Dopady bitvy u Moháče z 29. srpna 1526, prakticky symbolizující podlehnutí uherského státu osmanské expanzi, byly dalekosáhlé. Už jen smrt mladého uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského při útěku z bojiště v podunajských bažinách poskytla předpoklad pro nástup rakouských Habsburků na trůny v dotyčných zemích, a tak byly vlastně položeny základy příznačné geopolitické reality ve střední Evropě na další bezmála čtyři století. Na druhé straně, a nejbezprostředněji, vliv, jaký vítězní Turci získali ve vnitřně rozpolcených Uhrách, předznamenal jejich další expanzivní kroky (jako trvalá okupace hlavního města Budína v roce 1541, příp. arcibiskupské Ostřihomi v roce 1543), kdy se přímo zmocnili celé centrální části Uherského království. Vytvořila se konfrontační zóna mezi Osmanskou říší a panstvím Habsburků, o němž lze říci, že se teprve později a postupně mělo transformovat v celistvé rakouské impérium. Nastalá patová situace přetrvávala po zhruba půldruhého století.

Ve prospěch habsburské strany se takový stav obrátil až s událostmi velké turecké války ke sklonku 17. století, zahájené tažením velkovezíra Kara Mustafy k Vídni. Již krátce po úprku osmanské armády, poražené před vídeňskými hradbami v neděli 12. září 1683 císařskými, říšskými (německými) a polskými oddíly, následovaly operace vítězných vojsk v severní části uherského Podunají. Zásadním pro další vývoj se stal postoj samotného císaře Leopolda I., rozhodnutého nyní vrhnout veškeré své vojenské prostředky právě proti Turkům, příp. s nimi spojeným uherským protihabsburským povstalcům, tzv. kurucům - a což bylo podstatné vzhledem k jeho tradičně problematickým vztahům s Francií v západní části Evropy.

Foto: Dobývání Budína císařskými a říšskými silami, dovršené 2. září 1686. Dodejme, že uherské hlavní město bylo poprvé Turky obsazeno a vypáleno už po bitvě u Moháče v roce 1526 (a tedy ještě před trvalou okupací z roku 1541). Během jeho obléhání a dobývání v létě 1686, které mělo skoncovat se 145-letou osmanskou přítomností, selhaly z turecké strany vyprošťovací pokusy armády velkovezíra Sari Süleymana, o necelý rok později přesvědčivě poražené v bitvě u Nagyharsány. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:První letecká střetnutí studené války

Rozhodující zlom přineslo dobytí Budína armádou pod velením vévody Karla V. Lotrinského 2. září 1686. Centrum budínského pašalíku, které se habsburské síly pokoušely dobýt po několik měsíců už v roce 1684, padlo do křesťanských rukou tentokrát po více než dvouměsíčním obléhání a útocích. Zatímco přitom např. už v červnu 1686 oddíly bavorského kurfiřta Maxe Emanuela, dalšího z hlavních velitelů v habsburských službách, obsadily vyklizené město Pešť na protilehlém břehu Dunaje, s neúspěchem se setkaly pokusy tureckého vojska velkovezíra Sari Süleymana sevření Budína zvenčí prolomit. Pád Budínského hradu během finálního generálního útoku císařských doprovázela i smrt posledního budínského paši Abdurrahmana, který, mj. za vynesené fatwy (náboženského rozsudku smrti) v případě kapitulace od istanbulského velkého muftího, se v okruhu janičářů postavil se šavlí v ruce pronikajícím příslušníkům brandenburského sboru z císařských řad.

Podobně jako vítězství nad Turky u Vídně o tři roky dříve, také dobytí Budína, zcela zdevastovaného zuřivými boji, bylo oslavováno v podstatě v celé Evropě. Velkovezír Süleyman Paša se stáhl do Bělehradu; a v situaci, kdy císařské jednotky v průběhu října 1686 oblehly a ovládly pevnosti v Pécsi (Pětikostelí), Segedíně nebo Siklósi (jejichž osmanské posádky se vzdaly za podmínky volného odchodu), posouvala se faktická „turecká hranice“ výrazně k jihu. Na vídeňském dvoře, po předchozím zamítnutí tureckých nabídek k jednání o míru, se na jaře 1687 rodily plány dalšího postupu. Karel Lotrinský (připomeňme, že titul lotrinského vévody tohoto vrchního císařského velitele byl, s ohledem na francouzskou okupaci Lotrinska, jen nominální) a Max Emanuel Bavorský měli mít tehdy k dispozici dohromady zhruba 60 tisíc vojáků. Z nich více než 9 tisíc představovali Bavoři a dalších asi 9 tisíc muži z rovněž jihoněmeckých oblastí Švábska a Frank. Naproti tomu, samozřejmě vedle oddílů z dědičných habsburských zemí, nechyběly v této prakticky císařsko-bavorské armádě ani domácí uherské (a chorvatské) sbory.

Vévoda Karel Lotrinský vytáhl začátkem června 1687 z Ostřihomi napříč zpustošenou zemí směrem na jih, s cílem dobytí Osijeku ve Slavonii. Jádro vojska bylo cestou postupně posíleno regimenty, přivedenými podmaršály Thurnem a Dünewaldem. Cílem menšího, asi 20-tisícového vojska pod velením bavorského kurfiřta, jež postupovalo v letním vedru k jihu pustou podél Tisy, měl být podunajský Petrovaradín severozápadně od Bělehradu. Ostatně, právě v následném tažení na Bělehrad spočívalo i přání Leopolda I. Zásobovací potíže a zejména další pokyny z Vídně ovšem přiměly Maxe Emanuela k přímému podřízení Karlovi Lotrinskému. V první polovině července se obě vojska spojila na Dunaji, aby společně pokračovala, mj. po zhotoveném pontonovém mostě přes rozvodněnou Drávu, k Osijeku.

U téhož města se soustředila rovněž armáda Süleymana Paši, která sem přitáhla od Petrovaradína, a vybudovala zde půlkruhovým valem opevněný tábor. Též ona čítala přibližně 60 tisíc mužů, včetně posil jízdních oddílů Krymských Tatarů, podnikajících drobné útoky na přibližující se habsburské síly. Když pak Turci odrazili útok na svůj val dělostřelbou, jež v řadách císařské armády způsobila nemalé ztráty, a aniž by sami projevili odhodlání k boji v otevřeném prostoru, rozhodl se Karel Lotrinský po několika málo dnech dosažené pozice u Drávy při Osijeku opustit. Nechal zničit hráz, nasypanou Turky přes bažinatý břeh řeky jako náhrada za část rok předtím poničeného mostu, a obrátil se zpět na sever.

Psali jsme:50 metrů k hladině, poté 5 mil k pobřeží aneb zázračný únik z potopené ponorky

Foto: Vévoda Karel V. Lotrinský (1643-1690) jako císařský vrchní velitel. Spolu s polským králem Janem Sobieskim velel např. už vítězným silám v bitvě pod vídeňským Kahlenbergem 12. září 1683. Podobně jako někteří další z hlavních velitelů a jeho spolubojovníků v následných uherských protitureckých taženích (jako Max Emanuel Bavorský nebo Ludvík Vilém Bádenský), také on byl jedním z říšských knížat, vlastně samostatných vládců, i když sám v Lotrinsku, obsazeném Francouzi, reálně nikdy nevládl. | Wikimedia Commons / Public domain

To si osmanský velkovezír po jisté úvaze vysvětlil jako důsledek úpadku morálky v řadách protivníka, jemuž se, podněcován podřízenými paši, pustil v patách. Zatímco se císařsko-bavorské pluky pohybovaly přibližně v prostoru mezi městy Moháč a Siklós, Turci vytvořili nové opevněné ležení u Baranyaváru (dnes Branjin Vrh na chorvatské straně hranice s Maďarskem). Vojáci Karla Lotrinského se nakonec utábořili nedaleko odtud, poblíž vesnice Nagyharsány, v místech mezi potokem Karasica a příkrými, hustě zalesněnými svahy kopce Harsány. 11. srpna zde odrazili útoky Tatarů, kdežto do jejich těsnější blízkosti se posunulo i jádro velkovezírova vojska.

Ráno 12. srpna nařídil rakouský vrchní velitel pravému křídlu své armády postup zalesněnou krajinou směrem na západ, k Siklósi, s předpokladem, že povrch tamní pláně bude příhodnější pro očekávané rozhodující střetnutí než lokalita stávajícího pobytu, porostlá pásy křovin a stromů, ztěžujícími výhled, a zčásti obklopená mokřady a bažinatými loukami. Následovat mělo levé křídlo pod velením kurfiřta Maxe Emanuela. To se však, již osamoceno, stalo terčem tureckého útoku, aniž by byli blížící se útočníci zpočátku, kvůli hustým křovinatým porostům, vůbec viděni mušketýry, kteří se jim postavili čelem. Sám Karel Lotrinský byl o útoku na levé křídlo svého vojska informován prostřednictvím kurýra, načež rozhodl o návratu pravého křídla ke kopci Harsány. K jeho svahu se na povel Maxe Emanuela začala stahovat jeho formace, aby zabránila obchvatu.

O ten se v prostoru mezi Harsány a linií habsburského generála Enea Silvia Piccolominiho opakovaně pokoušelo asi 8 tisíc osmanských kavaleristů- sipáhíů. I návrat několika praporů a jízdních pluků z pravého křídla habsburské armády přispěl k tomu, že se zde císařští pěšáci za střelby z mušket a částečného krytí tzv. „španělskými jezdci“ (přenosnými dřevěnými trámy, doplněnými dlouhými nástavci), příp. užitím bodáků při přiblížení se nepřátelských jezdců, a za podpory dělostřelectva, dokázali udržet ve svých pozicích. Na popud bádenského markraběte Ludvíka Viléma, působícího jako poradce Maxe Emanuela Bavorského, do protiútoku přešly Piccolominiho jezdecké regimenty a přiměly sipáhíe k ústupu.

V tu chvíli, okolo poledne, Sari Süleyman zastavil útok, a zatímco jeho pěší janičářské oddíly zůstávaly za narychlo budovanými valy a zákopy, boj zůstal limitován na vzájemné dělostřelecké ostřelování. Jakkoliv cesta a případně bloudění hustým lesním porostem brzdily či téměř zastavily návrat velké části pravého křídla císařských ze směru od Siklóse, kurfiřt Max Emanuel a markrabě Ludvík Vilém přesvědčili Karla Lotrinského k přípravám rozsáhlejšího protiútoku. Mezitím, k odpoledni, se pro nový útok rozhodl opět i velkovezír, podpořen velitelem janičářů Mustafou Pašou. Sipáhíové, dosud vyčkávající u potoka Karasica a posíleni oddíly janičářské pěchoty, tentokrát narazili na úspěšnou protiofenzívu, v níž sehrál přední roli markrabě Ludvík Bádenský. O efemérnosti dílčích úspěchů turecké strany v boji může vypovídat i připomínaný čin generála Charlese, knížete Lorraine-Commercy (příbuzného Karla Lotrinského), jenž jediným úderem palaše uťal hlavu sipáhíovi, třímajícímu nakrátko ukořistěný prapor jeho kyrysnického pluku. Zcela ztroskotal i pokus osmanských jezdců vyrazit proti císařské infanterii na příkrém svahu Harsány, který nakonec přiměl ty v prvním šiku sesednout z koní. Ti, následující za nimi, se obrátili na úprk k velkovezírovu provizornímu táboru, pronásledováni jezdeckými regimenty generála hraběte Bussyho-Rabutina a Evžena Savojského.

Jednotky císařsko-bavorské kavalerie se ocitly před dosud nedokončeným tureckým opevněním, a byť byly Turky zastaveny, jejich další intenzivnější úder podmínil příchod pěších oddílů. Císařští kyrysníci a bavorští dragouni pronásledovali masu prchajících sipáhíů přes čerstvé valy a zákopy, a výsledek bitvy pak už nezvrátil ani dočasný odpor janičářů. Osmanské vojsko se ve zmatku obrátilo na útěk, přičemž prchající Turci byli dále pronásledováni a pobíjeni císařskými jezdci - a „čištění“ okolí bojiště vítězi probíhalo ještě v následujících dnech. Po skupinách se turečtí vojáci vraceli do Osijeku, kde se ještě někteří utopili, když se pod jejich náporem prolomil nedávno provizorně opravený most přes Drávu.

Vítězné císařsko-bavorské síly ztratily asi 600 či 700 mužů. Odhad tureckých ztrát se oproti tomu pohybuje okolo 10 tisíc padlých. Asi 2 tisíce osmanských vojáků skončily v zajetí. Do rukou vítězů padla většina osmanské artilerie (uváděno 68 děl a 10 moždířů) a 160 praporů, velkovezírův okázalý velitelský stan... Jen podíl bavorského kurfiřta na kořisti byl odhadnut na hodnotu více než 2 milionů zlatých dukátů. Do hodnosti podmaršála byl povýšen princ Evžen Savojský, který se zprávou o vítězství osobně vyrazil do Vídně za císařem a jehož proslulá velitelská kariéra měla teprve zazářit.

Během asi dvou měsíců po tomto vítězství postoupila císařská vojska do Slavonie a Syrmie mezi řekami Dráva a Sáva (k čemuž patřilo i ovládnutí Osijeku), tak jako do Sedmihradska (jehož vládce, knížete Mihálye Apafiho, se Vídeň již předtím snažila naklonit jednoznačně na svou stranu). V poraženém, dlouho nevyplaceném a špatně zásobovaném tureckém vojsku v Petrovaradíně zatím vypukla vzpoura, před kterou Sari Süleyman uprchl po Dunaji do Bělehradu, aby si vůbec zachránil život, a odtud do Istanbulu. Tam byl však zbaven velkovezírské hodnosti a v říjnu 1687 popraven. Pod tlakem postupujících vzbouřenců, jež mj. neuklidnila ani hlava mezi nimi nyní nenáviděného bývalého velkovezíra, kterou převzali v bulharském Plovdivu, došlo v Istanbulu k nahrazení sultána Mehmeda IV. jeho bratrem Süleymanem II. Ještě i poté nicméně zachvátily centrum osmanského impéria, kam vstoupily janičářské oddíly z řad vzbouřené armády, krvavé násilnosti.

Pouze dočasný zisk pro rakouskou stranu, prakticky stále v důsledcích bitvy, které na druhou stranu tak otřásly i nejvyšší mocenskou strukturou Osmanské říše, znamenalo dobytí Bělehradu kurfiřtem Maxem Emanuelem Bavorským počátkem září 1688. V říjnu 1690 bylo toto město zase dobyto tureckou armádou velkovezíra Mustafy Köprülüho. Trvalý výsledek nepřinesly ani operace císařských oddílů v srbském, bulharském či Albánci obývaném prostoru v roce 1689. Stvrzeny ale zůstaly výsledky dobytí Budína z roku 1686 a vůbec pád osmanské moci ve většině Uher.

Foto: Bitva u Nagyharsány 12. srpna 1687. Obraz maďarského malíře Józsefa Borsose (pocházející až z roku 1837) zjevně znázorňuje protiútok císařsko-bavorských oddílů proti osmanským sipáhíům a janičářům u potoka Karasica. Může stát za připomenutí (a možná i vzhledem k nejobecněji problematickým vztahům císaře Leopolda I. a Říše s Francií krále Ludvíka XIV.) přítomnost generála Claudea Hectora, markýze de Villars, francouzského vyslance na bavorském dvoře v Mnichově, mezi veliteli vítězného vojska v této bitvě. Měl to být ostatně zrovna on, kdo před začátkem tureckého útoku, sám se zdržující na vrcholu kopce Harsány (v pozadí) a tak disponující dokonalejším výhledem, informoval kurfiřta Maxe Emanuela a generála Piccolominiho o blízkosti nepřítele, sešikovaného k boji. | Wikimedia Commons / Public domain

Bitva u Nagyharsány 12. srpna 1687 proběhla v místech vzdálených několik desítek km na jihozápad od dějiště osudné bitvy u Moháče o 161 let dříve. Nicméně, už jen účelový aspekt, v jejím pojetí jako určité historické odvety, sehrál roli v tom, že se pro toto střetnutí ujal termín druhá bitva u Moháče. Jestliže (první) bitva u Moháče stála u počátku turecké okupace Uher, resp. hlubokého rozdělení uherského státu, tato druhá bitva u Moháče byla jedním z klíčových momentů procesu osvobození od této okupace, a opětného sjednocení a jisté konsolidace Uherska pod vládou Habsburků. Známkou toho bylo např. už to, že ke sklonku roku 1687 uherský sněm v Prešpurku (Bratislavě) uznal dědičné právo Habsburků na uherský trůn, a za krále korunoval arcivévodu Josefa, nejstaršího syna císaře Leopolda I. – pozdějšího císaře Josefa I. v letech 1705-11.

Zdroj: britannica