Byť vývoj tanků v Československu započal až po konci první světové války, téměř okamžitě se dostaly československé tanky na přední příčky nejlepších strojů na světě. Československé tanky se využívaly od Peru, přes Švédsko až po Írán. Nechybělo mnoho a Československo se mohlo stát také hlavním dodavatelem lehkých tanků pro Sovětský svaz, ovšem osud tomu chtěl jinak. 

Sovětský svaz se již od počátku zajímal o stavbu těžké vojenské techniky, nicméně ze začátku mu chyběli odborníci, kteří z většiny emigrovali do zahraničí po Bolševické revoluci. Sověti tak museli ze začátku kupovat zahraniční tanky, které ovšem následně modifikovali pro své domácí prostředí. Pro nás může být zajímavý fakt, že československý lehký tank LT vz. 35 byl v Sovětském svazu favoritem a nechybělo mnoho a Československo mohlo do Sovětského svazu dodávat tisíce svých tanků. 

Československo bylo jednou z prvních zemí, která začala se Sovětským svazem rozvíjet vojenské a politické vztahy a to i navzdory příkoří, které Bolševici o pár let předtím způsobili Československým legionářům. Československo patřilo k průmyslově nejrozvinutějším zemím s velice rozsáhlým zbrojním průmyslem s výtečnou pověstí a dlouhou tradicí. V polovině 20. let projevil Sovětský svaz zájem o první československý tank KH-50 Kolohousenka. Kolohousenku totiž navrhl německý inženýr Joseph Vollmer, který po první světové válce přešel do služeb československé Škody. Joseph Vollmer byl uznávaným tankovým inženýrem, který pro Německo během první světové války navrhl legendární tanky A7V, K-Wagen nebo lehké tanky LK I a LK II. Do Sovětského svazu nakonec byly odeslány dva tanky KH-60 a do Itálie jeden tank KH-70 vyzbrojený rychlopalným 47mm kanónem. I když byla Kolohousenka na svou dobu velmi ambiciózním tankem, který mohl využívat k jízdě buď pásový, nebo kolový podvozek, byl vybavený skvělým 37mm kanónem Škoda a dosahoval rychlosti až 35 km/h, Sovětský svaz o něj kvůli komplikovanosti podvozku neprojevil nakonec zájem. 

Psali jsme:Posádky nepřátelských bombardérů se vzájemně sestřelily, aby na sobě pak byly v norské ledové pustině životně závislé

Foto: Kolohousenka byl prvním československým tankem. Zájem o něj projevili v Sovětském svazu a Itálii, nicméně podvozek byl příliš složitý. | Wikimedia Commons / Public domain

V polovině 30. let začal nový krok v budování sovětsko-československých vojenských vztahů. 16. května 1935, ve stejný den kdy bylo slavnostně spuštěno moskevské metro, byla podepsána smlouva o vzájemné pomoci mezi SSSR a Československem. Smlouva reagovala na zvýšenou vojenskou aktivitu Německa, kde se nacisté chopili moci. 16. března 1935, dva měsíce před podpisem smlouvy, nacisté přeměnili Reichswehr na Wehrmacht a zavedli v Německu brannou povinnost.

Smlouva definovala oboustranně výhodnou vojenskou spolupráci, neboť každá strana měla co nabídnout. Československo mělo zájem o sovětský bombardér Tupolev SB 2. Ve své době se jednalo o výjimečně dobré letadlo, kdy v té době světový trh nemohl nabídnout konkurenceschopný stroj. Československo tedy obdrželo licenci k výrobě bombardérů SB 2 a výroba se v Československu rozeběhla v roce 1937, kdy z továrny vyletěl první bombardér Avia B-71, licenční a vylepšený bombardér Tupolev SB 2M 100-A. Sovětský svaz měl zase zájem o proslavené československé kanóny. Výměnou za licenci na bombardér poskytlo Československo Sovětskému svazu licenci k výrobě skvělého horského kanónu Škoda vz. 36 ráže 75mm. V sovětském svazu byl horský kanón do výzbroje zařazen pod názvem M1938 a bylo jich vyrobených více než 1000 kusů. Sovětský svaz také nakoupil licenci k produkci supertěžkých obléhacích kanónů Škoda ráže 210mm a 305mm, které vstoupily do služby v Rudé armádě pod názvy 210 mm M1939 (Br-17) a 305 mm M1939 (Br-18). Nicméně tento článek není o dělech a letounech, ale o tancích.

Sovětský svaz projevil také zájem o nový československý lehký tank Škoda S-II-a, který byl zařazen do výzbroje československé armády pod názvem LT vz. 35. Tento tank neměl ve své době na světovém trhu žádného konkurenta, snad jen obstarožní britský Vickers Mk.E, který ovšem nedosahoval takových kvalit. Sériová výroba ovšem neprobíhala tak, jak měla. Produkce měla zpoždění 3 měsíce a výsledné tanky nebyly bůhví jak spolehlivé. I tak ovšem tank zaujal v zahraničí. Prvním zahraničním zájemcem se stalo spřátelené Rumunsko, které vydalo objednávku na 126 těchto tanků. Mezi další zahraniční zájemce patřilo i Bulharsko, ale i exotický Afghánistán, který objednal 10 kusů v roce 1940, nicméně nikdy je neobdržel, protože okupační německá správa tanky přeprodala Bulharsku. Velice zajímavá je i skutečnost, že licenci na stavbu tanků LT vz. 35 chtěla koupit také britská společnost Alvis-Staussler, která měla v úmyslu československý tank nabídnout i Britské armádě, nicméně do okupace v roce 1939 se to již nestihlo. 

Psali jsme:Tylžský mír, též jako geopolitický precedent pro pozdějšek

Foto: Československý LT vz. 35 způsobil v tankovém světě malou revoluci, měl ovšem také své nedostatky | Wikimedia Commons / Public domain

Úspěchu československého tanku si všimli i v Sovětském svazu, kde projevili zájem. Československo si uvědomovalo, že Sovětský svaz poptává tisíce tanků, což by bylo pro Československo velice výhodné, kdyby se obchod uskutečnil. V srpnu 1938 tedy odletěla do Sovětského svazu vojenská delegace vedená plukovníkem Olegem Procházkou a kapitánem Janem Němcem. Tanky byly do Sovětského svazu dopraveny po železnici, jednalo o již výrazně ochozený prototyp s číslem 13620 a o zcela nový sériový tank s číslem 13903, což byl jeden z posledních vyrobených strojů který továrnu opustil 11. března 1938 a byl zařazen ke 2. tankovému pluku v Přáslavicích. Tanky byly poslány do testovacího střediska Kubinka nedaleko Moskvy, kde z vlakového vozu sjely 8. září. Jednalo se o nejvyšší stupeň utajení. Pro československé tanky byly postaveny dvě speciální garáže, které byly po uzavření dveří zapečetěny a českoslovenští tankisté byli ubytovaní v různých hotelích.  Zkoušky tanků začaly 14. září. Jako soupeř byl použit sovětský lehký tank T-26 vzor 1938. 

Foto: V Sovětském svazu zkoušený tank sériového čísla 13903 (na snímku) se zapojil do bojů proti maďarům, kde byl vyřazen, ukořistěn a zařazen do tankových jednotek maďarské královské armády. | Wikimedia Commons / Public domain

Zkoušky byly rozděleny do několika částí. V první části byly zkoušeny všeobecné charakteristiky tanku. Na zpevněné silnici dokázal LT vz. 35 dosáhnout maximální rychlosti 36 km/h, což bylo více, než bylo oficiálně udáváno, spotřeba paliva na 100 kilometrů po zpevněné cestě se ukázala jako 118 litrů. Na 100 kilometrové vzdálenosti dokázal tank udržet průměrnou rychlost 29 km/h, sovětský T-26 měl průměrnou rychlost pouhých 15.5km/h. Co se týče mobility v terénu, byl LT vz. 35 schopný zdolat kopec o maximálním sklonu 35 stupňů, zatímco sovětský T-26 stačil jen na sklon 29 stupňů. Československý tank exceloval i v manévrovatelnosti ve svahu. LT vz. 35 se dokázal otočit ve svahu o sklonu 30 stupňů, zatímco T-26 se dokázal otočit ve svahu o sklonu pouhých 20 stupňů, jinak hrozilo převrácení tanku. Poté co LT vz. 35 zdolal sovětské kopce, přesunul se k vodě, kde se zkoušela brodivost. Jednalo se o brod přes řeku Moskvu poblíž vesnice Agafonovo, kde LT vz. 35 zvládl řeku Moskvu přebrodit šestkrát v hloubce 90cm, T-26 zvládl maximální hloubku 82cm.  LT vz. 35 zvládal maximální hloubku 80cm, kdy ještě mohl řídit řidič s otevřeným poklopem, pro větší hloubku již musel navigovat velitel tanku, jelikož byly průzory řidiče tanku pod vodou a nic neviděl. 

Foto: Svého soupeře, sovětský tank T-26 (na snímku), dokázal československý tank LT vz. 35 ve většině disciplín na hlavu porazit | Wikimedia Commons / Public domain

Další zkouška byla velice důležitá a pro následné bojiště Východní fronty typická – hluboké bahno. I zde se československý tank osvědčil. V bahně o hloubce 30cm se dokázal na místě otočit, tank ovšem zvládl i hlubší bahno, kde ovšem již nedokázal zatočit a definitivně uvízl v bahně o hloubce 55cm, odkud již nedokázal sám vyjet a dokonce ani vycouvat, pro jeho záchranu musel být tedy přivolán pick-up GAZ-21 aby československý tank vytáhl, nicméně  LT vz. 35 dokázal v hlubokém bahně ujet celkem 80 metrů. Sovětský tank se v tomto testu vůbec neosvědčil. V bahně o hloubce 30cm nedokázal ani zatočit a uvízl již po ujetí osmi metrů. 

LT vz. 35 vynikl i při překonávání umělých překážek. Sovětští ženisté pro tank připravili celkem 12 různých překážek, jako byly například zákopy, protitankové příkopy, či zděné stěny. LT vz. 35 dokázal překonat i protitankový příkop, který byl 5.5 metru široký a 1.5 metr hluboký. Dokázal překonat stěnu o maximální výšce 1 metr a překročit zákop o maximální šířce 2.6 metru. Sovětský T-26 dokázal pokořit protitankový zákop o hloubce 80cm, překonat stěnu o maximální výšce 80cm a zákop široký jeden metr. Sovětští inženýři si povšimli přídavného pojezdového kola za hnaným předním kolem, díky čemuž překonávání vysokých překážek tolik nenamáhalo pásy i pojezdové ústrojí.  Bylo provedeno i testování překonávání vzrostlých stromů. Československý tank dokázal porazit vzrostlou borovici o průměru kmene 32.5cm, ovšem již nestačil na borovici o průměru 41 cm nebo dub o průměru 27 cm, jednalo se ovšem nejspíše o chybu řidiče. LT vz. 35 však dokázal bez problémů prorazit cihlovou zeď. Sovětští pozorovatelé považovali mobilitu československého tanku za dostačující, převyšující přitom sovětský T-26. 

Byly provedeny i testy pancéřování, kdy bylo na tank několikrát vystřeleno z těžkého kulometu DŠK ráže 12.7mm ze vzdálenosti 100 metrů. Přední pancíř dokázal střelbu ustát, ovšem boční pancíř již nikoliv. Sovětští inženýři odhalili, že pancéřování LT vz. 35 je tvořeno z drahé chrom-nikl-molybdenové oceli s obsahem 4,7 % Ni v předním pancíři a 1,9 % v bocích. Pancíř se také ukázal jako křehký. Specialisté z továrny Ižora doporučili pancíř vylepšit pomocí metody cementování. Nicméně 27mm československý pancíř se ukázal jako ekvivalent 30mm sovětského pancíře. 
37mm dělo Škoda A3 bylo testováno střelbou na tank MS-1. Účinnost byla pro svůj kalibr posouzena jako velice dobrá, nicméně Sovětští pozorovatelé poznamenali, že tank s touto hmotností a rozměry by mohl používat ještě výkonnější dělo větší ráže.  

Testování neušly ani pracovní podmínky posádky tanku, které byly shledány za poměrně dobré. Optika československého tanku byla oceněna za vysokou kvalitu a intuitivnost, kdy mířit se s ní naučit nebylo nijak těžké. Výhodou se také ukázal záložní mechanický zaměřovač pro případ, že by byla optika v boji poškozena. Umístění střeliva bylo hodnoceno také dobře, ovšem počet vezeného střeliva byl označen jako silně nedostačující. LT vz. 35 mohl nést 73 kusů střeliva pro hlavní kanón, zatímco sovětský T-26 mohl nést až 205 kusů munice. 

Kritiku také sklidil periskop, který musel velitel tanku držet v ruce a prostrčit otvorem ve velitelské kopuli a nebylo ho tak možné použít za jízdy. Velice špatně byla hodnocena také samotná velitelská kopule, jejíž průzory byly dostatečně velké na to, aby jimi bylo možné dovnitř hodit granát. Poklop věže byl příliš těžký a sedadlo velitele bylo shledáno za nepohodlné a sedadla všech členů posádky byla méně pohodlná než sedadla používaná na T-26. Za nevýhodu tanku byly považovány také kulometné pásy. Rádio bylo považováno za jednoduché na použití, ale jeho dosah byl příliš nízký a pracovní prostor radisty byl stísněný, což je paradox, neboť v tanku T-26 nebylo rádio vůbec žádné. V tanku se také při jízdě hodně prášilo, to bylo ještě horší kvůli nedostatku ventilátorů. LT vz. 35 byl tedy v některých ohledech lepší a v některých zase horší, než sovětský T-26. Chyb a nedostatků si nicméně byla vědoma i Československá armáda, která ho plánovala nahradit mnohem zdařilejším nástupcem LT vz. 38. Sovětský svaz byl vnímán jako cennější obchodní partner, než Rumunsko a Škoda uvažovala o Sovětském svazu jako o svém prioritním zákazníkovi. 

Sověti se nakonec rozhodli licenci nenakoupit, ovšem měli velký zájem zakoupit již ozkoušený prototyp, tedy pouze jeden jediný tank. To československou delegaci znervóznilo a vyvstalo reálné podezření, že Sovětský svaz zakoupený stroj nelegálně okopíruje a bude ho bez licence vyrábět. K prodeji nakonec nedošlo. Zástupci Škody svolili k prodeji tanku jen v případě, že s ním bude zakoupena i licence, což Sovětští pozorovatelé však odmítli. Nakolik byl záměr sovětů československý tank okopírovat, nebo zda se jednalo jen o nedůvěřivost československých delegátů, se ovšem již nikdy nedozvíme. Delegace a tanky se tedy vydaly na cestu zpět do Československa. 

Prototyp s číslem 13620 byl během zpáteční cesty zadržen v Rumunsku, druhý tank s číslem 13903 se vrátil zpět do Československa a zúčastnil se bojů s Maďary v roce 1939, kde byl však vyřazen a ukořistěn. Tank v Maďarsku dostal evidenční číslo 1H-407 a sloužil jako jediný LT vz. 35 v maďarské armádě. Později Maďarsko získalo licenci na výrobu tanku Škoda T-21 pod názvem Turán. 

Foto: Tanky LT vz. 35 se do Sovětského svazu ještě podívaly, jenže tentokrát již jako dobyvatelé | Bundesarchiv / Public domain

Zkoušky československého tanku v Sovětském svazu nicméně měly i reálný dopad na sovětskou tankovou školu. Po zkouškách bylo rozhodnuto o změně podvozku tanku T-26. Stručně řečeno, jízdní vlastnosti a odolnost škodováckého podvozku udělaly na Sověty takový dojem, že se jej rozhodli okopírovat a posovětštit. Na základě poznatků ze zkoušek vzniklo v konstrukčních kancelářích leningradské Továrny strojírenského vývoje č. 185 několik projektů a prototypů lehkých tanků s okopírovaným a upraveným podvozkem à la Škoda. Jednalo se o stroje T-26M, a stroje T-26-1 až T-26-5. Díky škodováckému podvozku ze zvýšil komfort posádky, ale i jízdní vlastnosti, tank byl o poznání rychlejší a v terénu dosahoval lepších výsledků, převážně co se týče jízdy do kopce, či jízdy v bažině. Tank s okopírovaným československým podvozkem se do výroby nicméně nedostal, neboť do módy začalo vstupovat odpružení pomocí torzních tyčí. 

Zajímavostí může být i skutečnost, že sovětští inženýři okopírovali i československou planetovou převodovku z tanku LT vz. 35 a konstruktér Nikolaj Šašmurin ji plánoval uložit do těžkého tanku KV-1.

Zdroj: Tank Archives, Warspot