiskup a norimberský purkrabí. Naproti tomu, řady vojska Friedricha Sličného posílily, vedle sil jemu podřízených šlechticů, pomocné oddíly od salcburského arcibiskupa (k jehož panství patřil tehdy zrovna i Mühldorf) a pasovského biskupa, oddíly z Korutan a také lehké jízdy z Uher, mezi nimi i Kumánů (tj. příslušníků turkického etnika, které se ve 13. století, i pod mongolským tlakem ve východní Evropě, usadilo v Uhrách, kde mělo teprve postupně splynout s Maďary). Navíc, Friedrich, jenž sám vytáhl do bavorského prostoru přes Pasov, usmyslen sevřít Bavorovy síly do „kleští“, počítal s posilami svého bratra vévody Leopolda, který vládl tzv. předním, původním habsburským panstvím zhruba v prostoru dnešního jihozápadního Německa, Švýcarska a Alsaska.

Psali jsme:Kavalerie vpřed! Pochod francouzských jezdců dlouhý 800 km pomohl ukončit první světovou válku

Foto: Malba, vzpomínající na bitvu u Mühldorfu (Ampfingu), na okenním skle mnichovské radnice. Jen sama pozdně gotická budova radnice pochází až ze 70. let 15. století, čili z doby již zhruba 150 let od události, o níž se už vytvářely legendy. Pravá část malby znázorňuje, kterak Ludvík Bavor po bitvě údajně nařídil rozdat každému svému muži vajíčko, přičemž ale dvě měl obdržet rytíř Schweppermann, jeden z těch, kteří o jeho vojenském vítězství zjevně zásadně rozhodli. | Wikimedia Commons / Public domain

S přihlédnutím k rozporuplným dobovým zprávám i legendám, které se o bitvě u Mühldorfu vynořily až v průběhu následujících staletí, víme dnes o skutečných podrobnostech střetu poměrně málo. Lze se setkat s tvrzením, že římský (německý) král Ludvík vytáhl 21. září z Mnichova k Innu s 3500 rytíři a dokonce 68 tisíci pěších vojáků, a že zase vojsko druhého krále Friedricha čítalo v dané době 2200 těžce vyzbrojených rytířů z Rakous a ze Štýrska, 4000 uherských a kumánských lehkých jezdců a 18-24 tisíc pěšáků. Soudobý, v Čechách žijící kronikář Petr Žitavský nicméně odhadl doslova 1800 „přilb“ na Ludvíkově a 1400 „přilb“ na Friedrichově straně (a dalších 1200 mělo zahrnovat Friedrichem očekávané Leopoldovo vojsko) – a pokud by se onen výraz vztahoval jen na rytíře, příp. obecněji jezdce, asi pravděpodobnějším se jeví odhad, hovořící o 4000 pěšácích a lučištnících v bavorských a 5000 pěšácích v rakouských řadách. Ludvík Bavor se utábořil na vyvýšeninách při pláni  poblíž Mühldorfu, rozdělené řekou Isen jako přítokem Innu, severně od budoucího bojiště. Friedrich rozmístil své vojsko na jižní straně; a aniž by již vyčkal na příchod Leopolda, přijal Bavorem otevřeně navržený termín střetnutí. To se odehrálo, jak už víme, 28. září.

Má se za to, že iniciativa Jana Lucemburského směrem k váhavému Ludvíku Bavorovi byla pro zahájení boje rozhodující, přičemž na české straně hrál svoji symbolickou roli svátek svatého Václava právě v ten den, a že české oddíly také udeřily jako první. Boj trval několik hodin v podstatě nerozhodně. K jistému obratu ve Friedrichův prospěch mělo dojít mj. poté, co v bavorských, resp. českých řadách způsobily větší ztráty šípy, vystřelované Uhry, a bodné útoky na koně opancéřovaných jezdců (a kdy také padl český rytíř Plichta ze Žerotína, šířeji tehdy jinak proslulý svými úspěchy na turnajích). To mělo být však z bavorské strany opět zvráceno nasazením záložních pěšáků z druhé linie, jímž byl postup Rakušanů odražen. Takový výsledek může být připisován rozhodnutí rytíře Seyfrieda Schweppermanna, možná vrchního velitele Ludvíkova bavorského vojska. Bitvu pak rozhodl zásah několikasetčlenného rezervního rytířského vojska norimberského purkrabího Friedricha IV. Hohenzollernského, vyčkávajícího dosud v pozadí, a které unavení a zmatení Rakušané, příp. Uhři a Kumáni zpočátku možná považovali za očekávané posily vévody Leopolda.

Foto: Malba, zachycující zajetí Friedricha Sličného (v červeném šatu) v bitvě u Mühldorfu, pocházející až z období kolem roku 1838, čili tzv. romantismu 19. století. Při nepodložených informacích, vztahujících se k detailům bitvy, podle jedné verze se  Friedrich, který nemohl přenést hanbu porážky svého vojska, vrhl přímo do řad nepřátel, aby byl zabit, ale padl do zajetí živý poté, co byl probodnut kůň pod ním. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Raketový Messerschmitt Me 163 Komet pilotům spojeneckých bombardérů naháněl hrůzu

Při zmatku v rakouských řadách se v obklíčení a zajetí ocitl jiný z bratrů Friedricha Sličného, přítomný vévoda Heinrich; a posléze, v situaci hromadného útěku svých mužů, byl zajat i sám Friedrich, tak jako řada dalších rakouských rytířů. Střet tedy skončil Bavorovým vítězstvím. Je možno narazit na údaj o 1100 padlých mužích (a asi 3000 zabitých koních) na jeho straně, a o ztrátách asi 4-5 tisíc mužů na straně Friedrichově. Případně se, zase v souladu s údaji Petra Žitavského, uvádí počet 1100 padlých v bitvě celkově.

Ludvík Bavor zůstal tak jediným králem (a později, od roku 1328, císařem) Říše. Zajatý Friedrich byl uvězněn na hradě Trausnitz v Horní Falci (dnes severovýchodní část Bavorska), kde pobýval až do roku 1325. Válka, kterou poté proti Bavorům vedl jeho bratr Leopold s podporou Francie a papeže (sídlícího tehdy ve francouzském Avignonu), přispěla k tomu, že s ním později Ludvík uzavřel kompromis, jímž jej dokonce uznal za spolukrále. Situaci nakonec definitivně vyřešila smrt asi 41-letého Friedricha v roce 1330. Dodejme, že jakkoliv ani spojenectví Ludvíka Bavora s Lucemburky nebylo trvalé, pomoc, jakou Bavorovi v boji o vrchní pozici v Říši poskytl Jan Lucemburský, stála ještě roku 1322 za prakticky definitivním připojením Chebska (Egerlandu) k českému státu.

Samozřejmě, bitva u Mühldorfu dosud ani zdaleka nepředznamenala ústup těžké obrněné jízdy, důležitého vojenského faktoru v podstatě po celý středověk, jako takové. Ta svoji důležitou roli, nakonec ve formě žoldnéřských oddílů, měla hrát ještě po přibližně další dvě století, vlastně až do dob, vnímaných už zpravidla za počátek novověku (a nemluvě pak o kyrysnících) – a přitom, i v reakci na postupné šíření prvních střelných zbraní, můžeme naopak hovořit, aspoň v jistém smyslu, o jejím dalším zdokonalování. Toto střetnutí z roku 1322 je ale považováno za jednu z posledních skutečných rytířských bitev podle „starých pravidel“. V takovém hodnocení má jistě svůj význam také uvedené prosazování palných zbraní v Evropě, ať už to samo bylo podmíněno kontakty s Asií (víme, že střelný prach byl již dříve znám v Číně) nebo vlastní, evropskou invencí. Vždyť zrovna v Německu je vynález střelné zbraně s prachovou náplní připisován mnichovi Bertholdu Schwarzovi zhruba okolo roku 1313.

Rozhodně daleko spíše než pomalý nástup dělostřelectva nebo ručních palných zbraní zde ovšem byly rozhodující jiné faktory, přinášející ústup prestiže, resp. vůbec efektivity těžké rytířské jízdy, jako růst organizovanosti a taktických schopností pěších vojsk. Ostatně, byl to právě habsburský vévoda Leopold, zmiňovaný bratr Friedricha Sličného, kdo přibližně už sedm let před střetnutím u Mühldorfu, v listopadu 1315 (a aniž by šlo o nějak ojedinělý případ i s ohledem na ještě starší minulost), stál v čele rytířského vojska, poraženého ozbrojenými švýcarskými sedláky v bitvě u Morgartenu.

Zdroj: britannica.com