V počáteční fázi druhé světové války tvořily československé tanky LT vz.35 a LT vz.38, Němci označovány jako Pz. Kpfw. 35(t) a Pz. Kpfw. 38(t), v německé armádě významnou část německých tankových sil. Tyto tanky se skvěle osvědčily během invazí do Polska a Francie, nicméně v Sovětském svazu narazily na těžké protivníky v podobě tanků T-34 a KV-1. Konstrukční charakteristika československých tanků, především pak věže, nedovolovala instalaci výkonnějšího kanónu silnější ráže, takže se do budoucna staly tanky neperspektivní. Československý obranný průmysl byl velmi rozvinutý a na světové úrovni, ovšem adaptace na výrobu německých tanků by byla časově i finančně velice náročná, proto bylo vydáno rozhodnutí využít skvělý podvozek československého LT vz.38 k výrobě jiných druhů obrněné techniky.

TACAM R-2 

Začneme ovšem překvapivě v Rumunsku, kde se rozhodli československý tank LT vz.35 přeměnit na méně známý stíhač tanků R-2. Německé velení si uvědomovalo, že tanky LT vz.35 jsou již zastaralé, přesto se tyto zúčastnily operace Barbarossa, tedy německé invaze do Sovětského svazu. Na jaře 1942 byly kvůli velkým ztrátám tanky LT vz.35 konečně staženy z fronty, kde byly buď předělány na dělostřelecké tahače, nebo předány Rumunsku. Vzhledem k velké nasycenosti Rudé armády středními tanky T-34, proti kterým neměly tanky R-2 (licenční verze tanku LT vz.35) ani německém darované Pz. Kpfw. 35(t) prakticky žádnou šanci, bylo nakonec rozhodnuto tyto tanky předělat na stíhače tanků. Jako hlavní výzbroj byl zvolen sovětský divizní kanón ZiS-3 ráže 76,2 mm.

Foto: Rumunský stíhač tanků TACAM R-2 byl vyzbrojený kořistním sovětským divizním kanónem ZiS-3. | Wikimedia Commons / Public domain

Vytvořením stíhačů tanků byla pověřena společnost Leonida. Nový stíhač tanků dostal označení TACAM R-2 (rumunsky Tun AntiCar pe Afet Mobil R-2 - samohybné protitankové dělo na podvozku tanku R-2). Z tanku byla odstraněna věž a místo ní se instalovala nepohyblivá otevřená pancéřová nástavba. Pancíř na nástavbu pocházel z kořistních sovětských tanků T-26 a BT-7. Stejně jako u německých Marderů byla nástavba třístěnná, takže obsluha byla z vrchu a zezadu nechráněna. Do nástavby byl umístěn sovětský divizní kanón ZiS-3 ráže 76,2 mm, který měl stranový odměr 30° , přičemž náměr bylo možné provádět pod úhly -5° až +25°. Zásoba vezené munice činila 30 nábojů. Jako doplňková výzbroj figuroval československý kulomet TK vz.37 (ZB-53) umístěný v korbě. Posádku tvořili čtyři muži, přičemž dva měli stanoviště v korbě (řidič a radista) a dva v pancéřové nástavbě (střelec/velitel a nabíječ).

Samohybná děla TACAM R-2 oproti původním tankům "ztěžkla" o jednu tunu a bojová hmotnost se blížila 15 tunám. Nárůst hmotnosti vedl ke snížení pohyblivosti, kdy maximální rychlost na rovné silnici byla pouhých 30 km/h a dojezd činil maximálně 160 kilometrů. Co se týče bojové hodnoty, vozidlo odpovídalo přibližně sovětským samohybným dělům SU-76. Díky výkonnému kanónu mohl TACAM R-2 bojovat s nepřátelskými tanky T-34. Protipancéřový náboj 53-BR-350A s úsťovou rychlostí 662 m/s na vzdálenost 500 metrů běžně prorážel 70 mm silný pancíř.

Po vojenských zkouškách byla vydána objednávka na 40 samohybných děl TACAM R-2 a prvních 10 vozidel bylo odeslaných na frontu v červenci 1944. Proti sovětským strojům si ovšem stíhače tanků TACAM R-2 moc nezabojovaly, neboť země v noci 23. srpna 1944 vyhlásila Německu válku a přidala se na stranu Spojenců. TACAM R-2 se tedy okamžitě zapojily do bojů s německými a maďarskými jednotkami. Kvůli změně stran se původní objednávka na 40 vozidel nepodařila splnit a vyrobeno bylo jen 21 kusů. Stíhače tanků se zapojily do bojů v Severní Transylvánii  a podívaly se i do Československa. Během války bylo několik strojů zničeno a dodnes se zachoval pouze jediný kus, který můžeme vidět v Rumunském národním vojenském muzeu v Bukurešti. 

Marder III

Od prvních dnů tažení na východ čelily německé jednotky silným sovětským tankovým silám. Se staršími a slabšími sovětskými tanky, jako byly například BT-5, BT-7, T-70 či T-26, si dokázaly německé tanky hravě poradit, avšak proti tankům T-34 a KV-1 to měli němečtí tankisté mnohem složitější. Na vyřazení těchto vozidel bylo vyžadováno tažené protitankové dělostřelectvo, které ovšem bylo většinou taženo koňmi a jejich průchodivost terénem tak byla velice nízká. Proto byl vydán požadavek na stíhač tanků, který by dokázal suplovat protitankové dělostřelectvo v terénu. Jako podvozek byl vybrán československý LT vz.38, který byť jako tank měl již nejlepší boje za sebou, avšak jeho podvozek byl nadčasový a velice spolehlivý. 

Foto: První verze Marderu III nebyla ideální a byla víceméně improvizovaná. Využívala kořistní sovětský kanón. |  Wikimedia Commons / Public domain

V létě a na podzim roku 1941 ukořistil Wehrmacht přibližně 300 sovětských divizních kanónů M1936 (F-22) ráže 76,2 mm a právě tato děla byla určena pro nový stíhač tanků. Němci je pod názvem PaK 36(r) zařadili do výzbroje. Z tanku LT vz.38 byla odstraněna věž byla instalována nepohyblivá struktura z nýtovaných pancéřových plátů o tloušťce 14,5 mm. Pancíř na korbě byl pak zdvojnásoben na 50 mm.  Samotný kanón měl stranový odměr 21° na každou stranu a náměr v rozmezí -6° až +18°. Tank mohl nést až 30 nábojů pro hlavní dělo. Doplňkovou výzbroj zajišťoval kulomet MG 37(t)  uložený v trupu. Posádku tvořili čtyři vojáci. Řidič a radista měli stanoviště uvnitř vozidla, velitel/střelec a nabíječ zase v otevřené pancéřové nástavbě. Hmotnost dosahovala 10,7 tun, maximální rychlost byla 38 km/h a dojezd činil 185 kilometrů.

První stíhač tanků 7,62 cm PaK (r) auf Pz. 38 (t) Marder III (Sd. Kfz. 139) opustil montážní dílnu Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG v Praze (bývalé ČKD) 10. dubna 1942.  Sériová výroba pak pokračovala až do listopadu 1942, do té doby bylo postaveno celkem 363 těchto stíhačů tanků. 

Foto: Bojový prostor Marderu III. Jak vidno, pancíř neposkytoval posádce v podstatě žádnou ochranu z boku. Proti dešti se musela posádka spolehnout pouze na plachtu. | Wikimedia Commons / Public domain

Od listopadu se začala vyrábět vylepšená verze pod názvem Sd. Kfz. 138 Ausf. H Marder III (Marder III Ausf. H). Tato verze se od předchozí výrazně lišila. Hlavní výzbroj byla obměněna za německý protitankový kanón Pak 40/3 ráže 75 mm  a změny dosáhla i pancéřová nástavba, která nyní poskytovala lepší ochranu posádky. Samotné umístění kanónu se posunulo více dopředu, díky čemuž měla obsluha více manévrovacího prostoru. Hmotnost pak vzrostla o pouhých 100 kilogramů. Doplňková výzbroj zůstala stejná, ovšem na oblouk nad bojový prostor bylo možné přidělat kulomet pro střelbu na vzdušné cíle. Díky úpravě bojového prostoru vzrostlo i množství vezené munice na 38 kusů. 

Sériová výroba stíhačů tanků Marder III Ausf. H trvala od listopadu 1942 do října 1943. Za tuto dobu bylo vyrobeno celkem 581 kusů těchto vozidel. V květnu 1943 byl totiž vstoupil do produkce vylepšený model, který dostal název Sd. Kfz. 138 Ausf. M Marder III (Marder III Ausf. M). Tato verze se od těch předchozích vzhledově výrazně lišila. Korba i bojový prostor byl technicky i koncepčně zcela přepracován. Pancíř korby byl výrazně zešikmen a pracovní prostor obsluhy kanónu se posunul do zadní části vozidla. Motor a převodovka nyní měly místo uprostřed vozidla. Korba byla nově svařována, místo předchozího spojení pomocí nýtů. Celková výška se snížila a díky zešikmenému pancéřování se mohla snížit i síla pancíře. Posádka se snížila na tři osoby, v korbě nyní seděl pouze řidič, zatímco střelec/velitel a nabíječ seděli v bojovém prostoru v zadní části vozidla. Pancéřování bojového prostoru vozidla bylo dále vylepšeno a byl přidán i sklopný pancíř do zadní části bojového prostoru, čímž se zvýšila ochrana střelce a nabíječe. Výzbroj zůstala stejná, jako u předchozího typu, stranový odměr byl 21° na každou stranu, náměr byl v rozmezí -5° do +13°. Doplňkovou výzbroj nově tvořil pouze kulomet MG 34 nebo MG 42  přidělaný na rámu nad bojovým prostorem.

Foto: Druhá verze Marder III Ausf. H již byla promyšlenější. Posádka měla více prostoru a pancíř poskytoval alespoň nějakou ochranu | Wikimedia Commons / Public domain

Díky snížení tloušťky pancíře klesla jak jednotková cena, tak náročnost výroby a spotřeba materiálu. Klesla i hmotnost, a to o 300 kg. Díky použití výkonnějšího motoru a snížení hmotnosti se podařilo zlepšit pohyblivost stroje. Maximální rychlost na silnici dosahovala až 45 km/h, přičemž dojezd se zvýšil na 190 km.

Foto: Verze M byla finálním modelem. Stíhač měl sice slabší pancéřování, byl však mrštnější, nižší, rychlejší a měl lepší průchodivost terénem. | Wikimedia Commons / Public domain

Marder III Ausf. M byl sice nejméně pancéřovaným členem rodiny těchto stíhačů tanků, ovšem za to byl nejpohyblivější a s nejlepší průchodivostí terénem. Výroba probíhala do května 1944 a bylo celkem vyrobeno 975 vozidel, které bojovaly až do posledních dnů války. 

Hetzer

Nejznámější stíhač tanků na československém podvozku je ovšem bezpochyby Hetzer. Poté, co Německo v druhé polovině roku 1943 přešlo na strategickou obranu, se nedostatek mobilních protitankových zbraní ještě zhoršil. V té době bylo velení Wehrmachtu jasné, že lehká protitanková samohybná děla Marder III již plně neodpovídají úkolům, které jim byly přiděleny. Stíhače Marder III totiž byly určeny k ofenzivním útokům ze zálohy. V obraně, kde jim hrozily časté dělostřelecké přepady, se otevřený prostor obsluhy děla ukázal jako zcela nevhodný. Na začátku roku 1944 tedy vyvstala otázka vytvoření nového adekvátně chráněného stíhače tanků schopného operovat jako při ofenzivě, tak defenzivě. 

Foto: Stíhačů tanků Hetzer se celkem vyrobilo přes 3000 kusů | Wikimedia Commons / Public domain

Nový stíhač tanků měl být co nejjednodušší na výrobu, levný, vhodný pro výrobu ve velkém množství, mobilní a účinný na bojišti. První 3 zkušební vozidla byla vyrobena v březnu 1944 a již v dubnu byl stíhač tanků zařazen do služby pod názvem Sd. Kfz. 182 Jagdpanzer 38 (t), který dostal později známou přezdívku Hetzer, tedy chrt. Do výroby samohybných děl se zapojila i Škoda, která v červenci 1944 dodala prvních 10 vozidel.  Výroba probíhala v rychlém tempu a byla i časově nenáročná. Za cenu jednoho tanku Panther bylo za stejný čas možné vyrobit tři stíhače tanků Hetzer. Údaje o objemech výroby se velmi liší, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti lze tvrdit, že do dubna 1945 se BMM a Škodě podařilo postavit asi 3000 stíhačů tanků Hetzer, které se používaly především u protitankových praporů motorizovaných a pěších divizí Wehrmachtu. 

Foto: Hetzer měl silné pancéřování, silnou výzbroj a byl velice malý. Povšiměte si nízké výšky v porovnání s americkým vojákem. | Wikimedia Commons / Public domain

Od stíhačů Marder se Hetzer výrazně lišil. Měl plně uzavřený bojový prostor ze svařovaných pancéřových plátů pod ostrým úhlem. Prostor pro posádku byl kvůli tomu velice stísněný a kanón musel být vyosen a uložen na pravou stranu vozidla. Hlavní výzbroj tvořil protitankový kanón Pak 39 ráže 75mm, který byl chráněn pancéřovou maskou Saukopfblende. Doplňkovou výzbroj tvořil kulomet MG.42 umístěný v dálkově ovládaném střelišti na střeše vozidla, který obsluhoval nabíječ. 

Pro kanón bylo ve vozidle vezeno 41 nábojů, od listopadu 1944 pak tento počet vzrostl na 46 nábojů. Čelní pancíř měl tloušťku 60 mm, ovšem byl instalován pod ostrým úhlem 60 °, takže jeho efektivní tloušťka byla ve výsledku 122 mm, tedy zhruba o 20 mm více, než u tanku Tiger. Protitankové kanóny ráže 76 mm tak dokázaly čelní pancíř Hetzeru prostřelit pouze na vzdálenost 300 metrů a menší. Hmotnost dosahovala pouze 16 tun, maximální rychlost byla 42 km/h a dojezd až 160 kilometrů. 

Jednalo se o dokonalé vozidlo v poměru cena/výkon. Hetzer měl skvělou výzbroj, silné pancéřování, ale zároveň byl mrštný a malý, což z něj dělalo těžce zasažitelný cíl a přitom ho bylo možné snadno zamaskovat. To si ovšem vybíralo svou daň, pracovní prostor posádky byl velice stísněný a odměr kanónu byl kvůli vyosení velmi malý. Doleva činil pouze 5° a doprava 11°. Náměr byl pouze -6° až +10°, což vyžadovalo skvělou spolupráci střelce a řidiče.  Podvozek byl také dost přetížen, což způsobovalo časté problémy s jízdou v terénu. Přesto se jednalo o velice úspěšný koncept, který se dočkal hojného nasazení na východní i západní frontě. 

Kromě stíhače tanků bylo na stejném základě postaveno také asi padesát obrněných plamenometných vozidel Flammpanzer 38 (t). Hlavní dělo bylo nahrazeno pneumatickým plamenometem Flammenwerfer 41 o kapacitě 700 litrů hořlavé směsi. Dosah plamenometu byl 50–60 metrů a maximální doba provozu byla 87 vteřin. 

Bylo vytvořeno také ženijní vozidlo Bergepanzer 38 (t) v počtu 170 kusů, které mělo za úkol odtah porouchaných a vyřazených vozidel z bojiště. Toto vozidlo nemělo kromě kulometu žádnou výzbroj a nemělo ani střechu. Za to měl k dispozici dvoutunový jeřáb, tažné zařízení a pětitunový naviják. 

Na konci války bylo několik vozidel Bergepanzer 38 (t) přestavěno na samohybná děla 15 cm sIG 33/2 (Sf.) auf Jagdpanzer 38(t). Hlavní výzbroj tvořila 150mm houfnice sIG 33 instalovaná v neotočné kabině. Náměr byl 0° až 71° a stranový odměr 5° na každou stranu. Ve vozidle se vezlo 15 kusů munice. Zdroje o počtu vyrobených kusů se liší, běžně se však uvádí zhruba 30 vozidel. 

Samohybné dělo Grille 

V březnu 1942 zástupci závodu BMM kromě stíhačů tanků navrhli vyvinout řadu dalších bojových vozidel založených na Pz. Kpfw. 38 (t), včetně samohybných děl vyzbrojených těžkým polním dělem ráže 15 cm sIG 33 (15 cm schweres Infanterie Geschütz 33). 

Houfnice sIG 33 byly v německé armádě velice oblíbené, pro nepřítele totiž byly projektily opravdu smrtící. Velkou nevýhodou však byla jejich hmotnost, která dosahovala téměř 2 tun a kola bez pneumatik, díky čemuž byla manipulace v terénu obtížná. Motorizace se tak jevila jako logický krok. Němci se snažili dělo motorizovat již předtím, ovšem jen s malým úspěchem, jelikož využívali pouze podvozky tanků Panzer I a Panzer II, které se ukázaly jako nevhodné. Československý podvozek byl pak výrazně vhodnější.

Při návrhu 15 cm sIG 33 (Sfl.) auf Pz. Kpfw. 38(t) Ausf. H (také známý jako Sd. Kfz. 138/1 Grille) se postupovalo stejně jako u stíhače tanků Marder III. Houfnice byla umístěna do neotočné otevřené lafety. Pancéřování bylo sníženo na pouhých 15 mm, protože se neočekávalo, že se houfnice dostane do přímé konfrontace s nepřítelem. Hmotnost vozidla činila 11,5 tuny, maximální rychlost byla 42 km/h a maximální dojezd 185 kilometrů. Ve vozidle se vezlo 20 kusů munice a posádku tvořily 4 osoby. 

Foto: Samohybné dělo Grille Ausf. M bylo postaveno na podvozku Mardeur III Ausf. M | Wikimedia Commons / Public domain

I když byl československý podvozek vhodnější než Panzer I a Panzer II, i tak nebyl ideální. Pokud houfnice střílela na přímo, díky zpětnému rázu vozidlo doslova odskočilo zpět. Kvůli malému množství vezené munice byl vytvořen i muniční vůz na stejném podvozku. Samohybná děla Grille se poprvé zúčastnila bojů v Kurském oblouku. Celkově bylo vyrobených 390 samohybných děl a 102 transportérů. V březnu vstoupila do výroby vylepšená verze 5 cm sIG 33/2 (Sfl.) Ausf. M, které bylo postaveno na podvozku stíhače tanků  Marder III Ausf. M, tedy se sešikmeným předním pancířem a bojovým prostorem v zadní části vozidla. 

Protitankové instalace Waffenträger

Vrátíme se zpět ke stíhačům tanků. Další instalací na československém podvozku se stal Waffenträger 8,8 cm PaK. 43L/71. Zadávací podmínky pro vývoj tohoto bojového vozidla, které se v německé klasifikaci nazývalo Waffenträger (nosič zbraní) byly formulovány na podzim 1942. Mělo se jednat o levnou univerzální platformu, na kterou bylo možné umístit děla ráží 88-127 mm a houfnice ráže 150 mm. Kvůli přetížení konstrukčních kanceláří a továren jinými zakázkami se však do fáze praktické realizace dostal pouze projekt stíhače tanků vyzbrojeného 88mm protitankovým dělem Pak 43. V únoru 1944 byla schválena finální verze na upraveném podvozku sériového samohybného děla Jagdpanzer 38(t) Hetzer. 

Foto: Waffenträger měla být univerzální platforma. Do produkce se nakonec dostala pouze verze s protitankovým kanónem. | Wikimedia Commons / Public domain

Protitankové dělo 8,8 cm Pak 43 L/71 . 43 bylo opravdu velice výkonné, kdy dokázalo spolehlivě zničit jakýkoliv nepřátelský tank na bojišti. Jeho váha byla ovšem téměř 4400 kilogramů a pro přepravu byl tedy potřeba nějaký tahač, což bylo v terénu ovšem náročné a hlavně zdlouhavé. Motorizace byla tedy logickým krokem. Jako podvozek sloužil osvědčený LT vz.38, kdy se jednalo o upravenou variantu stíhače tanků Hetzer. Na něj byl instalován kanón  Pak 43 L/71 v plně otočném provedení. Nicméně střelba za jízdy byla kvůli nižší stabilitě zakázána. Maximální síla pancíře nyla 20 mm, samotný štít kanónu měl sílu 15mm a chránil tak pouze pro zbraním puškové ráže. Motor Tatra T 103  byl umístěn dopředu vedle řidiče. Bojová hmotnost vozidla byla 11,2 tuny. Maximální rychlost na silnici dosahovala 36 km/h. Dojezd na silnici byl 110 km, v terénu pak 70 km.

Výše jsem popsal variantu firem Ardeltwerke a Krupp, která byla nakonec přijata do sériové výroby. Existovala ovšem i verze firem Ardeltwerke a Rheinmetall. U této verze byl kanón umístěn do plně otočné věže bez stropu. Společnost Rheinmetall ovšem nejspíše z kapacitních důvodů ze soutěže odešla.

Foto: Druhá verze Waffenträgeru se do produkce nedostala | Wikimedia Commons / Public domain

Je těžké určit, kolik vozidel Waffenträger nakonec vzniklo, nejspíše to budou nižší desítky. Víme však, že dvě samohybná děla v květnu padly do rukou 3. armády (1. běloruského frontu) při útoku na Berlín. 

Flakpanzer 38 (t) Gepard

Článek zakončím protiletadlovým vozidlem Gepard, které bylo založeno taktéž na podvozku  Marder III Ausf. M. Tyto vozidla vstoupila do testovací fáze v létě roku 1943.

Foto: Flakpanzer 38 (t) bylo lehké protiletadlové vozidlo. Během bojů se Spojenci v Normandii bylo ovšem využíváno k boji s pěchotou. | Wikimedia Commons / Public domain

Jednalo se v podstatě o stíhač tanků Marder III Ausf. M, ovšem místo kanónu byl na vozidle instalován protiletadlový kanón FlaK 38 ráže 20 mm. Bojový prostor byl obehnán sklopnými pancéřovými deskami o tloušťce 10 mm. Flakpanzer 38(t) se vyráběl od listopadu 1943 do února 1944. V březnu 1945 byl na několika vozidlech zkušebně instalován kanón Flak 103/38 ráže 30 mm. Tyto vozidla se zúčastnila bojů v Československu, kdy dvě vozidla byla ukořistěna Rudoarmějci. Jen pro zajímavost, kanónem  Flak 103/38 byl provizorně vyzbrojeno také jedno samohybné dělo Grille, které pak Němci používali během Pražského povstání.

Zdroj: TopWar