Česká armáda bude muset velmi brzy nahradit stovky vozů Land Rover Defender a UAZ-469 a s nimi i vozidla, která používají speciální a výsadkové jednotky. Jde o zastaralé nebo dosluhující platformy, které je potřeba nahradit novou technikou, což by měl být komplexní a logisticky i technicky promyšlený proces. Půjde totiž o dlouhodobý program, který ovlivní podobu české armády na spousty let.

Foto: UAZ 469B | army.cz

Mezi méně rozsáhlé, ale mediálně stále více sledované akviziční programy Armády ČR z poslední doby náleží pořízení čtyř speciálních terénních vozů Perun ST, jež má dodat společnost SVOS a které jsou určeny pro 601. skupinu speciálních sil. Ačkoliv se na pohled jedná o typ nepochybně vysoce působivý, zakázku provázejí četné pochybnosti, které potvrzuje i skutečnost, že termín dodání vozů, resp. dokončení zkoušek se musel o půl roku posunout. V této souvislosti tedy vyvstává legitimní otázka, zda Perun ST skutečně představuje pro české elitní jednotky ideální řešení a zda by se nedalo postupovat vhodnější cestou. Tuto otázku lze navíc klást v kontextu faktu, že Armáda ČR hodlá v dohledné době pořizovat nové taktické automobily, a proto se tady nabízí logická varianta, že by se vozový park speciálních sil dal postavit na stejné platformě, resp. že by mohlo jít o derivát standardního armádního vozu.

Na tomto místě bude vhodné ještě vyjasnit některé pojmy a kategorie. Výsadkové či speciální jednotky ve světě často užívají automobily, jež se vesměs označují jako průzkumné, hlídkové, útočné, bojové apod., resp. jako „vozidla pro speciální operace“ (Special Operation Vehicles). Nejčastěji jde o deriváty terénních a užitkových automobilů, především Land Rover Defender, HMMWV, Mercedes-Benz G, Ford F-350 apod. Takové vozy bývají odlehčené a uzpůsobené pro rychlý přesun v terénu a přepravu většího množství zbraní, munice, paliva a vody. Kromě odvozenin klasických terénních vozů se někdy uplatňují i konstrukce „buggy“, které zpravidla vycházejí z vozů pro pouštní závody (mezi nejznámější výrobce patří společnosti Chenowth a Flyer). Jsou rychlejší, ale mají zpravidla nižší dojezd, nosnost a odolnost, zatímco u typů výše popsaných se dnes běžně vyskytuje i balistická ochrana. Automobily kategorie „buggy“ proto podle některých názorů již nepostačují, a pokud se vyskytnou podobné požadavky, obvykle je dovedou vcelku vhodně splnit výkonnější čtyřkolky, popř. tzv. ultra-lehké terénní automobily, mezi které patří např. vozidlo Can-Am Commander.

Kromě těchto poměrně lehkých vozidel (s užitečnou nosností většinou ve stovkách kilogramů, nejvýše okolo 1,5 tuny) se u speciálních jednotek občas objevují i vozy, které se označují jako tzv. doprovodná vozidla. Jako základ nejčastěji využívají střední terénní nákladní automobily, které již nabízejí vyšší nosnost, jelikož primárním úkolem těchto vozidel bývá doprava zásob, resp. vlastně logistické zajištění konvojů lehčích vozidel, a dále přesun některých rozměrných zařízení, zejména zbraňových nebo senzorových systémů. V minulosti byl v této roli většinou užíván slavný Mercedes-Benz Unimog, zatímco v současnosti se tak uplatňuje např. americký M1078 FMTV. Speciální konstrukce s tímto účelem jsou vzácné, byť do jisté míry sem patří i britská vozidla Supacat řady HMT, která vznikla spíše jako bojová, ovšem po stránce rozměrů a hmotností odpovídají kategorii doprovodných vozů.

Současná technika ve výzbroji AČR

Land Rover Defender

České výsadkové a speciální síly dnes provozují především vozy Land Rover Defender, které ostatně reprezentují také základní platformu lehkého taktického automobilu v Armádě ČR. Ta se pro jejich pořízení rozhodla v roce 1995, když hledala náhradu za již nevyhovující sovětské vozy UAZ-469. Akvizice proběhla prostřednictvím společnosti Auto Závod Český Dub a nyní se ve službách české armády nachází cca 740 vozů Land Rover Defender v provedeních 110 a 130; čísla uvádí přibližný rozvor náprav v palcích a užitečná nosnost činí asi 1, resp. 1,5 tuny.

Foto: Nyní se ve službách české armády nachází cca 740 vozů Land Rover Defender v provedeních

Česká armáda užívá tyto automobily pro přepravu osob i nákladů a také jako základ pro různé účelové nástavby, mj. velitelské, spojovací, sanitní, pro radiační a chemický průzkum atd. Pro 601. skupinu speciálních sil bylo postaveno pět vozidel Land Rover Defender 110 SOV, která využívala jako základ dvoudveřovou verzi automobilu a posléze dostala přezdívku „Kovboj“. V roce 2006 byla nasazena v Afghánistánu, kde bylo jedno zničeno, kdežto zbylá čtyři potom převzal do užívání 43. výsadkový mechanizovaný prapor.

Ve službách 601. skupiny je nahradila varianta Land Rover Defender 110 SOV II, jež vznikla na bázi čtyřdveřové verze vozidla a již dostala také balistickou ochranu. Vzniklo kolem deseti kusů, které byly opět nasazeny v Afghánistánu.

Foto: Land Rover Defender 110 SOV II 

Na základě získaných zkušeností vznikla třetí speciální modifikace se jménem Land Rover Defender 130 Kajman. Je založena na delší verzi terénního automobilu a opět disponuje balistickou ochranou, kterou (tak jako u verze SOV II) dodala firma SVOS. Na přestavbě se podílel rovněž státní podnik VOP 026, nynější VOP CZ. Včetně jednoho prototypu bylo postaveno 79 vozidel Kajman, která získala 601. skupina a 43. prapor, a posléze vzniklo 10 mírně odlišných vozidel Kajman M1 pro 102. průzkumný prapor. Vozy Kajman nebyly nikdy nasazeny v Afghánistánu, ovšem roku 2013 byly vyslány do mise v Mali.

Foto: Land Rover Defender 130 Kajman

Všechny tři popsané verze se celkově osvědčily, jenže zcela logicky narazily na limity základní konstrukce britského automobilu. Přestavba včetně instalace balistické ochrany totiž zabrala značnou část užitečné nosnosti vozů, které tudíž musí operovat de facto přetížené, což se zákonitě negativně projevuje na výdrži a spolehlivosti. V roce 2016 navíc došlo k ukončení sériové výroby vozů Defender, a proto bylo evidentní, že pro české elitní síly (a koneckonců i pro Armádu ČR jako celek) bude třeba nalézt jiný typ.

Ostatní typy vozidel

Česká armáda kromě 740 automobilů Land Rover Defender dosud vlastní i asi 630 exemplářů typu UAZ-469. Navzdory modernizaci pohonné jednotky u části vozů jde o zcela jednoznačně zastaralé vozidlo. Vozový park zahrnuje ještě zhruba 115 lehkých automobilů dalších značek, mezi nimiž je i velký počet vozidel Toyota. Právě na základě automobilu Toyota Hilux vznikl další neobvyklý dopravní prostředek českých elitních sil, v tomto případě již zrušené jednotky SOG, jež spadala do struktury Vojenské policie. Pro její potřeby vznikly tři vozy s označením Toyota Hilux SCV, které disponovaly zbraněmi a balistickou ochranou (opět od firmy SVOS) a byly nasazeny v Iráku a Afghánistánu.

Foto: Toyota Hilux SCV

V druhé uvedené zemi se ovšem projevil fakt, že tyto vozy zcela postrádaly ochranu proti minám, takže je následně nahradily zapůjčené automobily M1114 HMMWV. Pro potřeby jednotky SOG byly vyrobeny i dva automobily, které lze řadit do kategorie tzv. doprovodných vozů, jelikož jejich základ představovaly nákladní vozy Tatra T 815 4×4. Výzbrojí a balistickou ochranou opatřené automobily obdržely název Tatra T 815 SOT a v roce 2007 byly úspěšně nasazeny v Afghánistánu. Jako historickou zajímavost lze doplnit, že výsadkové nákladní automobily měla už Československá lidová armáda, pro kterou vznikla malá série speciálně modifikovaných vozů Tatra T 805 s plátěnou střechou kabiny a sklopným čelním sklem.

Možnosti nové techniky

Nutnost nahradit automobily Kajman (resp. získat vozy pro speciální operace s větší nosností) vedla v roce 2011 k tomu, že 601. skupina speciálních sil požádala o pořízení trojice britských automobilů Supacat HMT 400 Jackal za necelých 100 milionů korun. Požadavek se ale setkal se silnou kritikou, protože byl v médiích prezentován jako vysoce nákladná akvizice vozů pro operaci v Afghánistánu, která (podle tehdejších představ) měla brzy skončit.

Foto: Supacat HMT 400 Jackal | Wikimedia Commons

Armáda sice plán na počátku hájila s tím, že Jackal jako jediný typ na trhu kombinuje vysokou nosnost, ochranu proti minám a možnost dopravy vrtulníkem, posléze však byla zakázka zrušena. Speciální síly ale na požadavku na nové automobily pochopitelně trvaly, takže 8. června 2016 bylo zahájeno výběrové řízení. Zájem nejprve projevilo pět firem, ale konkrétní nabídky nakonec dodaly jen dvě, a sice VOP CZ a SVOS. První z nich nabídla derivát terénního automobilu značky Nimr, který pochází ze Spojených arabských emirátů (byť na konstrukci podvozku se kdysi podílela také česká společnost Talosa) a jehož licenční produkci má VOP CZ zajišťovat. Nabídka měla hodnotu 133,5 milionů korun, ovšem firma VOP CZ byla následně vyloučena kvůli nesplnění zadání a vítězem se stal druhý uchazeč. Značka SVOS za sumu 94,6 milionů korun předložila nabídku na tehdy ještě neexistující vůz, který měl pracovní název ARM 7 Soft Top a oficiálně se představil na veletrhu IDET 2017 pod jménem Perun.

SVOS Perun ST

Tehdy byl prezentován prototyp, po němž pak firma SVOS měla dodat čtyři sériové (přestože u tak nízkého počtu je toto slovo dosti diskutabilní) exempláře pod názvem Perun ST. Předání armádě, resp. zakončení vojskových zkoušek bylo plánováno na 30. listopad 2018, jenže tento termín nebyl splněn a aktuálně je posunut na 30. červen 2019. V médiích se následně objevila řada nepříliš lichotivých informací o konstrukci vozidla a průběhu programu, a to už počínaje výběrovým řízením. V tom byly údajně stanoveny takřka nesplnitelné specifikace, což byl též důvod, proč nakonec nabídku nepředložila žádná z renomovaných zahraničních značek. Další vážné problémy se týkají výsledného vozu Perun ST, který pochází od firmy, jež nepochybně patří na špičku v oboru pancéřování, ale se samostatnou konstrukcí automobilů má zkušenosti pouze minimální. Perun ST je postaven na sofistikovaném podvozku, jenž kombinuje pružiny a pneumatické zavěšení (díky čemuž lze měnit světlou výšku) a má možnost řízení všech čtyř kol („sériové“ vozy pro Armádu ČR však tento prvek postrádají). Jedná se o zajisté zajímavé, ovšem komplikované a potenciálně poruchové řešení.

Foto: Perun ST | Michal Voska, se svolením autora

Vůbec největší debaty se týkají hmotnosti automobilu Perun ST. V médiích se opakuje zpráva o původně předepsané maximální hmotnosti 12 tun s tím, že firma SVOS ji nedodržela, neboť vůz váží 13 tun, a navíc si vojáci vyžádali i instalaci dalšího vybavení o hmotnosti cca 700 kg. Výrobce ovšem ve svém PR článku uvedl, že dodržuje zadaný parametr nejvyšší pohotovostní hmotnosti, který činí 11 800 kg. Ve veřejně dostupné příloze smlouvy se však píše, že vozidlo musí mít pohotovostní hmotnost do 10 400 kg a užitečnou nosnost 2600 kg, tj. maximálně do 13 tun. Každopádně se zdá, že se tady operuje s několika zaměňovanými pojmy, protože jako „pohotovostní hmotnost“ (curb weight) se označuje hmotnost vozu připraveného k jízdě (tedy např. včetně paliva, oleje atd.), ovšem bez pasažérů a nákladu. Nejvyšší hmotnost vzniká tím, že se k pohotovostní hmotnosti přičte maximální nosnost (včetně pasažérů). Smlouva, média i výrobce tak zřejmě (možná záměrně) užívají různé veličiny a jim odpovídající hodnoty, jenže v každém případě se zde rýsuje jeden fatální problém.

Smlouva totiž výslovně definuje, že vůz musí mít pohotovostní hmotnost max. 10 400 kg také kvůli tomu, aby se dal transportovat vzduchem prostřednictvím vrtulníků CH-47 Chinook. To pochopitelně znamená dodržet váhový limit nosnosti tohoto vrtulníku, ale kromě toho je třeba hledět i na další parametry. Mezi ty spadá mj. nosnost nájezdové rampy, která je dimenzována tak, že v jednom bodě ji může zatížit max. 2500 liber (1135 kg), což je ale mnohem méně než kolik představuje čtyřkolový Perun, dokonce i v případě, že by měl „jen“ oněch 10 400 kg. Je navíc nutno dodat, že Chinook sice zvládne náklad přes 11 tun, ale v takovém případě už musí mít zmenšenou zásobu paliva a postrádá rezervu výkonu k operacím ve velkých nadmořských výškách (což je případ Afghánistánu). Je navíc otázkou, co přesně zadavatel mínil, když uvedl do smlouvy „pohotovostní hmotnost“. V praxi by to mělo znamenat, že vyložený vůz by mohl ihned vyrazit do bojové akce, jenže ony debaty, v nichž zaznívají hodnoty 12, 13 i více tun, se dají chápat i jako varování, že vzduchem dopravovaný Perun by možná byl téměř „prázdný“ a „holý“, resp. nezpůsobilý k okamžitému nasazení. Navíc existují pochybnosti o tom, zda bude Perun možno dopravovat v CH-47 z hlediska rozměrů, protože jeho šířka naznačuje, že uvnitř vrtulníku zůstane jen extrémně malá postranní rezerva.

Předmětem velké kritiky se stala i ochrana vozu Perun proti balistickým i výbušným hrozbám, jež neprošla zkouškami v žádné certifikované zkušebně v České republice. Na to firma SVOS odpověděla tím, že testy provedla ve zkušebně v Německu, kterou využívá řada členů NATO, což by mělo být dostatečným dokladem o úrovni ochrany. Přesné informace o průběhu těchto zkoušek nejsou k dispozici, ale zdá se, že šlo vesměs o počítačové simulace, nikoli o skutečné „živé“ testy, byť SVOS hovoří minimálně o jednom „ostrém“ výbuchu. Každopádně je jasné, že u tak malé série vozů nelze počítat s tím, že by nějaký větší počet padl za oběť destrukčním zkouškám. Kromě toho je nezbytné vzít v úvahu, že vozidla pro speciální síly musejí operovat v extrémních klimatických a terénních podmínkách včetně pouští či vysokých hor, avšak testy automobilu Perun se odehrávají jen v prostoru střední Evropy a je málo pravděpodobné, že by společnost SVOS nyní mohla zajistit něco jiného. Perun prodělal testy v klimatické laboratoři v Praze, ovšem jejich výsledky se pochopitelně nedají srovnat s tím, co za sebou prokazatelně mají jiné, mnoho let používané a osvědčené automobily.

Foto: Perun ST |  Michal Zdobinský, se svolením autora

Firma SVOS mluví též o zájmu ze zahraničí a údajně by nakonec mohla vyrábět snad i stovky vozů ročně. Navíc plánuje dodávat též jiné varianty typu Perun včetně verze s plně uzavřenou pancéřovanou karosérií, která by mohla být nabízena středoevropským armádám jako náhrada za současnou generaci lehkých taktických obrněnců (jako je IVECO LMV). Perun již opravdu prodělal demonstrační terénní zkoušky na Slovensku a údajně se o něj zajímá i Polsko, ovšem reálně má SVOS stále jen kontrakt na čtyři kusy pro Armádu ČR. Samotná povaha vozu tudíž znamená, že se v této chvíli jedná o naprosto unikátní konstrukci, která tak má de facto nulové možnosti z hlediska údržby a podpory v zahraničí, což by se právě u speciálních sil mohlo stát velmi vážnou slabinou. To samozřejmě vůbec neznamená, že jde o špatnou konstrukci, ovšem praxe jednoznačně dokládá, že i nakonec velice kvalitní automobily vesměs vyžadují řadu let, než opravdu „vyzrají“ a zbaví se „dětských nemocí“. Výrobce hájí unikátní konstrukci tím, že jde o ryze domácí produkt, a tudíž Česká republika není závislá na zahraničních dodavatelích. Tento argument je sice pochopitelně obecně platný, ale skutečnou váhu má spíše u rozsáhlých zakázek, nikoliv u objednávky na pouhé čtyři kusy.

Supacat HMT

Kvůli porovnání krátce představme vůz Supacat HMT (High Mobility Transporter), o jehož pořízení svého času projevila zájem 601. skupina speciálních sil. Vozidlo bylo navrženo na konci 90. let ve firmě HMT Supacat Limited, kterou později zakoupila korporace Lockheed Martin. Ta posléze prodala licenci britské společnosti SC Group, jež dnes vozidla nabízí pod značkou Supacat. Základ nabídky tvoří čtyřkolová podoba HMT 400 a šestikolová HMT 600, jen jako prototyp zůstal osmikolový HMT 800. Na rozdíl od většiny typů této kategorie nejde o úpravu civilní platformy, nýbrž o vozy navržené skutečně přímo pro speciální jednotky, primárně pro ty britské, z čehož vyplývá způsobilost pro dopravu vzduchem ve vrtulnících CH-47 Chinook. Čtyřkolový HMT 400 má provozní hmotnost 5500 kg a uveze 2100 kg užitečné zátěže, kdežto HMT 600 o provozní hmotnosti 6600 kg uveze 3900 kg zátěže. Maximální hmotnost tedy činí 7600 kg, resp. 10 500 kg, což spolu s rozměry vozidel přesně odpovídá kapacitě nákladového prostoru CH-47. Vozidla jsou vyrobena vesměs z britských a amerických součástí a poskytují výbornou ochranu proti balistickým i výbušným hrozbám. Velká Británie koupila celkově 575 automobilů HMT 400 a HMT 600 pod jmény Jackal a Coyote. Dalším velkým zákazníkem se stala Austrálie, jejíchž 120 vozů HMT Extenda má možnost střídat čtyřkolovou a šestikolovou konfiguraci. V menších počtech užívají vozidla Supacat HMT i speciální síly Dánska, Norska, Nového Zélandu a USA, kde vůz dostal název Marauder.

Lehká vozidla jako jedna z možností

Vzhledem k opotřebení a zastarávání vozů Land Rover Defender (nehledě na typ UAZ-469) a také kvůli zmíněné skutečnosti, že sériová výroba tohoto automobilu roku 2016 skončila (což by do budoucna stále více komplikovalo zajištění náhradních dílů), je zjevné, že česká armáda bude muset v dohledné době (krátce po roce 2020) pořídit nový lehký taktický automobil. Dle neoficiálních zpráv půjde o zakázku na více než 1000 kusů v nejméně třech modifikacích, a to univerzální (pro převoz osob i nákladu), skříňové a lehce pancéřované. Výsledkem by se měla stát náhrada všech vozů Land Rover Defender a UAZ-469 a patrně též drtivé většiny ostatních „menšinových“ typů, byť dosud není jasné, zda armáda vybere pouze jedinou platformu. Část požadovaných úkolů (např. prostou dopravu osob po silnici) by totiž dokázaly efektivně zastat (a v dnešních armádách někdy opravdu zastávají) též vozy kategorie SUV, tedy nikoli „tvrdé“ automobily třídy off-road. Této skutečnosti proto odpovídalo i typové spektrum vozů, které se prezentovaly v březnu 2017 na polygonu u Vyškova.

Akce se zúčastnilo kolem 70 typů a verzí od přibližně 20 různých značek, mezi nimiž byly též vyloženě civilní vozy z kategorií SUV či pick-up, např. Dacia Duster, Škoda Kodiaq, Renault Alaskan či Volkswagen Amarok. Takové vozy by mohly plnit některé pomocné úlohy, ovšem současně je jisté, že páteřním typem taktického automobilu se musí stát „tvrdý“ off-road, jenž odpovídá armádním požadavkům po stránkách terénní průchodnosti, odolnosti, spolehlivosti a snadné údržby. Takový vůz musí být řešen jednoduše, účelně a pragmaticky, což znamená mj. co nejmenší přítomnost komplikovaných elektronických systémů, které mohou být za určitých podmínek užitečné, ale v extrémních podmínkách mají sklon selhávat. V ještě vyšší míře platí toto vše samozřejmě i o automobilech pro speciální operace. V onom spektru lze identifikovat asi tři (s jistou rezervou i čtyři) typy vozů kategorie off-road, jež by tyto požadavky splňovaly, resp. připadaly by v úvahu jako racionální náhrada za typy Land Rover Defender a UAZ-469 a mohly by sloužit též u elitních sil. Níže budou tyto typy krátce popsány s ohledem na to, zda by mohly zastat i roli těžšího vozu pro výsadkové a speciální jednotky, tzn. zhruba onu pozici, pro kterou byl vybrán kontroverzní typ SVOS Perun ST.

Jeep J8

Kategorie terénních vozů se běžně popisuje jako „džípy“ a v nabídce je skutečně přítomen též jeden vůz od slavné americké značky Jeep, a sice Jeep J8. Konstrukčně vychází z populárního typu Jeep Wrangler, jenže na rozdíl od něj je od počátku konstruován pro vojenské zákazníky. Poprvé byl představen v roce 2007 a kromě USA se licenčně vyrábí rovněž v Egyptě a Izraeli. Podoba z židovského státu nese označení AIL Storm III a představuje základní lehký taktický automobil izraelské armády, což už samo o sobě znamená excelentní referenci. Kromě toho se Jeep J8 vyskytuje ve výzbroji některých států Latinské Ameriky (např. Peru nebo Guatemaly).

Foto: Jeep J8 | Wikimedia Commons

Maximální užitečná nosnost činí přibližně 1,3 tuny a existuje řada provedení, mezi která patří i vozy pro speciální síly (např. verze LPV, Light Patrol Vehicle). Společnost Jeep je nabízí též ozbrojeným silám USA a je známo, že speciální jednotky amerického letectva už si objednaly určitý počet kvůli operacím v Latinské Americe. České armádě nabízí vozidla Jeep J8 skupina STV Group a je pravděpodobné, že tento vůz by mohl splnit naprostou většinu požadavků, ale z hlediska speciálních sil chybí varianta s větší nosností. Jako alternativa k vozu Perun ST tak platforma Jeep J8 pravděpodobně nepřipadá v úvahu.

Mercedes-Benz G

Automobil Mercedes-Benz řady G (Geländewagen) vznikl v podstatě coby německá odpověď na britský Land Rover. Od počátku byl konstruován i s ohledem na vojenské využití a začal se vyrábět roku 1979. V současnosti se nabízí spektrum modernizovaných civilních verzí, ovšem podoba pro vojenské zákazníky se příliš nezměnila. Automobil dosáhl obrovského úspěchu na světovém trhu a představuje důležitý typ lehkého taktického vozu v ozbrojených silách mnoha západních zemí, mezi něž se řadí např. Austrálie, Francie (tam se rovněž licenčně vyráběl pod názvem Peugeot P4), Kanada, Německo, Norsko, Švédsko či Švýcarsko. Nosnost se pohybuje podle verze od 1 do 2 tun. Do spektra variant se řadí také vozy opatřené pancéřováním a vozy pro speciální jednotky.

Foto: Mercedes-Benz řady G (Geländewagen) | Wikimedia Commons

Variantu nazvanou ILAV (Interim Light Attack Vehicle) zavedla také americká námořní pěchota a v českém prostředí si získal jistou pozornost vůz Fox, jenž byl na bázi konstrukce série G vytvořen firmou Zetor Engineering. České armádě nabízí vozidla řady G společnost Croy.

Foto: Fox na podvozku série G vytvořen firmou Zetor Engineering

Z hlediska speciálních sil je velice zajímavá existence šestikolových verzí, které mají nosnost až 3 tuny. Většinou slouží pro logistickou podporu (odtud i označení LUV, Light Utility Vehicle), avšak Austrálie si je objednala také pro své zvláštní jednotky, kde jsou náhradou za šestikolovou verzi typu Land Rover (nazývanou i Land Rover 110 Heavy Duty či Perentie). Dalším uživatelem této varianty je Finsko. Šestikolový vůz doplněný pancéřováním by tedy mohl být řešením také pro české elitní jednotky.

SVOS S80

Zmínka o potenciálním čtvrtém uchazeči z kategorie „pravých“ vozů off-road se týká vozidla, které pochází od firmy SVOS a nese jméno S80. Nejedná se ale o původní českou konstrukci, protože český výrobce navázal spolupráci s čínskou automobilkou BAIC (Beijing Automotive Industry Corporation) a převzal konstrukci jejího vozidla BJ80. Ani o něm však nelze hovořit jako o původním čínském produktu, protože čínská firma spolupracuje rovněž s automobilkou Mercedes-Benz a typ BJ80 se zcela zjevně inspiruje vozem Mercedes-Benz řady G. Německá společnost to logicky nese s nelibostí a údajně vyvíjela neúspěšnou snahu odradit firmu BAIC od produkce a marketingu BJ80, který existuje s několika verzemi karosérie.

Foto: SVOS navázal spolupráci s čínskou automobilkou BAIC (Beijing Automotive Industry Corporation) a převzal konstrukci jejího vozidla BJ80 (na snímku)

SVOS S80 se od čínského vozu odlišuje zejména použitím amerického motoru. Coby případná náhrada vozidel Land Rover a UAZ v Armádě ČR je ale z několika důvodů evidentně nevhodný. Pokud by se odhlédlo od problémové politické roviny, z technického hlediska vadí zejména nízká nosnost. Pro S80 ji výrobce oficiálně neuvádí, ale lze předpokládat, že bude obdobná jako u BJ80, kde se dle verze pohybuje mezi 500 a 750 kg. Společnost BAIC má sice rozsáhlé zkušenosti, jenže sám typ BJ80 je určen spíš pro civilní zákazníky a v armádě se uplatňuje minimálně. Také lze pochybovat o tom, zda má společnost SVOS dostatečné výrobní a servisní kapacity na to, aby dokázala garantovat sériové dodávky a údržbu automobilů.

Toyota Land Cruiser

Jen málo vozidel se z hlediska zkušeností a popularity může těšit podobné pozici jako britský Land Rover. Do této nepočetné skupiny ale jistě patří japonský vůz Toyota Land Cruiser, jenž se začal vyrábět již v roce 1951 a spolu s menším příbuzným typem Toyota Hilux se dnes řadí na absolutní špičku ve své kategorii. Do konce roku 2018 bylo dodáno okolo 6,5 milionu kusů a nikoli nepodstatná část slouží i v ozbrojených silách, a to včetně Armády ČR, která používá sériové modely Toyota Land Cruiser 100, 120, 150, 200 a RC15. Nejčastěji bývají k vidění ve službách Vojenské policie a patří do vývojové větve, jež se někdy popisuje jako „komfortní“, navzdory pestré výbavě ale téměř vyrovnají „tvrdým“ autům kategorie off-road. Druhou větev pak představují užitkové modely, které byly vytvořeny s důrazem na odolnost, jednoduchost a spolehlivost. V současnosti je to řada 70, jež se bez výraznějších změn dodává od roku 1984 a zahrnuje řadu modifikací s různými motory, rozvory a uzavřenými či otevřenými karosériemi. Nosnost se podle verze pohybuje mezi 800 a 1200 kg.

Foto: Toyota Land Cruiser

Automobily řady Toyota Land Cruiser 70 nabízí české armádě společnost Autosalon Dajbych, jejíž portfolio dovoluje vystřídat všechny užívané modifikace vozu Land Rover Defender, a to včetně těch pro výsadkové a speciální síly. Pro ty jsou určeny zejména vozy, jež dostaly název Gepard a oproti běžným sériovým podobám se vyznačují rozsáhlými změnami. Lehčí verze se nazývá Gepard RDV (Rapid Deployment Vehicle) a měla by nahradit automobily Land Rover Defender 110 SOV (tedy „Kovboje“).

Nemá balistickou ochranu, a tak hmotnost nepřekračuje 3,5 tuny, pro řízení proto postačuje řidičský průkaz skupiny B. Těžší provedení Gepard LRPV (Long Range Patrol Vehicle) reprezentuje náhradu za vůz Land Rover Defender 130 Kajman, a proto disponuje větší nosností a balistickou ochranou.

Foto: Gepard LRPV (Long Range Patrol Vehicle)

Provozní hmotnost bez pancéřování a výzbroje činí 3,5 tuny a nejvyšší hmotnost se pohybuje kolem 6 tun, z čehož může 1400 kg tvořit užitečná zátěž. Kromě firmy Autosalon Dajbych se na přestavbách podílejí i další české subjekty, např. Tatra Defence Vehicle, Excalibur Army či Optokon.

Další obrovské plus vozů Toyota Land Cruiser řady 70 představuje jejich vskutku celosvětové rozšíření, a to včetně států třetího světa v Africe a Asii, kde by se s vysokou pravděpodobností odehrávaly operace zvláštních jednotek. Lze proto spoléhat na hustou a takřka po celém světě pracující servisní síť firmy Toyota, která může v případě potřeby dodávat náhradní díly. Vozy Toyota Land Cruiser a Hilux sice mají kontroverzní image kvůli rozsáhlému užívání ze strany různých gerilových a teroristických skupin a hnutí (boje v Čadu na konci 80. let se dokonce označují i jako „Toyota War“), ale i to koneckonců vypovídá o mimořádných kvalitách těchto vozů, jež dobře fungují i v nejhorších terénních a klimatických podmínkách a dovedou snášet neuvěřitelná provozní a bojová poškození. Velice důležitý je též fakt, že několik firem (mj. právě Autosalon Dajbych) nabízí šestikolové varianty s krátkou či dlouhou kabinou, jejichž maximální nosnost přesahuje 3 tuny, což odpovídá dobře známému nákladnímu vozu Praga V3S. Také tyto vozy lze opatřit pancéřováním, takže by mohly velmi efektivně zastat úlohu, pro kterou byl zkonstruován automobil SVOS Perun ST.

Foto: Toyota LRPV 6x6

Shrnutí

Zastarávání parku taktických automobilů v Armádě ČR je dnes nepochybnou skutečností, což se citelně týká také vozů u výsadkových a speciálních sil využívajících platformu Land Rover Defender. Požadavek na zavedení nového typu s vyšší nosností a silnější balistickou ochranou je tedy zcela logický a oprávněný. Speciální síly poptávaly britské vozy Supacat, od kterých si slibovaly i snadnou přepravu vzduchem, avšak tato zakázka se nerealizovala a armáda vypsala výběrové řízení, z něhož vyšel vítězně vůz SVOS Perun ST. Toto na pohled působivé vozidlo však ve skutečnosti reprezentuje velice kontroverzní volbu. Hlavní pochyby se týkají dodržení hmotnostních limitů, protože dle dostupných informací se zdá, že Perun nebude způsobilý pro přepravu ve vrtulnících CH-47, ačkoliv právě na tom speciálním jednotkám velmi záleží. Dále panují nejasnosti okolo odolnosti vozu a jeho chování v extrémních podmínkách, protože sám malý rozsah zakázky (čtyři kusy) zkrátka rozsáhlejší zkoušky nedovoluje. Ačkoli firma SVOS má s typem Perun velké ambice a ve výsledku nemusí jít o špatnou konstrukci, v této chvíli se jedná o krátce existující vozidlo, které má prakticky nulové provozní zkušenosti a vlastně není kompatibilní s ničím existujícím. To logicky vyvolává otazníky nad servisní podporou, což by se při zahraničním nasazení mohlo ukázat jako fatální.

Armáda ČR ovšem potřebuje vystřídat prakticky celý svůj dnešní taktický automobilový park, a proto lze po roce 2020 očekávat takto orientované výběrové řízení. Některé pomocné role se dají splnit s pomocí derivátů civilních typů, páteřním typem taktického automobilu však musí být „pravý“ off-road, jehož příslušně uzpůsobené varianty pak mohou sloužit i u výsadkových a speciálních sil. Mezi hlavními uchazeči má zřejmě nejslabší pozici SVOS S80, jenž vychází z čínské kopie vozu Mercedes-Benz, má příliš malou nosnost a postrádá zkušenosti z provozu. Podstatně lepší šance by měl Jeep J8, který představuje osvědčený typ renomované firmy a je zaveden mj. v Izraeli a USA, ale z hlediska speciálních sil vadí skutečnost, že neexistuje verze s větší nosností, resp. se šesti koly. Tento nedostatek se nevyskytuje u vozidla Mercedes-Benz řady G, které rovněž patří mezi osvědčené vojenské vozy, má i rozsáhlé reference z řady států NATO a vyrábí se i v šestikolové podobě. Posledním uchazečem je Toyota Land Cruiser řady 70, což je vůz, který se může chlubit zřejmě bezkonkurenčním rozšířením a jehož spolehlivost a odolnost se staly už takřka legendárními. Rozsáhlé spektrum obměn včetně pancéřovaných a šestikolových, špičkové reference z provozu, servisní síť firmy Toyota a současně i významný podíl českých firem napovídají, že právě tento automobil by představoval optimální volbu pro Armádu ČR včetně výsadkových a speciálních jednotek.